Jdi na obsah Jdi na menu
 


Díl 2

9. 8. 2007

Muž, který vešel do pokoje, se na mě překvapeně díval. Vypadal až zmateně.

„Je tu Sebastian?“ zašeptala jsem chraplavým hlasem. Moje ruka se instinktivně přemístila k hrdlu v naději, že z něj snad strhne to něco, co mi brání normálně mluvit. 

„Promiňte, kdo?“ až teď se probral z překvapení, které můj mozek nebyl schopen pochopit. 

To nikdy neviděl ženu? Na co tak blbě civí? 

V zamyšlení mezi námi nastalo ticho. Podívala jsem se na něj zkoumavým pohledem v naději, že snad konečně řekne něco inteligentního. 

„Omlouvám se Vám. Jmenuji se James Morris, jsem asistent Vašeho ošetřujícího lékaře. Můžete se posadit?“ pohybem ruky mi naznačil, abych se vrátila na postel. Z malého držáčku těsně vedle vyřazeného přístroje sejmul telefon a zmáčkl jedno z tlačítek. 

„Veroniko?“ 

„Co se tam stalo?“ 

„Je to dobrý, ale zavolej doktora Gadhocka a dones mi sem infuze, nechal jsem je asi na sesterně.“ 

„Proč?“ 

„Neptej se a udělej to!“ 

„Jo, hned.“ 

Zamířil své tmavé oči na mě a omluvně se pousmál. Mou myslí se honilo tisíc a jedna myšlenka, ale žádná z nich se netýkala toho, že bych si přála, aby na mě někdo upíral zvědavé pohledy. 

„Za chvíli přijde Váš lékař. Neublížila jste si? “ ukázal na přístroj, který jevil známky mé pozornosti. 

„Ne, ale…“

„Copak?“ byl netrpělivý. Začínalo jsem ho podezírat, že si o mně myslí, že jsem mentálně retardovaná. Trochu se ošíval, zdálo se, že by se rád na něco zeptal. 

„Nevím, kde to jsem a kolikátého je. Víte, jako město, stát, rok a datum.“ 

„To je naprosto v pořádku…“ 

„Co?“ skočila jsem mu do řeči. 

„Byla jste dlouho v komatu…“ 

„Cože?!“ 

„Prosím, buďte v klidu. Všechno Vám vysvětlím. Nesmíte se rozčilovat.“ 

Kdo se rozčiluje, sakra! Jaký koma?! O čem to žvaní? 

„Řekněte mi, prosím, co se stalo,“ pokoušela jsem se vypadat jako trpělivá pacientka, pilně poslouchající, co se jí pan doktor, v tomto případě bratr, chystá nakecat. 

„Potřebovali bychom znát Vaše jméno.“ 

„Vy ho neznáte?“ 

Dlouhá odmlka mi dovolila zapřemýšlet: Asi bych si měla něco rychle vymyslet, nebo… hmm… nebo bych mohla… jo, to není špatný nápad. 

„Potřebujeme se nejdřív přesvědčit, že jste v pořádku, prosím, odpovídejte na moje otázky.“ 

„Nevzpomínám si,“ odpověděla jsem prostě. 

„Děláte si ze mě legraci?“ 

Musím se tvářit vystrašeně… 

„Prosím, já… opravdu nevím,“ schovala jsem hlavu do dlaní a pozorovala ho nenápadně krs prsty. 

„To je v pořádku, jen klid. Zkuste si vzpomenout na cokoliv,“ jeho úsměv byl tak nádherně vlídný, že mi až bylo líto mu lhát. 

„Byla jsem…“ 

Sakra, kde TEĎ vlastně jsem?! 

„Ano?“ podporoval mě energicky. 

Nic mě nenapadlo. Jedinou spásou tak pro mne zůstala dramatická pomlka s hlubokým nadechnutím, kdy mě plíce bodavě upozornily, že tohle už bylo potřeba: „Omlouvám se. Já… nevím. Poslední, co si pamatuji je, že jsem někde jedla oběd.“ Zdálo se mi to, jako dostatečně neutrální, abych si k tomu v případě nouze mohla přimyslet prakticky cokoli. 

„Čínské bistro…“ řekl, asi omylem, příliš nahlas. 

„Prosím?“ 

„Ne, nic. Nějaké příbuzné, kamarády, máte? Vzpomínáte si na někoho z Vaší rodiny?“ 

„Bohužel.“ 

„Předtím jste se na někoho ptala,“ byla jsem taktně upozorněna na svůj prvotní zvukový projev. 

Doháje! zanadávala jsem si pro sebe. 

„Opravdu?“ prohodila jsem skoro nevěřícně. 

„Ano, někdo jako Sebastian. Nemohl by být třeba Váš bratr, přítel?“ 

Heh, no… bratr, to tak… 

„Asi nějaká podvědomá reakce, opravdu nevím.“ 

  Z nepříjemných otázek mě vysvobodilo jemné, ale energické zaťukání. Dotyčný ani nepočkal, až jej pozveme dál, a vstoupil. Ve dveřích se zjevil postarší doktor s tmavým knírem a zakulaceným břichem. Vypadal trochu pedantsky. 

Mladý bratr pohotově vstal a vykročil doktorovi vstříc. Ve dveřích mu řekl několik latinských slov, ze kterých jsem mu rozuměla jen, že mám amnézii. 

Příchozí muž se od Morrise lišil snad vším. Vyzařovala z něj autorita. Kdyby hřála, nemusely by mít v Anglicky mluvící zemi, v níž jsem se ocitla, jedinou tepelnou elektrárnu. V kapse u pláště měl zasunuto zlaté pero jistojistě vysoké kvality. 

„Dobrý den, jsem Váš doktor, Stuart Gadhock. Jak se cítíte?“ začal téměř přátelsky a já jeho ruku přijímala s lehkým omámením, které mi přivodil jeho lidský úsměv a vřelý hlas. 

„Dobře, ale nevím, kde jsem.“ 

„V Nemocnici Svatého Jiří. Na okraji Londýna.“ 

„V Anglii?“ ujelo mi překvapením. 

„Ano, předpokládám, že jste rodilá Britka.“ 

„Jak to?“ 

„Máte Oxfordský přízvuk.“ 

„Aha.“ 

Když si vezmu, že jsem se dřív Anglicky neuměla ani představit… To, že jsem zlepšila, jsem věděla, ale až takhle? 

„Mohu se Vás na něco zeptat, pane Gadhocku?“ 

„Samozřejmě.“

„Co je dneska za den?“ 

„Desátého října.“ 

„A rok?“ 

„Dva tisíce devět.“  

Dvanáct let v háji a... Moment! Odešla jsem v roce dva tisíce pět! To je před čtyřmi a ne před dvanácti lety! Co je to za blbost?

„Promiňte, stalo se něco?“ vyrušil mě doktor potichu. Moje oči se mu zavrtaly do hlavy. Nic v ní neměl, jen zmatení. V brýlích jsem spatřila svůj lehce vyplašený výraz. 

„Asi jsem zmatená,“ přiznala jsem si a jemu zároveň. „Víte to jistě? Tedy... chci říci: Jak dlouho jsem byla mimo. A co se mi vlastně stalo?“ 

Okno se rozlétlo dokořán poryvem větru. Studený vítr se prohnal kolem nás a hlasitě se pokusil okno zabouchnout. To se však jen odrazilo od rámu. Skleněná tabule se nebezpečné otřásla. Muž jen vstal a došel jej zavřít. Během chůze na mne mluvil tichým hlasem, letmými pohledy si prohlížel spící pacienty. 

„Měla jste nehodu. Je zajímavé, že si pamatujete, že jste byla na obědě, ačkoliv neznáte podrobnosti. V případě ztráty krátkodobé paměti si totiž postižený nepamatuje, co se stalo krátce před nehodou. Vy máte krom toho i ztrátu dlouhodobé paměti.“ 

Postižený... jsem divná... fajn! 

„Zřítil se na Vás strop nedalekého bistra. Dům měl narušenou statiku a Vy jste v jeho sutinách uvízla. Utržila jste poměrně vážná poranění hlavy, několikanásobné zlomeniny žeber a dolních končetin. Byla jste v kómatu čtyři roky. Omlouvám se, že to tak řeknu, ale je s podivem, že jste se probudila a navíc...“ 

„Co navíc?“ 

„Je to absurdní, ale... mohla byste se postavit a projít po pokoji?“ 

Udělala jsem, co po mě žádal. Postavila jsem se těsně vedle něj. 

„Chodíte,“ konstatoval s významným pohledem na mé tělo. 

„A co?“ nechápala jsem. 

„Víte, bez pohybu svalstvo velice rychle atrofuje. To znamená, že svalová hmota ubývá. Neměla byste se sama ani postavit, natož chodit. Žádná ze sester, či zastupující doktor, do karty neudělali poznámku o tom, že by se Váš stav lepšil, například za poslední měsíc, dva. Dalo by se říci, že jste se najednou uzdravila ze dne na den a ještě k tomu do skvělého fyzického stavu.“ 

Dívala jsem se mu do očí a on svým pohledem neuhýbal. Stávalo se to postupně nepříjemným. 

Noční můra pokračuje, prosmeklo se mi na pozadí zběsilého uvažování, co se mnou asi teď bude. Vezmou mě snad na pokusy? Udělají si ze mě pokusnýho králíka, zavřou mě do laboratoře, nebo rozkrájí do zkumavek! 

„Přinesl jsem si pár ampulí na odběr krve, jestli dovolíte, rád bych vám je odebral, co nejdříve.“ 

Opatrně jsem ucouvla, připravena se bránit. 

Počkat... Předtím mi tekla červená, ne šedorudá. Něco tu nesedí... 

„Nemusíte se bát, prosím pojďte. Posaďte se.“ 

Lehla jsem si zpátky na postele a nechala ho, aby mi na paži připevnil škrtidlo. Několikrát jsem pak ruku ohnula v lokti a znovu ji natáhla. Pod kůží se na nás zašklebila modravá žíla, do které doktor obratně vpravil jehlu a nasadil první ze zkumavek na odběr krve. Hypnotizovala jsem rudý hemoglobin opouštějící tělo s modlitbou, aby se nerozhodl se přeměnit na šedorudou krev, kterou jsem předpokládala, že budu mít. Bylo mi jasné, že se to brzy stane, kdy se mé tělo změní, jsem však nevěděla. Sebastian hovořil o tom, že se fyzické já i astrální část těla budou muset chvilku se sebou sžívat. O časové prodlevě se mi ale jaksi zapomněl zmínit. 

„Tak a je to. Zítra ještě uděláme několik jednodušších vyšetření. O všem Vás bude informovat pan Morris,“ který se skoro jako na povel objevil ve dveřích s invalidním vozíčkem. 

„Omlouvám se, pane doktore, ale pan docent primář říkal, že ji máme převést na oddělení A, pokud to její stav dovoluje. Tohle lůžko by prý hnedka obsadil nějaký nový příjem.“ 

„Dobrá, stejně už jsme tu skončili,“ uvolnil Morrisovi cestu. Než odešel, ještě se na mě obrátil: „Během týdne bude potřeba, abyste se nahlásila na policii. Minimálně budete potřebovat doklady, protože neznáme Vaši identitu.“ 

„Nevíte, kdo jsem?“ 

„Bohužel,“ nechal dveře otevřené a zmizel. 

Bez jediného slova, jsem si přesedla do vozíčku a nechala se odvést. Hlavu jsem si podepřela dlaní ruky a upjatě jsem sledovala laminátové obložení podlahy. 

Třeba se mi to jen zdálo. Jenže Gadhock má pravdu: Jak by pak bylo možné, abych tak rychle chodila? To bych dokázala jen v případě, že to sen nebyl.  Ale co dělám v Anglii? Kvůli funkční Bráně? Nedá se přece otevřít bez klíče! No jo, sakra! Kde mám medailon? Katana uvízla v mezibrání, ale medailon bych tu měla mít. Sebastian říkal, že jej budu mít u sebe. Musím se odtud dostat, než se to ještě zhorší, musím najít Mistra a zbraň. První asi zbraň... 

„Je Vám něco?“ vyrušil mě zvědavě Morris. 

„Trochu mě překvapuje to ticho,“ vrátila jsem se zpátky do reality a konečně si prohlédla, kde jsem se to ocitla. 

„Jsme na JIPce a v oddělení pro lidi v dlouhodobém bezvědomí a kómatu. Tady je téměř vždycky klid.“ 

„Téměř?“ 

„No, někdy se spustí alarm, jako třeba dnes, když jste nám vytáhla přístroj ze zásuvky.“ 

„Omlouvám se, nevěděla jsem, kde to jsem a co se děje.“ 

„To je dobré. Nikdo se na Vás přece nezlobí. Jen jsem...ach ne...“ 

„Co?“ 

„Zapomněl jsem vyměnit pacientům výživy.“ 

„Je to problém?“ 

„Ani ne. Prosil jsem kolegyni, aby mi je donesla. Určitě je už vyměnila za mě.“ 

„To Vám asi vynadá, že?“ 

„Nejspíš ano.“  

*** 

Týden sem a týden tam. Čas plyne jako voda, především tehdy, když jej mnoho nazbyt nemáte. S napětím jsem si prošla všemi testy, které na mne doktoři vymysleli. K mému obrovskému štěstí, jsem ovšem byla v dokonalém pořádku. Skoro až nenormálně zdravá, jak prohlásil Morris, kterého jsem začala oslovovat křestním jménem. Byl to můj... soukromý bratr. Kdybych se nepokoušela najít nějakou skulinu, jak a kdy zdrhnout, aby mě nikdo neviděl, asi by mi tato pozornost ani nevadila. V mé situaci to však bylo nanejvýš nepříjemné. 

A do toho ta hádka na chodbě. Nechápala jsem, o co Jamesovi Morrisovi jde. 

***

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

=o)

(Tara, 30. 10. 2009 20:21)

Stále zajimavé a čtivé :)

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA