Jdi na obsah Jdi na menu
 


Díl 20

16. 8. 2007

Doktor Gadhock sloužil v ten den pohotovost na chirurgii v Nemocnici Svatého Jiří. Kolem jedné hodiny volali na centrálu nějací lidé, že v nedaleké střední škole došlo k teroristickému útoku. Připravil se na příjem většího množství pacientů a nechal si dovést zásoby krve nula negativní, kterou mohl dát prakticky každému.

Další vůz podle hlášení měl dojet za okamžik. Zmátla ho ale už zpráva záchranáře, který se měl postarat, aby se sál dobře připravil. Podle jeho popisu, měla být žena, kterou přiváželi, již po smrti. Navíc v hlášení bylo uvedeno, že s nimi jedou další dva lidé, kteří odmítají opustit její blízkost. To bylo proti předpisům, aby v sanitním voze s vážně zraněným, jeli civilisté.

Jeho překvapení bylo o to větší, když dívku, kterou přivezli, poznal.

„To je přece Catherin Mann!“ téměř vykřikl, když se podíval na ženu na lehátku.

„Fajn, to nám usnadňuje práci. Laefe, jdi s nimi na sál. Já počkám na Jamese, bude tu každou chvíli.“

„Jak jdi s nimi na sál?!“ rozčiloval se doktor a v běhu si prohlížel Catherinina zranění. Pak si konečně všiml zelené záře, která vystupovala vedle stojícímu muži z rukou a směřovala do těla zraněné.

„Co to má znamenat? No to mi vysvětlíte na sále! Jdeme!“ Gadhock došel k názoru, že tu nesedí vůbec nic. Jeho zkušenosti mu říkaly, že by dívka měla být již po smrti. Navíc to, co jí vytékalo z těla, bylo nanejvýš podezřelé.

„Můžete mi aspoň říct, co je tohle?“ zvedl ruku v rukavici, kterou měl od krve. Mezitím Lakejju přesunuli na operační stůl.

„To je její krev. Ty infuze jí budou naprosto k ničemu,“ odpovídal Laef.

„Musím jí je dát. Podle všeho ztratila už přes litr krve! Když jí nedám infuzi, určitě mi na stole zemře!“

„Žádná krev nebude kompatibilní s tou její.“

Gadhock se na muže, který s nimi vešel do sálu, podíval. Čelo se mladíkovi potilo a očividně byl hodně vyčerpaný. Zdálo se, že ho to světlo vycházející z jeho ruky, vyčerpává. „A zkoušeli jste to?“

Anděl zakroutil hlavou.

„Tak to zkusím já. Jinak jí opravdu nemůžu pomoct.“

„Dobře, prosím, ale rychle.“ Laefa udivovala mužova profesionalita. Chápal, že se teď nemůže starat o nic jiného než o zraněnou, bez ohledu na to, jak podivně to vypadá.

Během pár vteřin bylo vše připravené a doktor začal s odstraňováním zbytků sutin a železné tyče z Lakejjina břicha. Na sál se také přihnal James Morris v sesterském úboru.

„Budu vám asistovat, doktore,“ řekl a okamžitě zabránil anesteziologovi, který se pokoušel dát Lakejje utišující látky.

„To jí nesmíte dát.“

„Proč ne?“ bránil se anesteziolog.

„Protože to její tělo dokáže vyrušit. Zbytečně byste ji tím vysílili,“ odpověděl James okamžitě a Laef ho téměř nepoznával.

„Dobře. Zdá se, že mi nezbývá než vás poslechnout.“ Gadhock pohybem ruky odeslal kolegu pryč. „Tohle není normální člověk,“ kroutil nevěřícně hlavou, když si prohlížel ženiny vnitřnosti.

 

Operace trvala dlouhé tři hodiny. Když probíhalo šití, Laefovi došly síly a na sále zkolaboval i přes energetické nápoje, které se do něj snažil Sebastian neustále lít.

James vyšel ze sálu a sundal si propocenou košili.

„Nevypadá to dobře, Sebastiane.“

Sebastian se dlouze zadíval na gumové krvavé rukavice, které měl James stále na rukách:„Hmm, ale je stále na živu a už to je dobrá zpráva.“

„Ano. Je div, že ještě žije. Laef pro ni dělal, co bylo v jeho silách.“

„A už jste je odvezli oba na pokoje? Kde jsou?“

„Lakejja je na ARU. Laefa jsme odvezli do volného pokoje. Je v pořádku. Je jen vyčerpaný.“ James si vyndal z kapsy u kalhot kapesník a utírat si s ním pot z čela. Pak se do něj vysmrkal.

„Jsi v pořádku?“ Sebastian poznal, že si Morris utřel i slzy z očí.

„To je jenom z únavy.“

„Doktor Gadhock s námi později bude chtít mluvit. Jestli se ti podaří do té doby vymyslet nějakou dobrou výmluvu, budu rád. Nevím, co mu k tomu všemu mám říct.“

„Nakonec nám asi nezbude nic jiného, než mu říct pravdu,“ konstatoval James.

„Bohužel,“ dodal Sebastian.

 

Všichni spali, zatímco nemocniční personál chodil neustále kontrolovat přeživší pacienty po incidentu. James se probudil jako první. Nechal své přátele spát a šel zkontrolovat, zda Lakejja ještě žije. Ta chvíle, než tam došel, pro něj trvala celé hodiny. Bránil sám sobě se rozeběhnout, aby zjistil, co s ní je co nejdříve. Nechtěl se rozbrečet. Možná si předtím jen nepřiznával, že ji opravdu miluje. Bál se o ni jako o Lucy v den, kdy slyšel o atentátu v Londýně. Možná i mnohem víc.

Proč pro ni nemohu udělat víc? ptal se sám sebe. Došel k pokoji a vstoupil dovnitř.

Lakejja ležela na posteli napojená na podporu dýchání. Přístroje vedle její hlavy měřily srdeční tep. Byl slabý, ale pravidelný. Kdyby tu ležel člověk, dali by mu další krev, ale u ní se báli. Sebastian jim povolil dát jen nezbytné množství během operace. Nikdo netušil, co to s ní udělá, až se nelidská krev přestane věnovat záchraně jejího života.

Byla bledší než obvykle. Její rty měly namodralou barvu. Pohladil ji po vlasech.

„Měl by ses jít najíst.“ Sebastian se zastavil ve dveřích.

„Chtěl jsem vědět, jestli je…“

„Jestli je ještě naživu?“ dokončil za Jamese.

„Ano.“

„Přežila to tehdy a přežije to i dnes.“ Sebastian si přitáhl od vedlejšího lůžka židli a sedl si vedle Jamese.

„Tehdy?“

„Když získala svou krev. Šla pro jednu malou holku, v té zemi za Bránou. Chtěla dokázat místním lidem, že s nimi cítí, že je jen nezneužíváme. Neměla ještě mimo město chodit sama. Tam nežijí stvoření jako tady. Lidé tam nejsou dominantní rasou. Je tam nelítostná divočina.“

„Tak. Proč si je odváděl právě tam?“

„Jinam není přístup. Je to pro ně dobrá škola. A navíc, Tam je přímo provázené s Tady. To mohou pochopit jen Andělé. Nikdo, kdo tam nebyl, to nepochopí.“

„Kde je to Tam?“ nedal se James.

„Měl by sis jít udělat jídlo,“ vyhnul se Sebastian odpovědi a vstal.

 

Laef otevřel oči. Bolela ho hlava a cítil se malátný. Rozostřeným zrakem se rozhlédl po místnosti. Když zjistil, že Lakejja není nikde poblíž, pokusil se posadit se. Nepovedlo se mu to a zabořil hlavu zpátky do polštáře.

Sakra. První, za tohle tě zabiju! sliboval si, jeho medailon se mu pod tričkem rozzářil.

Cítil, jak se mu vzteky vaří krev v žilách, ale to bylo asi tak vše, co ve svém stavu mohl dělat. Toužil celým svým bytím zjistit, jestli je Lakejja ještě naživu. Znovu se rozhlédl. Sebastian ani James tu nebyli. Byl bezmocný a lezlo mu to na nervy. Chtěl křičet, někoho přivolat, ale ani na to mu síly nezbývaly. Nakonec znovu usnul ve výčitkách, že nepřišel dřív.

Proč mě nezavolala? 

*** 

Den po dni ubíhal a Jamese už nebavilo jen sedět a nic nedělat. Vyžádal si na doktoru Gadhockovi přístup do laboratoří nemocnice. Odebral Lakejje vzorky krve a odnesl si ho s sebou.

V místnosti plné bílých přístrojů a podivných měřičů se zamlkl zevnitř a klíč nechal v zámku, aby ho nikdo nemohl vyrušit. To, co chtěl dělat, bylo nebezpečné a nikdo ho přitom nesměl vidět. Zapnul si velký mikroskop, kápl do laboratorního sklíčka trochu podivně šedočervené kapaliny a dal jej na podložku pod zvětšovací skla aparátu. Vedle sebe měl položený blok s perem, aby si mohl dělat poznámky.

Neuvěřitelné! Něco takového jsem nikdy neviděl! zběsile si zapisoval poznámky.

Celých pět hodin strávil jen u mikroskopu. Přidával ke krvi další látky a zkoušel, jak bude reagovat. Zkoušel sedimentaci. Nakonec se pokusil i provést test na hodnotu bodu varu kapaliny, ale měl k dispozici příliš malé množství na to, aby mohl hodnotu určit přesně. Byl si však jistý tím, že ani teplota přes sto stupňů celsia by neznámé krevní buňky nepoškodila.

Když byl zavřený v laboratoři už přes půl dne, doktoru Gadhockovi už to nedalo a rozhodl se Jamese vyrušit.

Morris otevřel dveře tak prudce, že to vypadalo, že je vytrhne z pantů.

„Co blázníte, člověče?“ uklidňoval postarší muž mladíka před sebou.

„Musím vám něco ukázat!“ nadšení z Jamese čišelo všemi směry. Vědecká práce ho rozhodně nenudila.

„Co je to za papír?“

„Jsou na něm poznámky, které jsem si dělal, během několika testů. Vidíte to?“

„Co mám vidět? To, co tu je napsané, jsou jen holé nesmysly,“ doktor podal papír zpět Morrisovi a podezíral ho, že si tu místo toho celou dobu vyráběl pervitin.

„Pojďte se podívat,“ znovu našteloval pod čočky vzorek krve a seřídil zvětšení.

Lékař se naklonil nad okulár a s nedůvěrou se do něj zadíval. Tomu, co spatřil, nemohl uvěřit. Vyčistil si skla brýlí a podíval se znovu. James se vedle něj jen usmíval.

„Ty buňky dokážou nést až trojnásobně atomů kyslíku než obyčejné erytrocyty. Vidíte, jak jsou mřížkované? Jsou větší, protože ty mřížky tvoří molekuly látky, kterou jsem zatím nebyl schopen identifikovat. Je to lepší než nějaký náš ubohý hemoglobin! Dokáže s kyslíkem vytvořit mnohem kvalitnější vazbu! Zkoušel jsem, jestli by oxid uhelnatý dokázal tuto vazbu narušit. Nedokázal! Přesto při styku s tkáňovou buňkou se molekula kyslíku od erytrocytu oddělí. Skoro to vypadá, jako by to disponovalo vlastní inteligencí,“ James táhl Gadhocka k dalšímu složitému zařízení a ukazoval mu hromadu grafů.

„Rozumíte tomu?“ ptal se Morris, když muž vedle něj mlčel.

„Abych se přiznal, tak moc ne.“

„Udělala jsem testy na energetickou hodnotu. Jak jsem vám vysvětloval už předtím, je naprosto zřejmé, že její krev dokáže nést větší množství energie, kterou je schopna donutit buňky k zrychlené regeneraci. To ale není to nejpodivnější. Nosičem této energie není ATP! Nic takového jsem v životě neviděl a myslím, že už ani neuvidím. Pokoušel jsem se rozluštit, z čeho se ta energetická konzerva skládá. Obsahuje stejné atomy, které jsou navázány na těch krvinkách, proto je ta krev zbarvena do stříbrna. Obsahem je i jakási bílkovina, která kromě tkáňových buněk, pozměnila i stavbu DNA. Ona se totiž ta bílkovina v malém množství pohybuje přímo v té cizí plazmě obalená jen jakousi membránou. Zdá se, že při styku s novou neznámou buňkou do ní pronikne a nakopíruje se tam, a tak vznikne nový, zcela unikátní řetězec DNA. Je to nesmírně agresivní. Zkoušel jsem to.“

„Víte, co by znamenalo to, co mi tu říkáte?!“ doktorovi rostl v očích úžas i zděšení. Všechny pocity smíšeny v jedno.

„Ano jsem. Ta krev je schopna rozlišit poškozenou buňku a sama ji opravit! To by byl konec rakovině! Jenže má to drobný háček. Té krve by musela být drtivá převaha.“

„Proč myslíte?“

„Mám teorii, že první se přemění buňky, které jsou nezbytné pro tvorbu této krve.“

„Kostní dřeň.“

„Ano. A nejen to. Dle toho, co vím, to zasáhne i další části těla.“

„Vzniká nadčlověk! Chlape, víte, u prahu jakého objevu, stojíme?!“

„Ano, ale to není ten problém. Buňky, které přijmou novou DNA, získávají i schopnost zpracovat nosič energie a rozložit ho za téměř stoprocentní účinnosti, což je mnohonásobně více, než co dokáže naše tělo v běžném stavu. Ale stěna obyčejné buňky tento nápor nevydrží a exploduje. Když jsem to zjistil, soustředil jsem se především na to, abych zjistil, proč tomu tak je, ale došly mi vzorky na zkoušení. Další krev si jí netroufám vzít, i když už jí má dle všeho dostatečně. Jisté však je jedno. Žádné lidské tělo se nedokáže dostatečně rychle přeměnit, aby ho ta síla neroztrhala.“

Promovaný lékař stál a díval se na grafické údaje a výsledky testů. Ten mladík vedle něj měl naprostou pravdu. Problém byl jen ten, že výsledky nebyly podloženy dostatečným množstvím testů. Valná většina z toho byla jen teorie.

„Chcete říci, že nám tu může kdykoliv explodovat?“ přemýšlel nahlas.

„To ne. Valná většina jejích buněk se přeměnila. Zdá se, že s jejím tělem je ta druhá krev v jakési harmonii. To samo o sobě je divné. Vypůjčil jsem si jednu laboratorní myš,“ James znovu očima přelétl své poznámky a zvedl do vzduchu myší ocásek se zbytky zvířete.

„Nikdo jiný by to nepřežil,“ Sebastian pomalu vstoupil do místnosti a opřel se zády o stěnu.

Doktor byl trochu podrážděný: „To je nám asi všem jasné, ale díky té krvi se zranění, která utrpěla, hojí dobře.“

„Nemám na mysli ta zranění, ale aplikaci té krve. Na pozemský organismus má úplně jiný vliv, povětšinou smrtelný.“

„Chcete snad tvrdit, že to není člověk?“ Gadhock se mračil a drzost příchozího ho rozčilovala.

„Ne, to není tím, že by nebyla pozemšťanka. Sebastiane, co dělají ty brány, když jimi člověk projde?“

„Trefils to, Jamesi. Mění energetickou hladinu v těle. Změní její frekvenci. To zapříčinilo to, že se tělo sžilo s nově nabytou silou a ona se naučila, jak ji ovládat, aby k explozi nedošlo. Jiná dimenze, to je jako tento svět jen o rozdílné frekvenci.“

„Můžete mi vysvětlit, co to tu plácáte za nesmysly?“ doktor se naprosto nechytal. Zato student druhého ročníku medicíny chápal naprosto přesně.

„Je to jako se světlem. Jsou frekvence, které vidíme. To je jako náš svět. A pak ty, co nevidíme, a to je ten druhý. Jenže to by pak nevysvětlovalo, proč tu byla možnost jít jen do jedné z dimenzí. Musí jich být miliardy! “

„Co potřebuješ k tomu, abys mohl projít jakoukoliv bránou?“ napovídal Sebastian svému novému žákovi.

„Klíč,“ vydechl James a na mysli se mu zračil zlatý medailon s třinácti kameny.

Sebastian se usmál. Takhle rychle na to nepřišla ani Lakejja.

„Mohl by mi to někdo vysvětlit?“ dožadoval se rozčilený padesátník.

„A co na tom nechápete?“ z Jamesova hlasu se vytratilo nadšení.

„Všechno!“ zněla klasická odpověď.

„Čtete fantasy?“ 

***

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

=o)

(Tara, 1. 11. 2009 19:45)

naprosto dokonalý :) a snad nejvíc mě dostal ten konec.. Štete fantasy :)