Jdi na obsah Jdi na menu
 


Díl 21

16. 8. 2007

Laef se doplahočil na ARO.

V malé místnosti tu bylo několik postelí. Na jedné z nich ležela ona. Potichu si přisedl k hlavě lůžka, jako by se bál, že by ji i tichým zvukem mohl probudit. Všechna místa, odkud by bylo možné spatřit její krev, byla dokonale zakryta obvazy.

„Přišel jsem se podívat, jak ti je,“ mluvil potichu.

Následovala dlouhé pomlka.

„No… vlastně mi James řekl, ať za tebou zajdu. Proč se neprobouzíš? “ položil jí ruku na břicho. Nic nenormálního nedokázal postřehnout. Medailon mu pod tričkem zářil jako supernova. Všechno, co cítil, bylo tak, jak mělo být, ale přesto…

„Už by ses měla vzbudit. Přežila jsi útok dvou Andělů, přece to teď nevzdáš. Tvé tělo je už téměř zdravé, tak otevři oči,“ prosil.

James musel odejít do školy. Fakulta už mu nehodlala dávat další úlevy. Požádal tedy Laefa, aby u Lakejjy byl a mluvil na ni.

Lidé v kómatu někdy slyší to, co jim ostatní říkají a díky tomu se probudí, vzpomínal si na to, co mu muž řekl.

Nebyl tak naivní, aby si myslel, že se při jeho prosebných slovech probere.

„Proč jsi neměla ty hodinky u sebe? Všechno mohlo být jinak. Věděl jsem, že se něco děje, ale váhal jsem. To byla chyba. Nechci, abys doplatila na moje omyly. Nechci tě teď ztratit. Osmý už je v pořádku. Sebastian se dnes pojede na něj podívat. Stále je ještě v nemocnici, ale nic mu není. Je to hroznej hypochondr,“ trochu přidušeně se zasmál, ale pípající přístroje jeho úsměv rychle odstranily: „Vypadá to, že půjde s námi. Vidíš? Daří se ti to, co jsi tolik chtěla. Konečně. Zase nás bude o jednoho víc. To už je přece dobré. Ale ty teď nesmíš odejít. My tě tu potřebujeme. Kdo jiný by nám neustále připomínal, že jsme jedna velká rodina, když bys odešla? Rodina má zůstat spolu, že ano?“ jeho vlastní slova ho bodala do srdce a trhala mu jej na kusy.

„Víš, na co jsem si tenkrát vzpomněl, když jsme byli spolu pro tvou katanu? Na svou minulost. Vrátila se mi zpátky. Nevím jak je to možné, ale Sebastianova blokáda povolila. Vzpomněl jsem si, proč jsem se rozhodl stát se Andělem. Přijde mi to směšné. Nechápu, jak jsem mohl jen tak někoho zabít. Chtěla bys vědět proč? Asi ano, že? Ale tenkrát ses mě na to nezeptala.“

Na sucho polkl a protřel si rukou oči.

„Znal jsem jednu moc krásnou a moc hodnou dívku. Miloval jsem ji. Ne! Myslím, že ji miluji stále, ve vzpomínkách, ale ty jsou tak daleko, že je to všechno jako mlhavý opar. Jmenovala se Natasha. Potkal jsem ji v první třídě ve škole. Moje máma se znala s její. Bylo mi teprve šest. Chodívali jsme si spolu hrát na pískoviště.  Znáš takové ty dětské lásky, ne? Byl jsem zamilovaný až po uši. To je směšný, co? Chtěl jsem ji jednou koupit růži, ale vybíral jsem ji tak dlouho, až mě prodavačka vyhodila, že jí odháním zákazníky. Asi si říkáš, proč bych z takového života odcházel? No, já si to dneska říkám taky. Jenže tenkrát…. Tenkrát.“

Další dlouhé odmlčení.

„Umřela jí maminka. Měla rakovinu. A Natasha musela do dětského domova. Vídali jsme se tak už jen ve škole. A pak jsem tam jednou přišel a ta ženská, co se tam o ně starala …v tom děcáku…mě poslala pryč, že je Natasha nemocná a že je to hodně vážné. Nikdo mi neřekl, co se děje. Byl jsem na to asi příliš malý. Chtěl jsem něco udělat, cokoliv. Vydrž chvilku, prosím, dojdu si pro pití, nějak mi vyschlo v krku.“

Zvedl se ze židle a došel si na chodbu natočit do kelímku vodu.

To je fakt šílený, napil se a hodil zmačkaný kelímek do koše.

„Tak už jsem tady. Kde jsem to skončil? Jo, už vím. No a pak jsem potkal Sebastiana. Čekal na mě před školou. Všechno mi vysvětlil. Znáš ho, to on uměl moc dobře. Natashu znásilnil zřízenec ústavu. Dostala od něj AIDS. A Sebastian mi vyprávěl, jak je svět plný takových zlých lidí. On má hrozný zlozvyk manipulovat s lidmi tím, že jim říká pravdu takovou, jaká je, v celé své krutosti. A nejhorší na tom je, že mu na to skoro všichni vždycky naletí. Jenže já jsem tenkrát byl hloupej malej kluk a ty jeho řeči mi připadaly úžasný. A pak mi řekl, že Natashe můžu pomoct. Že ze mě cítí, jakousi léčitelskou sílu – to jsou ale kecy, co? Jak jsem tomu mohl tehdy věřit, nechápu – a že mě naučí, jak ji ovládnout. Myslel jsem si, že když se naučím, co mi vyprávěl, budu to moct zastavit, budu se moct pomstít tomu, kdo jí ublížil. A tak jsem šel. Doma jsem nic neřekl a prostě jsem utekl. To mi bylo patnáct. Celých devět let jsem živil představu, že Natashu jednoho krásného dne zachráním. Myslel jsem si, že budu pryč tak týden. Udělám si takový pěkný výlet. Napsal jsem to i na lísteček, že se vrátím v neděli, abych neprošvihl nástup na průmyslovku. Chystal jsem se studovat na automechanika. Vidíš, jak je zamilovanej člověk úplně blbej a krásně zneužitelnej? Nakonec, tak jako tak, nemůžu absolutně nic. Umím vyléčit jakž takž některá zranění, ale nic extra. HIV ani rakovinu bych s tím tedy rozhodně nezahnal. Jenže mě štve to, že stejně jako předtím, jsem zklamal i teď. Nedokázal jsem ti pomoci. Je to tak nespravedlivý. Vždycky doplácí nevinní, žádná spravedlnost na tomhle světě už nezbyla.

Budu muset odejít, za chvíli ti dojdou převlíknout postel, tak by mě stejně vyhodili, zase se přijdu podívat.“

Vstal.

„Laefe,“ zaslechl, jak potichu zasténala.

„Co?“ vrátil se spěšně k jejímu lůžku. Srdce se mu rozbušilo vzrušením. Dotkl se jejího hrudníku.

„Laefe, uteč, prosím…zabije tě.“

Poznal, že mluví ze spaní.

Něco se jí zdá, to je dobré znamení, přesto ho ale bodlo na prsou. Měl jsem tam být, sakra! Utřel si z očí slzy.

Cestou do svého pokoje potkal Miriam, která v rukách držela objemnou tašku.

„Donesla jsem vám nějaké věci, jak jste mě požádali,“ špitala svým tichým hláskem.

„Díky, já to Sebastianovi předám, až sem přijede.“

„Hmm, Laefe, bude Lakejja v pořádku?“

Zaváhal: „Už je jí líp a spí,“ odpověděl, aby nemusel vyslovit holou pravdu.

„To jsem ráda. Jo! Málem bych zapomněla. Panu Sebastianovi došel dopis. Dáš mu ho taky?“

Podala Laefovi obálku z dopisní soupravy.

„Dobře, já mu to dám všechno, nemusíš se bát.“

„Děkuju, vrátím se teď domů,“ naznačila rukou, že už se chystá odejít.

„Jo, běž. Hezký den.“

„Ahoj.“

Laef si prohlížel obálku, jako by doufal, že její obsah rozluští jen tím, že ji bude hypnotizovat. Adresa byla vykreslena úhledným kulatým písmem. 

*** 

Sebastian ani nemusel psaní otvírat, aby věděl, kdo mu jej poslal. Přesto to udělal. Ani ho nepřekvapilo, když na úhledně složeném papíře byla napsána jen tři slova: Přijedu v šest.

Podíval se na hodinky. Velká ručička se nezastavitelně přibližovala k dvanáctce a malá se už nemohla dočkat, až s ní vytvoří jedinou dokonalou přímku.

Je jediný způsob, jak může vědět, že jsme zpátky, a kde se nacházíme.

Vše zmačkal a hodil do nejbližšího koše. Došel do pokoje, kde ležela Lakejja a bez jediného zaváhání ji otevřel oko. Bylo normální. Tedy, pokud za normální lze označit, že čočka byla jen tenká svislá čára.

Cítil pálení v hrudi, stejné jako když má člověk strach. Úzkost se mu rozlila tělem, všemi žilami, hořel. Ale tomu, co ho mělo potkat, se nemohl vyhnout. Představoval si to setkání tolikrát, a přesto věděl, že to bude jiné. 

*** 

Přikráčela do nemocnice se svou přirozenou samozřejmostí. Tak jak ji znával celá léta. Nezměnila se ani o trochu. Všichni jí uhýbali z cesty, když plula chodbou směrem k němu. O Laefa stojícího u automatu na kávu zavadila letmým smyslným pohledem. Měla zájem - čistě profesionální. Ona věděla, co je zač.

„Můj malý bratříčku! Jsi také tak rád, že mě vidíš? Ale no tak, netvař se tak ukřivděně. Já jsem ti nezabodla lovecký nůž do zad.“

„Ahoj, Rebeko,“ odpověděl Sebastian na pozdrav.

Laef usrkl kafe a posadil se na nejbližší lavičku. Své překvapení nedával nijak najevo.

„Proč jsi přišla? Ona už není tvoje.“

„Opravdu? Máš na ni papíry?“

Sebastian jen zarytě mlčel. Jeho sestra ho vždycky dokázala umlčet nějakou nevybíravou poznámkou.

„Není to hračka, Sebastiane, za kterou jsi ji považoval. Mohlo ti to dojít už dávno. Její síla není nic, s čím by si mělo hrát malé dítě.“

Zase s ním jednala jako s malým rozmazleným frackem.

„Provedli jste CT mozku?“ pokračovala plynule, aniž by reagovala na Sebastianovu mimiku.

„Nebylo potřeba. Má poraněnou bránici. Průstřel ruky a nohy a popáleniny prvního a druhého stupně na třiceti procentech těla.“

„To jsem si mohla myslet. Zase to tvoje uvažování. Když už si jí dal do těla tu břečku, mohl sis aspoň zjistit, že při zranění nezačne jen léčit, ale jako vedlejší produkt se do těla vylučují toxiny, které jí mohou poškodit mozek. Při drobných zranění to není nebezpečné, ale pokud neměla daleko ke smrti… “ větu nedokončila a rozhodným krokem vešla do pokoje s pacientkou.

„Ještě se neprobrala?“

„Ne.“

Naklonila se k Lakejjině hlavě a začala jí velice potichu šeptat: „Probuď se, čekají na tebe. Nenech je odejít. První se vrátí….“

„Rebeko, co to děláš?! Zbláznila ses?!“ Sebastian poznal, o co se jeho sestra snaží. „Ona to neumí ovládat!“

„Kdyby bylo jen po tvém, byla by už dávno mrtvá. Tak teď buď zase chvilku hodný kluk, sedni si na zadek a mlč!“

K Laefovu překvapení Sebastian ženina slova poslechl a přesunul se na jednu z židlí u nedalekého stolu. Zvědavě si prohlížel celé dění ode dveří.

Rebeka dál opakovala svá slova. Její oči byly podivně nepřítomné. Pevně svírala Lakejjinu paži. Čekala, kdy se na ruce zatnou svaly. Nic se však nedělo.

„Je moc daleko. Potřebuju vidět to CTčko. Kde je ten mladíček? Jak se jmenuje?“ obrátila se na Sebastiana, který se tvářil dost otráveně.

„James je v laboratoři, zkoumají tam s Gadhockem tajemství života.“

Anděl nikdy svého mistra neviděl tak podrážděného.

„No to z té krve nic moc zajímavého nezjistí. Měli by si dát pozor, protože při pokusu o její vyčištění jim asi bouchne.“

„Vyčištění?“ nechápal.

 

Ozvala se mírná explozivní rána a z laboratoře vyběhli dva muži. Z místnosti se kouřilo. Oba sprostě nadávali a mávali kolem sebe, jak se snažili rozehnat kouřová oblaka.

„Dají se odfiltrovat lidské leukocyty a trombocyty, ale pokusíš-li se z toho separovat nehumanoidní část erytrocytů, stane se to nestabilním a exploduje. Tahle krev totiž nemůže existovat v naší sféře ve svém běžném stavu. Nepatří sem.“

Leaf se ohlédl ode dveří na doktory.

„Jste v pořádku?“ zeptal se jich spíše ze slušnosti.

„Doprdele! Bouchlo to!“ nadával James a vrátil se zpátky do laboratoře. „Ale je to dobré. Přístroj je, zdá se, nepoškozen.“

„Jamesi?“ zavolal na něj Anděl a nakoukl do začouzené místnosti.

„No?“

„Sebastian s Lakejjinou mistrovou chtějí udělat CT, myslíš, že byste to mohli zařídit?“

„Sebastian s kým?“ zeptal se a přemýšlel, jestli se náhodou nepřeslechl. „Ona tu má mistra?“ pokračoval překvapeně a vykoukl z laboratoře ven.

„Zdá se.“

„Jak vypadá? Kdo to je?“ vyzvídal zvědavě a zabouchl za sebou dveře, protože se chodba začínala plnit lehkým dýmem. Doktor Gadhock se mezitím vrátil dovnitř, aby spoušť aspoň trochu poklidil.

„Je to Sebastianova sestra.“

„Cože?! On má sestru? A to je Lakejjina mistrová? Co tu vlastně chce? Zrovna teďka?“

„To se ptáš mě? Se zeptej jí. Ale zdá se, že jeví o Lakejju zájem.“

„To brzo.“

„Mohl bys obstarat to CT?“ utnul Laef Jamese, protože se zdálo, že by opravdu byl schopen dojít za Sebastianovou sestrou a něco nepěkného jí říct. Nebyl si jistý, jestli by měla pochopení pro jeho chování. Obával se, že nikoli.  

***

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

:´(

(Silmarilien-Palantírilien, 31. 8. 2007 14:15)

chudítko laef :´(

Ahoj Tede

(Lakejja, 17. 8. 2007 10:50)

Na saspi vkládám po stránce max dvouch. Tady jsou jednitlivé díly vždy aspoň po třech stránkách.Jen si všimni, že jsou o dost delší :)
A neboj....většina věcí je účelová...;)

A hele!

(Ted, 17. 8. 2007 2:51)

Mně to nedalo :)
Ještě jsem nevykoumal, jaktože je to tu teprve 21 díl, že by tím kouskováním na saspi? Mno to je jedno. Nějak nemám dobrý pocit z toho, jak rychle náš pan chirurg nabírá informace, aby nedělal problémy. Sice to vzal dost klidně, ale...kdoví.
"Čtete fantasy?" se mi líbilo :)
Šestý už od začátku urazil dlouhou cestu a z cool fantoma se z něj stala docela smolařská postava, chudák to neměl lehké...
Sebastian dostal dopis? Od koho, že by Lakejjin mistr? Těším se na další díl, i když ten už asi okomentuju až na saspi, u tohohle pak jen doplním známku. Hádej jakou...:)