Jdi na obsah Jdi na menu
 


Díl 22

17. 8. 2007

Nechápal, proč Rebeka trvala na tom, aby seděl u velkého tunelu, kam právě spící Lakejja pomalinku zajížděla. Neměl však důvod neposlechnout, a tak se jen opřel o přístroj a pozoroval trojici lidí nad sebou za hranicí z počítačů a obrazovek.

„Kdyby se něco dělo, vytáhni ji ven, ok?“ ozval se z reproduktoru nad jeho hlavou známý hlas Sebastianovy sestry.

„Slyšíš, co ti říkám?“ zaječela mnohem hlasitěji, když se Laef tvářil, že ji ignoruje.

„Jo! Vytáhnu ji, kdyby něco,“ povzdechl si a obešel přístroj, aby měl držadlo lehátka víc po ruce.

Z tunelu vycházelo žluté světlo. Kromě jemného bručení stroje bylo v místnosti ticho. Viděl, jak se v řídící místnosti baví a něco zuřivě probírají, ale neslyšel jediného slova.

 

Všichni se dívali na obrazovky před sebou. Stroj vedle něj bzučel. Pozoroval, jak Sebastian chytil prudce svou sestru za ruku a nevybíravě s ní škubl. Odstrčila ho se stejnou razancí a s energickou gestikulací rukou mu vynadala. Sebastian se snažil ještě něco namítat, ale Rebeka si ho dále nevšímala.

Ani ne za minutu se Lakejja v tunelu zazmítala. Okamžitě vstal a pozoroval, co se děje. Držel ruce na lehátku, připraven okamžitě ji vytáhnout. Znovu se ohlédl nad sebe. Rebeka pokračovala s tím, v čem se jí Sebastian snažil zabránit. Zmítání se proměnilo v křečovitý záchvat. Zaslechl zasténání svého jména. Chtěl jí pomoci.

„Ještě ji nevytahuj!“ ozvalo se z reproduktoru.

Podíval se na svého Mistra, který pustil mikrofon a naznačil mu, ať je připraven téměř na všechno.

„Tedˇ!“ ozval se pro změnu ženský hlas.

Zareagoval s rychlostí vlastní každému z Andělů. Popruhy, kterými ji připoutaly, povolily a praskly. Chytil Lakejju za ramena a snažil se ji udržet na lehátku. Po nějaké chvilce se přestala zmítat. Rána na břiše jí znovu mohutně krvácela. Přes protesty zdravotníka jí sundal obvazy a přiložil ruku na holou studenou kůži. Z jeho ruky tekla zelenkavá záře a krvácení pomalu ustalo.

„Odvezte ji na pokoj,“ přikázal Sebastian mladíkovy, který jim pomáhal s obsluhou CT.

„Ne, ještě ne. Počkejte chvilku,“ zarazila je Rebeka.

„A na co?“ její bratr měl zase špatnou náladu a nenamáhal se to skrývat. 

*** 

„Lak?“ Laef se nade mnou sehnul a díval se mi z blízka do tváře.

„Kde to jsem?“ všechno jsem viděla rozmazaně. Zvuky kolem mě byly ostré a bolela mě z nich hlava.

„V nemocnici,“ dostalo se mi odpovědi od Anděla.

Počkala jsem, až se mi zostří zrak a i přes Laefovy protesty jsem se posadila. Naproti mně stál Sebastian a vedle něj….

„To jsi ty?“ tu ženu jsem znala. Nebylo to první setkání.

„Vy se znáte?“ divil se Sebastian.

„Proč jsi mu to říkala?“ ignorovala jsem všechny kolem sebe.

Rebeka se přemístila blíž ke mně a sedla si na kraj lehátka: „Bylo by pak pro něj lehčí, když bys odešla?“

„Řekla jsi člověku, kterého jsem milovala, že jsem mrtvá, aby mu bylo líp?!“ pištěla jsem, protože mé hlasivky byly natolik stažené, že jsem nebyla schopná normálně křičet.

Chytla jsem se za ránu na břiše. Nepříjemně mi v ní bodalo. Laef mě uchopil a silou mě přitlačil zpátky na lehátko.

„Lež,“ řekl rezolutně.

„Na hádky už je trochu pozdě, nemyslíš? Stejně to nakonec bylo všechno jinak. Myslíš si snad, že je mu dnes lépe? Když má stále naději, že jsi naživu? Pořád třeba doufá, že se objevíš,“ Rebečin hlas byl klidný. Poznala jsem, že v jejím svědomí žádné výčitky nejsou. Věřila, že udělala správnou věc.

Všimla jsem si Sebastianova přešlápnutí. Byl nervózní. Takového jsem ho neznala. Laef s Jamesem se po sobě mezitím dívali, protože ani jeden z nich netušil, o čem se to bavíme.

Měla pravdu. Rozum mi říkal, že tomu tak je, ale svým srdcem jsem to nebyla schopná pochopit. Zrak se mi znovu začal mlžit. Zvuky se vzdalovaly, až utichly úplně. 

*** 

„Jak je vám?“ zeptal se doktor Gadhock poté, co jsme se navzájem pozdravili.

Seděla jsem na své polohovací posteli a pozorovala namodralou stěnu před sebou.

„Máte rodinu, doktore?“ zeptala jsem se a jeho otázku jsem nechala vyprchat do ztracena.

„Jsem rozvedený,“ odpověděl mi bez rozpaků.

„Máte děti?“

„Syna, je mu teprve osm let.“

„Vídáte se s ním často?“

„Proč se mě na to ptáte?“ zamračil se.

„Víte, proč jsem tady?“ podívala jsem na něj. K mému velkému překvapení před mým pohledem neuhnul, i když zprvu sebou trochu cukl. Díval se mi přímo do očí a jen trochu na něm byla znát nechuť, kterou jsem vídávala tak často.

„Jeden z vašich nepřátel se vás pokusil zabít. A toho druhého taky.“

Pozorovala jsem ho s tupým výrazem. Trvalo mi až moc dlouho, než mi došlo, co mi vlastně řekl.

„Kdo vám to vysvětloval?“ zeptala jsem se a zaměřila svůj pohled na své ruce.

„Váš Mistr, ta žena, jsem váš osobní doktor.“

„Cože?!“

„Mluvil jsem o tom s panem Morrise. Potřebujete někoho, kdo se o vás postará. Pochopte, že ani já nechci zemřít a dle pana Basse již toho vím příliš mnoho, abych zůstal v bezpečí.“

„Proto se do toho chcete namočit ještě víc, aby vám hrozila bezprostřední smrt?“ nechápala jsem jeho logiku myšlení.

„Potřebujete mě, potřebujete, abych zůstal naživu….“

„A tak předpokládáte, že vás budeme chránit,“ dokončila jsem větu za něj.

„A nebudete?“ nečekal na odpověď. Očividně ji znal. Nechal mě v pokoji samotnou. I když jsem se cítila silnější, mé tělo stále neregenerovala tak rychle, jak by mělo. Každý den od svého probuzení jsem se dívala do zrcadla a čekala jsem, až má energie přestane pracovat a oči se tak vrátí do své lidské podoby.

Spustila jsem nohy z postele a bosými chodidly jsem se dotkla studené země. Osmý byl už v pořádku a brzy jej měli propustit z nemocnice. To jsem si nemohla dovolit propásnout. Musela jsem s ním mluvit dřív, než se nám zase ztratí v davu obyčejných smrtelníků. Chtěla jsem ho přesvědčit, aby šel s námi. Byla jsem si jistá, že odmítne. Tak moc toužil a dělal vše proto, aby měl normální život.

Přehodila jsem si přes ramena červený bavlněný župan. James mi ho koupil v den, kdy jsem se probrala. Líným krokem jsem se došourala ke dveřím. Dveře se otevřely, než jsem se stihla dotknout kliky. Naproti mně stála mladá světlovlasá sestřička. Křičela přes celou chodbu názvy léků, které by měla její kolegyně dát pacientovi z vedlejšího pokoje.

Otočila se, aby vešla. V cestě jsem jí však stála já. Nedokázala jsem uhnout. Vrazila do mě a zůstala překvapeně stát. Dívala jsem se přímo na ni, neschopná se pohnout, nebo cokoliv říct. Moje reakce se dotkly bodu mrazu. Z přemýšlení o tom, proč jsem nedokázala uhnout, mě vytrhl hysterický křik. Sestřička se mi konečně zahleděla do očí a mně došlo, že jsem je zapomněla zavřít. Chtěla jsem ji uklidnit, ale místo, abych oči zavřela, jsem udělala krok k ní a pokusila jsem se ji chytit za rameno. Ucukla tak prudce, že vypadla z místnosti ven.

Přes celou chodbu k nám běžel Laef. Jeho reakce byly jako vždycky rychlé a přesné. Dokázal zhodnotit situaci a věděl přesně, co se stalo. Trvalo mi několik vteřin, než jsem v nastalém hluku rozpoznala jeho slova,

„Zavři oči!“

Moje víčka pomalu klesla a já se opřela o zeď, abych si byla naprosto jistá, kde stojím.

„To je v pořádku. Něco se vám zdálo,“ snažil se Laef uklidnit sestřičku, která pomalu přestávala ječet. Poslouchala jsem její zběsilý dech.

„Odveďte ji a dejte jí něco na uklidnění,“ instruoval Anděl kohosi, kdo přišel z levé strany od pokojů.

„Lak?“ Laef se dotkl mého ramene. Pohled svých zavřených očí jsem směřovala někam k podlaze.

„Jsem v pohodě,“ odstrčila jsem jeho ruku a vrátila se zpátky do pokoje. Poslepu jsem našmátrala svou postel a posadila se.

Uslyšela jsem zabouchnutí dveří. Odvážila jsem se znovu otevřít oči. Kromě mě a Laefa nikdo jiný v pokoji nebyl.

„Nejsi v pohodě. Řekni mi, co se děje,“ posadil se vedle mě a svýma oříškovýma očima mě bedlivě pozoroval.

„Nedokázala jsem uhnout. Když otevřela dveře, stála jsem tam a jen se dívala do blba,“ pohodila jsem rukou směrem ke dveřím. „Moje reakce jsou pryč,“ podívala jsem se Laefovi do očí.

„Ztratila jsi hodně krve, byla jsi v komatu. Nemůžeš hned po sobě chtít, aby bylo vše jako předtím. Tvoje tělo se ještě nedoléčilo.“

„Co když to není tím?“

„Viděl jsem tvoje CT, nic tam nebylo,“ stále se mě snažil uklidnit. Moc mu to nešlo.

„Mohlo mi to poškodit mozek.“

„Měla jsi proražené břicho ne…“

„Řekl mi… vlastně neřekl, ale vím to od Jamese. Na nic jiného nemyslí. Nemusíš mi zbytečně lhát. Vím o těch toxinech,“ přerušila jsem ho.

„Nechtěl jsem tě zbytečně strašit,“ vzal mě za ramena a zpříma se mi podíval do očí. „I kdyby to nemělo odeznít, nemusíš se ničeho bát. Budeme tě chránit.“

„Nejsi dost silný, ani s Osmým nebudeš, abys porazil Prvního. Ani já se svou krví nemám dost sil.“

„To přece není pravda. Bojovala jsi s dvěma Anděly a přežila jsi to, to už je sám o sobě důkaz,“ usmál se.

„On mě ale nechtěl zabít,“ vyslovila jsem to, co mě trápilo už dlouho.

„Co to říkáš?“

Setřásla jsem ze sebe jeho ruce: „Kdyby mě chtěl zabít, měl na to nesčetně příležitostí. Několikrát mi dal na výběr, abych odešla.“

„To by ti dal každý. Nikdo nechce riskovat. Nechal by tě dojít ke dveřím a pak by tě zabil.“

„Možná. Stejnou věc mi nabízel i Bhelliel.“

„Tak vidíš.“

„Jenže…když jsem se nabodla na tu ocelovou tyč. Mohl mě tam nechat Sebrat si Osmého medailon. Místo toho se šel podívat, jestli jsem mrtvá. Nešel po medailonu, kontroloval mi tep. Jistější by bylo mě dodělat z dálky. On došel až ke mně. To přece nedává smysl,“ protestovala jsem.

„Chtěl si být jistý, zda třeba nepředstíráš. Nemohl vědět, kolik síly jsi schopná využít.“

„Krvácení a proražená břišní dutina se moc předstírat nedá,“ napomenula jsem ho ironicky.

Jen pokrčil neurčitě rameny: „Netrap se tím. Pokud máš pravdu, tím lépe pro nás.“

„Máš pravdu,“ oplatila jsem mu úsměv.

 

Někdo zaklepal. Laef se na mě podíval.

„Lak?“

„No?“

„Ty to necítíš?“ zdálo se, že jsem ho něčím vyděsila.

Zmateně jsem se ohlédla: „Co?“

Dveře se otevřely, aniž bychom přicházejícího pozvali dál. Když jsem spatřila Osmého ve dveřích, došlo mi, co má Laef na mysli. Nerozpoznala jsem jeho přítomnost.

„Dobrý den,“ pozdravil nás stroze.

„Ahoj,“ odpověděl mu Laef a Osmému se očividně ulevilo, že se na něj nikdo nehodlá zase vrhnout.

„Jsi ok?“ zeptala jsem se místo přivítání.

„Je mi už docela fajn.“

Zůstával stát v rohu místnosti. Nevěřil nám tak moc, že bychom na něj nezaútočili. Nahlas jsem si povzdechla.

„Můžeš si sednout na vedlejší postel. Je volná,“ upozornila jsem ho.

Chvíli váhal, ale nakonec nabízené místo přijal.

 

Zvedla jsem se a zamířila si to ke dveřím.

„Lakejjo?“ Laef byl zmatený a chtěl mě zastavit.

„Vy si tu promluvte. Já jdu za Sebastianem.“

„Vždyť odjel,“ namítal Šestý.

„To je jedno…“

„Lak?“

Mávla jsem rukou a vyšla jsem z pokoje na chodbu. Při otvírání dveří jsem zavřela oči. Šmátrala jsem podél zdi směrem k sesterně.

„Kam máš namířeno?“ James mě chytil za předloktí a vedl mě chodbou.

„Kdy se Sebastian vrátí? Chci si s ním o něčem promluvit.“

„Neměla by ses spíš bavit s Osmým?“

„Chtěla jsem od Sebastiana vědět, jakým právem ohrozil Gadhockův život.“

„Právem vás chránit, řekl bych,“ odpověděl mi. Jeho stisk o něco zesílil.

„Odkdy ty bráníš jeho rozhodnutí?“ otevřela jsem oči a podívala jsem se mu do tváře. Naštěstí nikdo jiný nebyl v dohledu. Sklopil zrak k podlaze. Můj pohled mu byl nepříjemný.

„Byl to můj nápad, on ho jen uvedl do praxe,“ přiznal se, aniž by projevil jediný náznak rozpaku.

„Vy jste se snad úplně pomátli, nebo co! To přece nemůžete myslet vážně!“

„Potřebujete někoho, kdo vás ošetří, když budete zranění, a kdo dokáže pomlčet o tvém tajemství.“

Znělo to až moc logicky. Vzteklé ticho se neslo chodbou s hrozivou ozvěnou. Chtěla jsem mu něco říci, ale slova nepřicházela tak rychle, jak by se mi líbilo. Přemýšlet bylo příliš namáhavé. Bolela mě hlava, trochu jsem se potácela.

„Nestačí, že tobě hrozí smrt?“ podívala jsem se na něj. Musel vycítit mou únavu, protože mě chytil ještě o něco pevněji.

„Víš, že mně to nevadí. A než se mi podaří dostudovat školu, potřebujeme zkušeného chirurga.“

„Tobě možná ne,“ zamračila jsem se. „Sebastian si asi myslí, že vás dokážeme ochránit. Nedokážu ochránit ani sama sebe! Jak mám bojovat za ostatní?“ podívala jsem se mu do očí s nadějí, že udělá něco, co mi dodá sílu, co vrátí vše do starých vyjetých kolejí. Nic se nestalo.

„To po tobě přece nikdo nežádá, Lak. Za pár dnů už to bude dobré, uvidíš. V posledním rozboru jsi už měla v krvi víc glukózy. Je už téměř na normálu. Tvoje tělo zase bude jako dřív.“

To nebyla útěcha, ve kterou jsem doufala. Když jsem o tom tak zapřemýšlela: Žádná slova by pro mne nebyla dost dobrá. Posadili jsme se na lavičku před vyšetřovnou. Donesl mi kelímek horké čokolády.

„Co se tu stalo před chvílí, že se tu ozýval takový řev?“ vyptával se, aby řeč nestála.

„Hádej, máš jedinou možnost,“ podívala jsem se na něj a on nepotřeboval dalšího vysvětlování.

„No vidíš. To je to, na co jsem ráno zapomněl,“ prohlásil a vytáhl z kapsy u bílého pláště mobilní telefon.

„Na co?“ zeptala jsem se, ale rukou mi naznačil, ať počkám.

„Miri, jsi tam? Ahoj. Hele nechal jsem si na stolku v ložnici takovou malou krabičku. Mohla by ses dojít podívat, jestli tam je?“ chvíli byl potichu a jen poslouchal. „Je tam? Super. Až dneska půjdeš do nemocnice, nezapomeň to vzít s sebou. Dík,“ zavěsil a usmál se na mě.

„O co jde?“ ptala jsem se zvědavě a chtěla jsem Jamesovi udělat něco nepěkného za to, že mě naschvál napíná.

„Koupil jsem ti kontaktní čočky.“

„K čemu? Já vidím dobře,“ moje zvědavost ochabla zklamáním.

„Nejsou dioptrické. Měly by zakrýt stav tvé čočky, dokud se nevrátí do přijatelnějšího stavu.“

„Myslíš, že to bude fungovat?“

„Nevidím jediný důvod, proč by nemělo. Nejsou to normální zabarvené. Musím už jít. Ve dvě mi začíná přednáška. Uvidíme se zítra.“

„Dobře.“

Rozloučili jsme se a já ho pozorovala, jak odchází pryč. Ve dveřích se minuli se Sebastianem a já se pro jistotu vrátila zpátky do pokoje, abych se s ním nemusela bavit, protože po rozhovoru s Jamesem mi všechny argumenty došly.

„Stalo se něco?“ přerušil Laef dialog mezi ním a Osmým a otočil se na mě.

„Co?“ zavřela jsem dveře a vrátila se k sobě na postel. „Aha, ne…nic se nestalo.“

Postel zavrzala pod váhou mého těla. Upřela jsem pohled na Osmého.

„Můžeš jít s námi, nebo proti nám. Šance na přežití sám už znáš.“

Moje přímost ho překvapila. A pohled mých očí vyplašil tak, že na něm bylo znát, že by nejraději zalezl pod postel, na které seděl.

„Proč jsi mě chránila?“

„Abych se tě na tohle mohla zeptat.“

„Jen kvůli tomu?“

„To ti přijde málo?“

Chvilku byl zadumaně zticha, ale nakonec vyslovil větu, na kterou jsem tak dlouho čekala: „Jdu s vámi.“

„Fajn. James ti dá hodinky a vysvětlí, co s nimi,“ pohybem hlavy jsem mu naznačila, že má opustit místnost.

Když se dveře zabouchly, otočila jsem se na Laefa: „Kdo mu vysvětlí, že musí nechat tu svou holku?“

„To mělo být naznačení, abych to udělal?“ podíval se na mě s výrazem, který mi jasně říkal, že za tohle mě mít rád nebude.

„Tak nějak.“

„Dobrá, co mi zbývá.“

Zaklepání na dveře nás znovu vyrušilo. Ve dveřích stála Rebeka a pozorovala Šestého nelítostným pohledem.

„Dojdu pro něco k pití, dobře?“ když jsem přikývla, zvedl se ze židle, a nechal mě s mým pravým mistrem o samotě.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář