Jdi na obsah Jdi na menu
 


Díl 23

17. 8. 2007

„Přišla jsem se rozloučit,“ ani nečekala na pozdrav.

„Vždyť…. vždyť jsi teprve dorazila!“ odporovala jsem a byla v šoku.

„Chtěla jsem se jen ujistit, že tě Sebastian nezkazil. Teď je už opravdu tvůj mistr on,“ Rebeka se usmála a posadila se vedle mě.

„Potřebuju tě. Neumím svou sílu ovládat,“ posteskla jsem si a doufala, že to něco na jejím rozhodnutí změní.

„Dokázala ses naučit ji aktivovat. To nejtěžší máš za sebou. “

„Proč?“ zeptala jsem s dávkou zoufalství v hlase.

„Umírám, Anděle,“ oslovila mě tak jako ještě nikdo před ní, „i mým snem je znovu potkat své blízké.“

„Laef by mohl…“

„Ne, ani on nic nezmůže,“ stále se tak mile usmívala. Připadala jsem si jako dítě, kterému se jeho maminka snaží vysvětlit, že odejde a už se nikdy nevrátí. „Chtěla jsem jen vědět, že všechno bude tak, jak má. Nevzdávej se,“ chytila mě za ruku a pevně ji stiskla.

„Sama to nedokážu!“ dívala jsem se jí do očí a ona se jen pousmála.

„Dokážeš. Ty jediná můžeš, musíš.“

„Musím?“

„Vždycky jsi to byla ty. Můj bratr je stále hlupák, který se asi nikdy nepoučí. Doveď ostatní na smrt, která jim náleží, ale nikdy nezapomeň, že všechno je jen na tobě. Oni ti pomoct nemohou.“

„Proč ne?“ bořila mi můj domeček z karet a já chtěla vědět proč.

„Protože ta síla náleží tobě a ne jim.“

„K čemu mi je, když nevím, co s ní? Dala jsem jim slib. Nemůžu je nechat se pozabíjet.“

„Jsi hloupě naivní. Máš málo času – Anděle - příliš málo. Chraň je, ale nezapomeň na svůj úkol.“

„Na jaký úkol? Všichni mluví o tom, co máme udělat, ale nikdo neví, co to je!“

„Ty pořád nechápeš, proč se otevřela právě ta dimenze, kde jste všichni byli, že?“

„Asi ne,“ odtušila jsem.

„Vše je napsáno na těch Svitcích. Existence toho světa za bránou je vázána na tu naši a naopak. Oni jsou výš než my. Prorokovali, co se stane, čemu se u nich pokoušeli zabránit. Proto souhlasili se spojením s námi. Nejsi jen dítě Země, ale i jejich. Jim vděčíme za možnost mít tu sílu, jakou nosíte v sobě.“

„Ta krev opravdu nebyla náhoda, že ne?“ tušila jsem nejhorší.

„Samozřejmě, že ne. To ještě pořád věříš na náhody? Po tom všem?“ její ironický úsměv mě dokonale uzemnil. „Kdyby ti ji dát nechtěli, neudělají to. Ale tvůj život je důležitý i pro jejich svět. Za všechno si můžeme sami. Kdybychom nebyli tak hloupí, možná, že by k tomuhle nikdy nedošlo.“

„Fajn a já mám zase napravovat cizí problémy. Super. Ale co mám teda dělat? Před čím nás to mám chránit?“

„To je na tom svitku. Musíš se pro něj vrátit do Lesa.“

„Není tam. Už jsem ho tam hledala.“

„V tom případě máš mnohem jednodušší práci,“ konstatovala vesele.

„Jak to?“

„Když není tam…“ následovala významná pomlka.

„Tak je tady,“ dokončila jsem „a musí je mít někdo z Andělů.“

„Pokud ho má, tak je asi negramotný, jinak by mu muselo dojít, že on tou spásou nebude.“

„Možná ne tak docela,“ vstala jsem z postele a vydala se ke dveřím.

„Co se stalo?“

„První mě nechtěl zabít. On to ví, on je ukradl. Má se mnou nějaké plány, proto mě nezabil. Musím ho najít.“

„Zbláznila ses?“ Pokusila se mi zabránit v opuštění místnosti, ale byla jsem rychlejší.

„Neublíží mi. Dává to docela smysl. Díky, mistře,“ usmála jsem se a konečně jsem překročila práh.

 

Vyšla jsem ze svého pokoje do šedavé chodby. Naproti mně stál jediný člověk.

„Petere!“ oslovila jsem mladého policistu, který na mě mířil svou berettou.

„Jak jsi mohla?!“ ječel na mě nepříčetným hlasem.

„Co se…“ mou otázku přerušil výstřel. Kulka mě zasáhla do ramena a vyšla ven. Dopadla jsem tvrdě na zem. Teď už jsem měla dost času na správnou reakci a zakryla jsem se svým energetickým štítem. Peter na něj vyprázdnil zbytek zásobníku.

Vzduchem prolítla jedna z židlí, které byly porůznu rozestavěné po celé chodbě před ordinacemi. Přirazila Cliffa k podlaze. Laef ji telekineticky držel u země, aby policista nemohl vstát. Rebeka mu pohotově vytrhla pistoli z rukou, aby ho nenapadlo znovu nabít.

Vyškrábala jsem se pracně na nohy. Rána se mi zatáhla vcelku rychle. Na zemi zůstalo jen pár kapek krve.

„Proč?“ šeptal policista a po tvářích se mu koulely velké slzy.

„Petere, co se stalo? Mluvte!“ naznačila jsem Laefovi, že může židli vrátit na své místo. Věděla jsem, že pohled do mých očí nebude Cliffovi nijak příjemný, ale nedalo se nic dělat. Musela jsem ho donutit, aby se mnou komunikoval. Chtěla jsem vědět, co se stalo.

„Lak, ty to necítíš?“ Šestý si ke mně přidřepl. „Pane Cliffe, poslouchejte mě. Ona to být nemohla. Už čtrnáct dní je tu v nemocnici a nevyšla ven,“ vysvětloval policistovi a snažil se mu pomoci vstát.

„Co se stalo?“ ptala jsem se a mé obavy se stupňovaly s každým Laefovým pohledem, kterým mě obdařil.

„Někdo mu zmasakroval rodinu. Je to tak dvanáct hodin, co je našel.“

„Já se o něj postarám,“ James převzal zhrouceného Petera od Šestého a odvedl ho do nejbližšího pokoje, aby ho uklidnil.

„C…co?“ vykoktala jsem ze sebe a opřela se o zeď, abych znovu neupadla.

„Chtěl se ti pomstít za smrt svých blízkých,“ zopakoval mi a nechápal, proč jsem se začala třást. Naskočila mi husí kůže.

„Lak? Máš zimnici!“ Hodil mi svou bundu kolem ramen.

„Jak je to daleko k němu domů?“ mluvila jsem potichu

„Asi sto sedmdesát kilometrů. Proč? Snad tam nechceš jít?“ odpovídal mi Laef. „Lakejjo!“ chytil mě za ruku, když jsem rázným krokem zamířila ke svému pokoji pro katanu. „Co se stalo, když tě zatkli poprvé?“

„Chyba. Ta se stala. Musím vědět, proč si myslel, že jsem to byla já,“ vytrhla jsem mu ruku ze sevření.

„Dobře, ale půjdu s tebou. Počkám dole u auta.“

Kývla jsem mu na souhlas a vrátila jsem se převlíknout z nemocničního oblečení do civilu. Na opasek jsem připnula pouzdro s plně nabitým coltem, na džínovou bundu připnula kožený popruh s katanou. Nebylo to zrovna nejnenápadnější, ale to mi pro tuto chvíli bylo docela jedno. Před zrcadlem jsem si nasadila kontaktní čočky, které mi Miriam donesla. Byly perfektní a já Jamese blahořečila za jeho předvídavost.

Vyběhla jsem z nemocnice na parkoviště. Od černého BMW se ozval klakson a auto potichu nastartovalo. Posadila jsem se na sedadlo spolujezdce, katana i s řemením přistála na zadním sedadle a zapnula bezpečnostní pás.

„Jeď,“ popohnala jsem Anděla.

„Jak se vůbec chceš dostat dovnitř?“ zeptal se mě Laef, když jsme najeli na rychlostní komunikaci. Tachometr hlásil, že nařízená maximální rychlost ho nijak netrápí.

„To budu řešit, až tam budeme.“

„Nestačilo by ti, kdybych ti popsal, co jsem viděl v jeho mysli?“ snažil se mě na poslední chvíli přesvědčit.

„Ne,“ odvětila jsem rezolutně.

„Dobře, co s tebou nadělám,“ povzdechl si. Ani se na mne nepodíval.

Upřela jsem pohled na krajinu ubíhající kolem. Všechno mi připadalo, jako by někdo před mýma očima rychle střídal kartičky z leporela.

„Kde bydlí?“ zeptala jsem se šeptem a hlavu unaveně opřela o okýnko.

„Kousek od Amesbury,“ byl naštvaný a dával to ve svém hlase znát. „Nic tam už nenajdeme. Už to tam jistě dávno vyklidili.“

„Nepotřebuji to vidět, ale potřebuji na tom místě být.“

„Proč?“

„To uvidíš, až tam budeme. A šlápni na to! Jezdíš jak ženská,“ vztekala jsem se neprávem.

 

Zaparkovali jsme na stání před velkým obchodním centrem. Auto zapípalo, jak se dálkovým ovládáním zamknulo.

„Počkej chvilku,“ zatahala jsem Laefa za bundu, když se chystal vyrazit téměř přes celé město k domu Petera Cliffa.

Z kapsy u bundy jsem vytáhla mobilní telefon a navolila Sebastianovo číslo.

„Slyšíš mě?“ spojení bylo rušené.

„Ano,“ dostalo se mi hlasité odpovědi.

„Sebastiane, pošlu ti signál, Nechoďte sem, ale chci, abys mi nadiktoval moje a Laefovy souřadnice,“ zmáčkla jsem jedno z tlačítek na svých hodinkách. Šestý mě napodobil. Mistr mi následně nadiktoval systém šesti čísel. První tři odpovídali prostoru a byly to ty, které nám přepočítával počítat z hodnot GPS. Další označovalo čas – tento údaj nebyl tak důležitý, protože nikdo z nás jeho změny stejně schopný nebyl, měnil se automaticky, během každého přenosu. Další číslo bylo shodné s datem našeho narození – jednalo se o jakési identifikační údaje, určující, kdo se vlastně přesouvá prostorem a časem. Poslední se neměnilo - stejně, jako údaj o nás samotných, a my jsme jen hádali, co určuje. Domnívali jsme se, že se řadí k naší sféře a planetě. Bohužel jsme si to neměli jak ověřit.

„Děje se tam něco?“ zeptal se Mistr těsně předtím, než jsem zavěsila.

„Zatím ne,“ zaklapla jsem telefon a vrátila ho do bundy.

„Nemyslím si, že by tam některý z Andělů zůstal,“ komentoval moje počínání Šestý.

„Pokud se přes Cliffa chtěli dostat k nám a mají tušení, že jejich stopa byla správná, tak musejí vědět, že se tam dojedeme podívat.“

„Ty ses sem chtěla podívat. Být po mém, tak tu nejsme.“

„Být po tvém, tak mám v hlavě dvě kulky,“ uzemnila jsem ho připomínkou, že ještě nedávno se mě pokoušel zlikvidovat a že si to moc dobře pamatuji.

Chytil mě prudce za obě ruce a pevně mi je stiskl: „Sakra! Proč to říkáš? Vždyť víš, že bych ti teď už neublížil! Co se stalo, Lak?“

Uvědomila jsem si svou chybu. Měla jsem strach, proto jsem ho zranila. Strach a bezmocnost mě nutila ubližovat všem. Jednala jsem sobecky.

„Možná měl pravdu,“ šeptala jsem potichu.

„Kdo?“

„Petere,“ podívala jsem se mu do očí. „Když nás s Jamesem zatkli…“ hledala jsem správná slova, která by snad zmírnila můj díl viny. „Chtěla jsem ho jen vyděsit, aby se od nás držel dál.“

„Co jsi mu řekla?“ začínal tušit nejhorší.

„Ne řekla, ale udělala. Ukázala jsem mu možný konec. Smrt jeho nejbližších. Je jen jedna možnost, jak si mě může spojovat s tou vraždou. Ukázala jsem mu masakr. Těla zmrzačená ještě před smrtí a hlavy oddělené. Jeho syn, jeho žena…“

„Neměli bychom tam chodit,“ stál.

„Musím to vidět. Pochop mě! Musím znát cenu své chyby.“

Věděl, že mě nepřesvědčí. Šel svižným krokem po mém boku, a co chvíli se na mě díval, jestli se snad nechci zhroutit. Nic se nestalo a my se za necelou půlhodinu dostali až k zátarasu proti zvědavcům u domů rodiny Cliffových.

Asi hodinu jsme stáli s dalšími přihlížejícími a pozorovali jsme zástupy policistů hemžící se kolem domu.

„Půjdeme tam až večer. Před setměním zapečetí dům a maximálně tu nechají dva tři lidi na hlídání,“ zašeptal mi Laef do ucha a já jen přikývla. 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář