Jdi na obsah Jdi na menu
 


Díl 24

18. 8. 2007

Zapadli jsme do nejbližšího baru a usadili se ke stolu. Ve vzduchu byla cítit marihuana a přes kouřový opar skoro nebylo vidět ani na nápojový lístek.

„Jak tyhle putyky někdo může mít rád, to nechápu,“ procedila jsem a objednala si kolu s ledem.

„To máš jednoduchou odpověď,“ naznačil mi Laef pohybem ruky, abych se podívala směrem k malému podiu. Sám se pak slastně uvelebil a upil černého piva.

Na malé molo přitančila štíhlá žena. Obvod jejího hrudníku činil minimálně metr a žádný z mužských návštěvníků neodklonil svůj zrak jinam. Ani mě nepřekvapilo, že Laef není žádnou výjimkou.

Pomalu odkládala části svého oblečení a smyslně se vlnila u železné tyče trčící ze stropu. Do rytmu jí k tomu hrála podbízivá hudba. Když se k černovlásce přidaly ještě další dvě blondýny s lehkých krajkových župáncích, publikum začalo vzrušeně pískat a pokřikovat.

„Ty maj tělo, co?“ liboval si Šestý a objednal si už třetí pivo v pořadí.

Hlasitě jsem si povzdechla, ale téměř nikdo to nezaregistroval.

Prudce jsem se opřela o sedačku těsně před Laefovým rozkrokem a překryla mu výhled na tanečnice. Rázem se probral z opojení a nasadil vyděšený výraz. I z této blízkosti jsem cítila, že je vzrušený, a on si toho byl moc dobře vědom. Netušil, co udělám, a očividně se toho bál. Měla jsem škodolibou radost.

„Máme tu něco na práci a já nepotřebuju, abys byl na mol. Tak se seber a jdeme,“ zavrčela jsem mu do obličeje. Strčila jsem mu do kapsy desetilibrovou bankovku: „Zbytek doplať sám,“ poplácala jsem ho po hrudníku.

 

Počkala jsem na něj před lokálem. Vyšel, jako by se nic nestalo. Alkohol na něj vliv neměl. Tvářil se vážně, skoro až směšně. Překontrolovala jsem mu poklopec a zdálo se, že se znovu perfektně ovládá. Můj zkoumavý pohled mu samozřejmě neušel. Popuzeně si odkašlal.

„Dobrá, tak jdeme,“ usmála jsem se.

 

„Dávej pozor, jsou tu kamery,“ upozornil mě Laef a pohybem ruky mi ukázal, kde se nebezpečná zařízení nachází. Dům byl důkladně zamknut a zapečetěn. Nikdo, kromě kamer, ho však nehlídal.

Nasadila jsem si kožené rukavice, stejné, jaké měl i Laef. Nechtěli jsme nikde nechat své otisky. Zamyšleně jsem si škrábala stehy na břiše. Hojící se kůže nehorázně svědila a rušila mě ze soustředění.

„Kudy se tam dostaneme?“ zeptala jsem ho, protože jsem předpokládala, že má v tomto oboru více zkušeností než já.

„Asi střešním oknem. Nebude tak dobře uzamčené a žádná z kamer na něj nemíří.“

 

Ačkoliv byl domek jen přízemní, musel mi Šestý pomoci se na střechu dostat. S nedohojeným zraněním jsem se nedokázala dostatečně odrazit.

Otevřít okno nám nedělalo žádné potíže. Klička, která ho držela zamčené, se sama od sebe otočila a my potichu skočili dovnitř.

„Je tu tma,“ konstatoval Laef fakt, který mně vůbec nepřekážel. Nechala jsem své čočky se roztáhnout víc, než bylo zdrávo.

„Já vidím dobře,“ ušklíbla jsem se a podívala jsem se na něj velkýma černýma očima. Dal mi ruku na rameno a nechal se vést.

Vyšli jsme z kumbálu, kam jsme se dostali oknem, na úzkou chodbu. Na zemi byl nevýrazný koberec s rozházenými černými skvrnami. Nemusela jsem se ani namáhat, abych zjistila, od čeho jsou. Došla jsem až na konec, Laef se mi držel v patách. Za závěsem z korálků se nacházel prostorný obývací pokoj. Dominoval mu kamenný krb, vedle něj byla zavěšena širokoúhlá televize a naproti ní stál rohový gauč. Plovoucí podlaha s běhounem byla potřísněna krví a zaházená rozbitými vázami a porcelánem. Bojovalo se tu, o tom nebyl pochyb. Vše umocňovaly bílé malůvky, které naznačovaly, kde ležely mrtvoly. Na krbové římse byla vykreslena dvě kola. Jedno velké, druhé o něco menší. Začínala jsem mít špatné tušení.

„Lak? Co se děje?“

Asi cítil mé chvění. Musel, držel mě stále za rameno. Díky pouliční lampě, která svítila oknem až k nám, bylo v místnosti dostatečně viditelno i pro Laefovy oči.

„Vypadá to tu strašně,“ konstatovala jsem a šla se podívat do dětského pokoje. I zde byly známky násilí, i když ne tak děsivé jako v obýváku. Syn byl asi napaden zde. Matka nejspíše zaslechla křik a vyběhla z ložnice ven. Tam známky boje nebyly, ani krev. Marně se snažila chránit svého syna. První zranění asi utrpěli zde. Tělo dítěte tu však zůstalo, naznačovala to další bílá silueta. Paní Cliffová se pak nejspíše ještě pokusila utéct, ale k francouzskému oknu v obýváku již nedoběhla. Musel ji zasáhnout, když byla u krbu. Všude byly díry po kulkách. Ve zdech, na krbové římse…

Pomalým pohybem jsem si sundala jednu rukavici. Oči mi pomalu, ale úplně, zčernaly a Laef ucukl.

„!“ jen zasyčel. Byl v šoku. Cítila jsem zřetelně jeho energii, jak se svíjí ve strachu ze mě samotné. Slyšela jsem jeho dech, jeho tep. Jak mu srdce bije v hrudi.

Zamotala se mi hlava, ale zůstala jsem stát. Hřbetem ruky jsem se dotkla místa, kde ještě včera ležely dvě hlavy oddělené od těla.

 

Rázem bylo vše jinak. Anděl tu nestál. Celou místnost zalila sluneční zář pozdního odpoledne. Amanda Cliff stála v kuchyni u malého sporáku a vařila pro syna večeři. Pětiletý capart si hrál na zemi s autíčky. Byl to hodný kluk.

Přisedla jsem si k němu. Neviděl mě, ani mě necítil. Dál se věnoval své hře a srovnával auta na parkovací stání, která jim vytvořil z dřevěných barevných kostiček.

„Michaeli?“ zavolala žena a ohlédla se.

„Ano, mami?“ odpověděl.

„Máš hlad?“

„Ne, můžu si vzít sušenku?“

„Až po večeři.“

„Mami!“ žadonil. Vstal a chytil matku za cíp kalhot.

Amanda nevydržela a podala svému štěstí to, o co tolik prosilo.

 

Slunce pomalu zapadlo. Žena se posadila na gauč a zapnula si večerní zprávy. Jejich zvuk jsem neslyšela. I obraz byl pro mě rozmazaný, jakoby neskutečný.

Vše bylo perfektní.

Cítila jsem vůni vody, přicházející z otevřeného okna. Bude pršet.

Kolem deváté uložila malého Michaela do postele. Chvíli tam s ním zůstala, než usnul, a pak se vrátila do obýváku a vzala bezdrátový telefon ze stojánku.

„Ahoj, zlato. Kde jsi?“

Ticho.

 „Jak to, že nepřijedeš?“

Další čekání na odpověď, kterou jsem slyšet nemohla.

„Zase? Vyřiďte to brzy. Michael se na tebe těšil. Jsi pryč celý týden, už se mu po tobě stýská. Včera brečel, když jsi nepřijel.“

Amandin hlas byl unavený. Povzdechla si, když ukončila hovor. Přesunula se do ložnice a zadívala se na fotku svého muže. Trápilo ji snad to samé, co jeho? Musela mít o něj strach. Vždyť se pohyboval tak blízko propasti smrti. Zubatá má ráda dobrodruhy, umírají záhy a zpravidla pomalu.

Vyšla jsem, nepozorována, nikým nevnímána, na chodbu. Ve dveřích stál muž, tak kolem třicítky. Světlé džínsy a modrá hadrová bunda k sobě příliš neladily. U krku mu čouhal starý vlněný rolák. Venku již muselo být chladno.

Pomalu se vplížil do dětského pokoje. V jeho pohybech nebylo nic ladného, nic kouzelného. Našel spící dítě a vzal ho pod krkem. Michael se okamžitě probudil a začal ječet. Strach. V místnosti byla cítit panická hrůza. Vlastní srdce se mi rozbušilo. Nechápala jsem proč. Obraz přede mnou se zachvěl.

Do dětského pokoje vběhla Amanda. Ječela a okamžitě se na muže vrhla. Ubohá snaha zachránit svého syna. Muž ji bez potíží odhodil na protější stěnu a namířil na ni berettou. Zaječela jsem, ale nikdo má slova neslyšel.

„Kde je Peter Cliff?“

„Já nevím! Prosím! Pusťte mého syna!“ brečela. Krčila se v šoku v rohu místnosti. Michaelovi tekla po nohách žlutá tekutina. Byl šílený strachy. Už neječel, jen brečel a chvěl se.

„Co víte o případu, kterým se zabývá váš manžel?“ pokračoval muž, aniž by si všímal čehokoliv jiného.

„Nevím nic! Prosím! Věřte mi! Je to přísně tajné! O jeho práci doma nemluvíme! Prosím! Vemte si mě! Nechte mé dítě, prosím!“ Znovu ho napadla. Tentokrát její síla byla znásobena smrtelným strachem. Strhla muže na zem. Michael dopadl v bezvědomí na podlahu. Pistol vystřelila a kulka se zaryla do bezvládného těla. Žena hystericky zaječela a pokusila se muži zbraň sebrat. Dítě mohutně krvácelo z tepny na stehně.

Jeho trápení bylo brzy ukončeno. Muž mu prostřelil hlavu.

Amanda se pokusila utéct.

Běžela do obýváku k francouzskému oknu. Nedoběhla. Další rána ji zasáhla do lýtka a ona upadla na podlahu. Při pádu se zranila na hlavně. Brečela a slzy ji pálily. Málem přes ně neviděla.

Pomalým krokem se k ní přiblížil, na rtech vykouzlil nepříjemný úsměv, který mrazil. Odložil berettu na jídelní stůl. Jeho kolena se dotkla země a ruce roztrhaly halenku i krajkovou podprsenku. Zoufale se bránila, ale s krví z ní odcházely i síly.

„Tak ty mi nic neřekneš?“ zavrčel.

„Ne, prosím ne,“ skučela žena a naposledy se pokusila odrazit útok.

Přitlačil ji k podlaze. Cítila, jak jí jeho váha drtí vnitřnosti v těle.

Stáhl si kalhoty. Pod napnutou látkou slipů pulzoval jeho úd. Prudkým, trhavým pohybem ho vysvobodil.

Hrubě ji roztáhl nohy od sebe. Chtěl to. Snažila se ho odkopnout, ale marně. Byl jako hladový pes dychtící po jediném. Sevřel ji v náručí a téměř ji kousl do ramene.

Vnikl do ní, bez zaváhání, bez citu. Zranil ji. Zaječela bolestí a na podlaze pod nimi se objevila krev vytékající z jejího těla. Nevadilo mu to. Byl ochoten ji zabít, ale předtím… Držel ji za ňadro a líbal ji na krku, ramenech a hrudi. Hrál si s ní. Snažila se bránit, ale nemohla. Zůstala bezvládně ležet a bez energie jen čekala, až muž dosáhne svého. Až přijde vrchol a ona ho ucítí v sobě.

„Nejsi moc dobrá kurva,“ zašeptal jí do ucha.

Bylo po všem. Slzy jí stékaly po tvářích.

 Věděla, že se blíží konec.

Zapnul si poklopec u džínsů a došel si do kuchyně pro nůž.

Z posledních sil začala ječet.

Křik přerušilo zabublání. Krev pulzovala z krčních tepen a špinila světlý běhoun pod nízkým stolkem. Srdce přestalo tlouct. S odporem jsem odvrátila tvář, ale jako bych měla oči i na druhé straně hlavy. Stále jsem se dívala na scénu před sebou. Nedalo se uhnout, nedalo se utéct. Chtělo se mi zvracet.

Nechal tělo na podlaze a hlavu, jež měla bolestný výraz a smrtelný strach ve svých pobledlých rysech, postavil na krbovou římsu. Cítila jsem stejnou bolest, jakou cítila ta žena. Ležela jsem na podlaze a svíjela se bolestí, která zachvátila mé tělo. Neovládla jsem se a vyzvracela se z pohledu na spoušť kolem sebe.

Vrah přinesl do obýváku Michaelovu hlavu a položil ji vedle matčiny. Zadíval se na své dílo zkázy. Nezanechal výrazných stop. Posbíral nábojnice, které viděl ležet na zemi. Utírat otisky nemusel. Na rukách měl černé rukavice.

Zůstala jsem ležet v krvi na zemi. Obraz se zamlžil a znovu se zachvěl. Ucítila jsem bodavou bolest v levé ruce. Dívala jsem se, jak se mi na ní otevřela rána a začala mi z ní vytékat krev. Zaječela jsem hrůzou. Byla šedorudá.

„Lak!“ zvuk mého jména. Příliš hlasitý, mě konečně probral. 

*** 

Viděl ty černé oči. Ty studny, které věští smrt. Musel ucuknout. Síla, která z ní sálala, ho doháněla k šílenství. Cítil, jak mu trhá jeho šestý smysl na cucky. Sáhl si na ucho. Tekla mu z něj krev. Z očí se mu valily krvavé slzy, podobné jaké měla na tvářích ona. Hlava mu třeštila. Kdyby mohl, přenesl by se pryč.

A pak to přestalo. Stále stála tady, ale už to přešlo. Její energie byla pryč. Zmizela společně s její myslí. Její oči zeskelnatěly. Dívala se někam, kam on vidět nemohl.

Nevěděl, co má dělat. Nechápal, co se děje. Když spatřil, že se začíná chvět a zapotácela se, pokusil se ji chytit. Bezděky ho odstrčila. Nechápal to. Nebyla v tom žádná síla, jen strach. Nedotýkal se jí. Bál se, že by jí mohl ublížit. Něco takového neviděl ani u Čtvrtého. Tušil, že dělá něco co on. Její zrak byl otočen do minulosti. S ním to ale nikdy tak necloumalo. Zdálo se, že trpí. Z koutku úst jí vytekl pramínek rudé krve. Začala křičet. Pokusil se ji chytit, aby ji umlčel, než ji někdo uslyší. Krve přibývalo a křik ustal stejně rychle, jako se objevil.

Zachvátil ho strach. Jak mohla být rudá? Kde se v jejích ústech vzala rudá krev?!

Dopadla na podlahu v křečích. Svíjela se. Chytil ji, aby se nezranila. Začala zvracet. Krev! Rudou krev, stejnou, jakou mají lidé!

„Lak!“ křičel, ale neslyšela ho. Prudce s ní zacloumal. Když vyzvracela další decilitry červené tekutiny, nevydržel to. Vytáhl jeden ze svých tesáků a přišpendlil jí s ním ruku k podlaze. Vykřikla. 

*** 

Držel mě v náručí a ustaraným obličejem si mě prohlížel. Nechala jsem ho, aby mi odrhnul mokré vlasy z čela.

„Bolí to,“ zašeptala jsem potichu a pokusila se zvednout levou ruku.

„Promiň,“ uvolnil svou zbraň a moje rána se pomalu zatáhla.

Měla jsem těžký kámen na prsou, který mě nutil dýchat jen pomalu a mělce.

„Co se stalo?“ zeptal se a položil si mě více do své náruče. Ani se nepokoušel mě léčit. Bál se.

„Nebyl to Anděl,“ zašeptala jsem a převrátila se na stranu, abych ze sebe dostala zbytky krve, které se mi tak náhle objevily v žaludku. Amandiny krve a jejího syna.

„Co?“

„Nevím, kdo to byl. Tohle nebyl Anděl. Byl to obyčejný muž. Znásilnil ji. Oba je zabil. Tak bezcitně,“ zavřela jsem oči a vnímala jen Šestého vůni.

 

Probudila jsem se až v autě. Ležela jsem na zadním sedadle. Laef seděl za volantem. Když zpozoroval, že jsem se probudila, zastavil na odstavném parkovišti u dálnice.

„Jak se cítíš?“ zeptal se starostlivě. V jeho hlase byly znát výčitky svědomí.

„Už líp. Viděl nás někdo?“ zajímala jsem se, přesto jsem se nezvedla a zůstala ležet.

„Myslím, že ne. Zhladil jsem po nás stopy. Už jsme skoro doma. Zavezu nás rovnou do nemocnice. Volal jsem Sebastianovi. Budou nás čekat,“ znovu nastartoval a rozjel se.

„Mohli bychom zastavit někde cestou na jídlo?“

„Máš hlad?“

„Ani moc ne, ale nechci se vidět s Mistrem.“

„Co se děje?“ zajímal se, ale už se na mě ani nepodíval a plně se věnoval řízení.

„Tohle jsem zkoušela prvně. On nevěděl o tom, že zvládnu svou energii aktivovat. Neumím ji pořádně ovládat. Vždycky mě to vyčerpá. Vyplácám svou sílu rychle. Bude nadávat. Nechci se s ním teď hádat.“

„Chápu.“

Zajeli jsme na parkoviště před McDonalda a Laef donesl něco málo k jídlu a pití do auta. Posadila jsem se do otevřených dveří a dívala se ven. Anděl seděl na sedadle pro spolujezdce. Pozoroval, jak se láduji big macem.

„Co jsi tam viděla?“ zeptal se na to, co ho asi trápilo už od začátku.

„Něco mnohem horšího, než jsem sama čekala,“ přiznala jsem. Hltavě jsem si ukousla velké sousto, až nyní mi plně docházelo, že jsem měla opravdu velký hlad.

Podíval se mi do očí. Zarazil se. Jeho energie se zvětšila. Poznala jsem, že si mne svým šestým smyslem bedlivě prohlíží, důkazem byl i medailon, který mu zářil na hrudi.

„Přestala jsi regenerovat,“ oznámil mi.

„Nepoužila jsem přece nic ze síly své krve. A ta druhá, co má První jen urychlila proces léčení. První je na tom stejně jako já. Nestárne. Jeho regenerační schopnost je unikátní. Já mám stejnou Andělskou sílu, jen ji ještě neumím vědomě aktivovat. Místo ní mám svou krev. Jsem jen unavená. Obyčejným lidským vyčerpáním. Potřebuju se vyspat.“ Hodila jsem Laefovi na přední sedadlo smetí, co mi zbylo po dojedeném jídle. „Dávej pozor, prosím, na fialovou záři kolem mě. Když ji uvidíš, musíš mě vzbudit.“

„Samozřejmě.“ 

***

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář