Jdi na obsah Jdi na menu
 


Díl 25

18. 8. 2007

„Co s ním budeme dělat?“ pohodil James hlavou k pokoji, kde se pomalu Peter Cliff probíral do chabé duševní příčetnosti.

„Obávám se, že moc věcí na výběr nemáme. Podle Laefova popisu mu jde někdo po krku. Neví o nás příliš, ale je to dost, aby nás dostal do vážného nebezpečí,“ odpověděl Sebastian a zavřel za sebou dveře od pánských toalet.

„Chceš ho zabít?“

Sebastian jen pokrčil rameny.

„To nejde. Nemůžeme ho jen tak popravit. Všechno se nevyřeší vraždou.“

„Když to neuděláme my. Udělá to ten, který jde po krku Lakejje a ostatním. Můžeme mu poskytnout důstojnou, klidnou a hlavně bezbolestnou smrt.“

„Žádná smrt není důstojná.“

„V zákonech už máte povolenou euthanasii. Jsou na ni potřeba psychologické testy, ty můžeme zařídit dodatečně. Peněz na to máme dost. Zaplatíme mu klidnou smrt. Do lékařské zprávy si už něco přimyslíme. Nic menšího pro něj udělat nemůžeme.“

„Nejsem doktor. Zajdi za Gadhockem a já zatím Petera připravím,“ James naznačil, kde se lékař nachází, a sám vstoupil do tichého pokoje. Petere na něj obrátil své rudé oči. V takovém stavu nebude těžké toho muže přesvědčit o tom, že smrt je pro něj vysvobození. Sám to znal moc dobře. Když přijdete o všechno, možná i o víc, vezmete za vysvobození opravdu cokoliv. Co se chystal udělat, mu přišlo odporné, chtě nechtě však uznával, že má Sebastian pravdu, chtěl-li ji ochránit, musel obětovat policistův život.

Peter ho pozoroval a jakoby tušil, co přijde, se zeptal: „Vysvětlíte mi, co se tu děje?“

„To nemůžu,“ odpověděl mu James a posadil se vedle jeho postele na nízkou židli.

„Proč ne? Stejně zemřu.“

James na něj zůstal vyjeveně koukat.

„Ušetřím vám tu starost,“ ukázal směrem ke své služební bundě, kde měl prázdné pouzdro od beretty, „Když mi ji vrátíte, mám tu ještě jeden zásobník.“

James si povzdechl. Ten policista měl pravdu. Měl právo vědě, proč on a celá jeho rodina musela takhle zemřít. 

*** 

„Lak, vstávej, jsme tady,“ Laef se mnou jemně zatřásl a já pomalu otevřela oči.

„Kolik je hodin?“ zeptala jsem se.

„Čtyři ráno.“

Na nebi svítily ledově bílé hvězdy. Bylo už pár stupňů pod nulou, a tak jsme cestu z parkoviště do budov nemocnice přeběhli.

Vraceli jsme se chodbou k mému pokoji. I v takovou nelidskou hodinu tu bylo nezvykle živo. Z jednoho z pokojů vyšli dva muži. Na svalnatých ramenech drželi černou rakev. Nespustila jsem z ní oči, ani když procházeli kolem mě. Celé dění jsem vnímala zpomaleně. Chlad, který sem táhl z pootevřeného okna, napjaté svaly, čísi pláč z místnosti, odkud pohřebáci vyšli.

Prošla jsem pomalým krokem kolem otevřených dveří.

Zastavila jsem se.

U prázdné postele stál John Star. Objímal ženu, která si utírala smáčené oči do sněhově bílého kapesníčku.

„Lak? Nedívej se…“ ozvalo se nám za zády.

„Co jste to udělali!“ křičela jsem sotva příčetně a začala se třást po celém těle. Katana na zádech mi jemně chrastila, jak poskakovala ve svém závěsu.

„Zastřelil se.“ Chtěl se mě dotknout, ale já před jeho rukou prudce uhnula.

„Proč…proč jste ho nezastavili, on byl…“ můj hlas se pomalu vytratil. Došlo mi to. Nemohli ho nechat naživu. Věděl toho hodně a toho, kdo zabil jeho rodinu, by se k němu dřív, nebo později dostal a přes něj pak i k nám. James, Sebastian i doktor Gadhock nám svým jednáním jen chránili.

„Peter Cliff chtěl, abychom zavolali jeho přítele, že se o všechno už postará,“ vysvětlil mi James přítomnost druhého policisty.

 

„Vy!“ vykřikl John Star a ukázal na mě prstem, když se konečně podíval ze dveří, aby zjistil, kdo dělá ten rozruch.

Odstoupila jsem, jak jen to šlo. Záda se mi opřela o zeď. Dál jsem uhnout nemohla a John přistoupil na vzdálenost pouhému metru ke mně. Pohybem ruky jsem Laefovi naznačila, že nemá nic podnikat.

„Co s tím vším máte společného?“ strčil mi svůj ukazováček těsně k očím. „Mluvil o vás. Hned, jak našel svou rodinu! Byl si jistý, že jste to udělala vy!“

„Ano,“ zašeptala jsem potichu.

„Co?“ nevěřil vlastním uším.

„Je to má vina, neměla jsem vám dovolit, abyste se nám pletli do cesty.“

„Catherin, to není pravda! Celou dobu jsi byla tady. Ukazoval jsem policistům i záběry nemocničních kamer,“ snažil se mi James pomoci, ale moje svědomí tím spasit nemohl.

„Potřebuji s vámi mluvit. Se všemi. Jimme, najdi Sebastiana, ať přivede Osmého a Rebeku, chci s ní ještě mluvit, než odjede. Sejdeme se ráno doma, tak v sedm. Za tři hodiny,“ můj výraz ve tváři zmrzl. Nebyl už čas. Rebeka měla pravdu, i když v té době ještě asi nevěděla, jak moc.

„Co si myslíte, že děláte?“ promluvil ještě John, než jsem se kolem něj prosmekla.

„Snažím se najít vraha vašeho přítele a jeho rodiny,“ odpověděla jsem a Star zůstal stát osamocen na chodbě. Nebyl momentálně ve službě, a tak se mohl jen dívat, jak odcházím.

 

Seděla jsem ve společenské místnosti našeho domu v Kentish Town. Rukama jsem se opírala o stůl. Přísahala jsem si, že příště svou moc takto nepoužiji. Stále jsem cítila známky akutní únavy. Ubíjelo mě to. Spát už jsem nemohla. Moje vlčí síla byla příliš nebezpečná.

Konečně se všichni dostavili. Laef mě i Sebastiana přejel starostlivým pohledem. Očividně byl připraven zahnat jakoukoliv debatu na téma používání mých schopností. Mistr mě jen zpražil pohrdavým pohledem a já sklopila svůj zrak na stůl. Bylo to horší, než kdyby mi vynadal, kdyby začal ječet, cokoliv.

 

Vypadala příšerně. To, co se v něm odehrávalo, se snažil zakrýt vším, co uměl. Pozoroval ji, jak si zuboženě prohlíží vlastní ruce. Byl Mistrem všem Andělům, vždy měl znát jejich kroky dřív, než si je oni sami plně uvědomí. Přesto až nyní chápal, proč se tolik bál, aby použila svou sílu. Mohlo ji to zabít, uvědomoval si to celým svým bytím. Chtěl by jí říct, jaký měl o ni strach, jak moc ho rozčílilo, když odešli a nic mu neřekli. Dvanáct dlouhých let ji opatroval. Tolik se vždycky strachoval, že odejde a už se nevrátí, tak jako ostatní. Posadil se přímo naproti ní. Byl připraven rozhovor ukončit co nejrychleji. Potřebovala pomoct. A on – Sebastian – jí ji chtěl poskytnout.

 

Podívala jsem se Sebastianovi do očí. Seděl přímo proti mně.

„Promiň,“ zašeptala jsem potichu. Přešel to bez valného zájmu. Tak moc jsem si přála, teď v tuto chvíli, od něj dostat podporu. Jako vždy se nic nestalo.

„Máme tu problém, “ zvýšila jsem hlas a pokynula jsem Rebece, která právě přišla, aby si k nám přisedla. „Máme tu co do činění s kýmsi dalším. Nevím, o koho jde. Ale ten, kdo zabil Cliffovu rodinu, rozhodně nebyl nikdo z Andělů.“

„Proč si to myslíš?“ zeptal se James a prohraboval se novinovými články, které se týkaly vraždy v Amesbury.

Podívala jsem se na Laefa a ten jen lehce pokrčil rameny.

„Viděla jsem to,“ oznámila jsem prostě. Rebeka se usmála. Ji jedinou potěšilo to, co jsem řekla. „Někdo nám jde po krku. A nezastaví se před ničím, zdá se.“

„Mohl si ho jen někdo najmout,“ upozornil mě Sebastian ledovým hlasem.

„První?“ nadhodil Laef.

„Ne, on ne,“ odpověděla jsem bez jediného zaváhání.

Sebastiana moje jistota zaujala:„Proč ne?“

Vysvětlila jsem mu to, co jsem říkala Rebece. S Prvním ještě budeme mít jistě co do činění, ale ne v takové situaci. Tohle mi u něj nesedělo.

„Sebastiane?“ otočila jsem se na Mistra a dívala se mu zpříma do očí. Pohled mi opětoval. Dýchala jsem zhluboka. Už nebylo úniku.

„Ano?“ pobídl mě a nechal svůj zrak, aby mě provrtal. Cítila jsem bolest v hlavě, jako by mi jí projížděl ostrý nůž.

„Kdo by to mohl být? Který z nich? Znáš je všechny,“ a dala jsem do hlasu známku neodkladnosti, že se s ním tentokrát nebudu dál vybavovat. Věděl, co tím pohledem chci říct. Že jeho informace o Andělech, o jejich osobnostech a schopnostech, už před námi nemůže dál tajit v marné snaze, aby naše síly a možnosti zůstaly vyrovnány.

„Nikdo.“

Díval se na mě a nikdo z nás dvou zrak neodvrátil.

„Samozřejmě,“ přitakala jsem a jeho odpověď mě uspokojovala a děsila zároveň. „Musíme Anděly najít dřív, než to udělají ti druzí. Budou nám v patách. Jediné, co nás může trochu utěšit, je, že jdou zatím jen po nás.“

„Zato naprosto všichni,“ komentoval to Laef.

Vstala jsem od stolu a nechala monitor počítače zajet zpátky pod dřevěnou desku.

Počkala jsem, až všichni opustí místnost a zůstanu s Rebekou sama.

„Nemohu tě přesvědčit, abys zůstala s námi?“ začala jsem obšírně.

„Letadlo mi odlétá za čtyři hodiny,“ odpověděla prostě.

„Slyšela jsem Laefa vyprávět o své minulosti, když jsem ležela v nemocnici. Nemohla jsem mu odpovědět, ale chvilkami jsem ho vnímala. Jak je možné, že si vzpomněl?“ přešla jsem rovnou k jádru věci.

„Jejich vzpomínky jsou cestou k jejich srdci. U Šestého jsi to udělala obráceně. Nemusí to být ale jeho vzpomínky. Pečeť je stále úplná.“

„Jaká pečeť?“

„To vypálené znamení, co má můj bratr na levém rameni.“

„Jo jasně, ta jizva.“

„Proč tě to zajímá?“

Asi už znala odpověď předem, ale Rebeka byla jiná než její bratr. Cítila jsem, že je mnohem vyspělejší, moudřejší. Trpělivě mi naslouchala.

„Bojím se, že jsme všichni ve velkém nebezpečí,“ podívala jsem se na ni.

„Nikdo nemůže mít větší sílu než vy.“

„Oni nás hledají. A my nemáme ani ponětí, co jsou zač. Musím se k ostatním Andělům dostat rychleji. Nemohu čekat až se nám je, čirou náhodou, podaří vystopovat jako Osmého.“

„Musíš zrušit tu pečeť. Být tebou, začala bych tím. Když budou vědět, kým jsou, budou i vědět, co hledají. Většina z nich nemá ani ponětí, co by měli udělat, nebo co sami chtějí.“

„Jak? Jak ten blok zrušit?“

„To já nevím,“

„Přece nemůžu Sebastiana zabít!“

„Vyzkoušej všechno, co tě napadne. Nevím, jak ta znamení fungují. Zkus mu to z těla třeba odříznout i s rukou. Ve finále…zabít ho můžeš vždycky, že?“ usmála se na mě.

„Tobě by nevadilo, kdyby tvůj bratr zemřel?“

„On byl vždycky hlupák a jako ten i zemře. Snažila jsem se mu to vysvětlit čtyřicet let a podívej se na něj, vůbec se nepoučil.“

„Kolik mu vlastně je?“ zeptala jsem se s nedůvěrou.

„Osmdesát sedm.“

„C…c... co? Nevypadá ani na čtyřicet!“

„Já ani on jsme nestárli, dokud jsme vás nenašli. Tam nezestárne nikdo ze Země a on Prvního odváděl, když mu bylo třináct let.“

Třináct? Ale předtím hledali mě. Ten dvanáctiletý kluk v mém snu! Je to možné? Jak jinak bych o Vlcích věděla ještě předtím, než sem se tam dostala? Já si přece pamatuji, kdo jsem! Nebo mi je taky změnil? Dal mi falešné vzpomínky? míhalo se mi hlavou.

„Rebeko?“

„Co se ještě děje?“

„Jeho mysl byla silnější než má, když mě odváděl, nebo už ne?“

„Byla jsi nedomrlý králík. Jasně, že byl silnější. Není to jen to, s čím se narodíš. Je to i otázka tvrdého tréninku.“

„Je tedy možné, že zablokoval i moje vzpomínky?“

„U kterých jsi cítila, že se jich snaží dotknout?“

„Prakticky všechno od mého narození.“

„A stále si je pamatuješ, ne? Nepovedlo se mu to. Netrap se tím. Musím už si jít sbalit. James mě odveze na letiště,“ rozloučila se semnou a nechala mě o samotě.

A co když se mu to povedlo? Jen nezablokoval, to, co jsem si myslela, že se mi pokouší vymazat z mysli? Ten sen, to nemůže být náhoda. Možná to tehdy nebyl sen, přemýšlela jsem a nechala jsem svou mysl zabloudit do vzdálené minulosti. Do snu, který se mi kdysi zdál, nebo možná nezdál, najednou jsem si nebyla jistá. Dvanáctiletý Sebastian se mě snažil přesvědčit, ať s ním odejdu. Představil se mi a ukázal mi ta stvoření, Vlky. Jenže proč jsem se pak probudila? Rozhodla jsem se počkat, až Mistr přestane projevovat nelibost nad tím, že jsem mu neřekla o své síle. Pohybovali jsme se na ostří nože a já podobný tanec mezi ostrými předměty neměla příliš v lásce. 

***

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář