Jdi na obsah Jdi na menu
 


Díl 26

19. 8. 2007

Studený vítr mi cuchal dlouhé hnědé vlasy a já se dívala skrz kovanou bránu na pozemky velkého Londýnského hřbitova. Se vší poctou tu právě dnes pohřbívali rodinu Cliffovu do hrobu jejich otců. Ozvala se salva z dlouhých pušek a dechová, ponurá hudba znovu začala hrát.

„Laef mi řekl o té krvi,“ prolomil James ticho a donutil mě tak, abych na něj pohlédla.

„Nelam si s tím hlavu. To se mi nestalo poprvé,“ odbyla jsem ho a dál pozorovala smuteční zástup lidí.

„Lak, mám o tebe strach,“ chytil mě za ruce. Až příliš pevně, neměla jsem v úmyslu se mu ze sevření vymanit. „Zvracet krev není nikdy normální. Ty jsi navíc zvracela úplně jinou, než kterou máš ve svém těle.“

„Jimme, tohle není tvoje věc,“ sklopila jsem zrak.

„Chci ti pomoct, jen ty mě pořád nechceš nechat. Proč?“ hrubě se mnou zatřásl a já se mu podívala do očí. Byl naštvaný. Nikdy předtím jsem ho takového neviděla. „Už nejsi sama. Pochop to konečně!“

Čekal, až něco řeknu. Vítr nepříjemně zesílil a já cítila jeho chlad na svých holých pažích.

„Vždy, když kvůli mně někdo zemře, tohle se stane. Někdy mám jen krev na rukách. Jindy je to horší. Nevěřila jsem na prokletí, teď už ano. Tohle je daň za porušení slibu, Andělské přísahy.“

„Kdo by ti chtěl udělat něco takového? To přece nedávná smysl,“ ani se nepodivil nad skutečností, že něco takového může existovat. Se mnou už ho asi nemohlo překvapit vůbec nic.

„Já. Řekla jsem, že kvůli mně nikdo nikdy nezemře. Že nebudu jako ti ostatní. To jsem ještě netušila, co mě čeká. Byl to první rok. Myšlenka je silná zbraň. Ti, kteří si uvědomují její sílu, jsou mnohem nebezpečnější, než všichni Andělé dohromady,“ povzdechla jsem si a přitáhla si vestu blíž k tělu. „Měli byste s Miriam odjet. Aspoň na čas. Někam do bezpečí, třeba do Kanady.“

„Víš moc dobře, že nikam neodjedu. Vybral jsem si to sám. Tak mi mé rozhodnutí neber. A Miriam, pochybuji, že by chtěla jet na dovolenou. Nějak moc pokukuje po Laefovi.“

„Všimla jsem si,“ usmála jsem se na něj.

„Nezajdeme ještě někam?“ nadhodil a dálkovým klíčem odemkl auto.

„Na jídlo?“

„Na co jen budeš chtít,“ mrkl na mě a podržel mi dveře od auta, abych mohla nasednout.

„Co je to?“ zaregistrovala jsem vrčení vycházející z hlouby jeho košile.

„Sebastian volá, co může chtít? Vždyť ví, že jsme chtěli ještě na ten nákup,“ podíval se na displej a zmáčkl zelené tlačítko. „Ano?“

Napjatě jsem poslouchala.

„Už jsme na cestě,“ odpověděl po chvíli a zavěsil. „Laef prý našel něco u nás v knihovně a máme se okamžitě vrátit domů. Velký nákupy prý budou jindy. Všechno nám vysvětlí, až dorazíme.“

Jen jsem přikývla na souhlas. Trochu se mi ulevilo, protože jsem věštila nějaké potíže. Osmý se měl dneska rozloučit se svou přítelkyní.

„Co může být tak akutní, že to ani chvilku nepočká?“ přemýšlela jsem nahlas, když jsme najeli na hlavní silnici do Kentish Town. Byla jsem rozmrzelá ze zrušeného oběda. Představa, že si s Jamesem sedneme v nějaké zapadlejší restauraci, se mi docela zamlouvala. Pohodový obrázek byl nenávratně ztracen.

 

Doprava, jako na potvoru, vázla, a tak nám trvalo přes hodinu, než jsme se propletli uličkami až k naší vile.

„Něco jsme našli v knihovně,“ Laef nás ani nepozdravil a už nám podstrkoval pomačkaný kus papíru. Chvilku jsem ho podezírala, že si do něj otřel ruce po obědě. Ten cár byl však jen ohmataný malými dětskými prsty.

„Víš, co to je?“ zeptal se Sebastian Jamese a já jim nakoukla přes rameno, abych si mohla přečíst, co je tak zaujalo. Nebylo tam nic, než pouhé jméno a jakýsi dlouhý písmenný a číselný kód.

„Možná,“ dostal Mistr odpověď.

Pomalým krokem jsme Morrise následovali do společenské místnosti. Došel až k malému konferenčnímu stolku na druhé straně.

„Co to děláš?“ nevydržela jsem a zeptala se ho, když se dlaní ruky dotkl dřevěného obložení.

„Když jsem byl malý, ještě dítě, sotva jsem uměl chodit, můj otec mě brával do tmavé místnosti bez oken. Díval jsem se, jak staví podzemní prostory. Když jsem začal chodit do školky a pak i studoval, tak mě sem otec už nikdy nevzal. Zapomněl jsem, kde to bylo. Teď to tu konečně poznávám. Nikdy se tu nesvítilo,“ otočil se na nás, ale ruku dolů nespustil. „Vzpomínám se na to, jako by to bylo včera,“ usmál se a konečně nás přestal napínat: „James Morgan Morris, mladší,“ následně nadiktoval dlouhý vstupní kód.

Panel pod jeho rukou se rozsvítil a my tak konečně mohli spatřit to, co jsme tak dlouho hledali.

„Potvrzeno,“ ozval se počítačový hlas a hydraulické zařízení uvolnilo vzduchotěsně uzavřené dveře dokonale skryté ve zdi.

Z otvoru, který se vytvořil ve stěně, na nás dýchl léta nevětraný vzduch. Opatrně jsme nahlédli dovnitř. Čidla ve stěnách zaznamenala náš vstup a schody před námi, i dlouhá chodba za nimi, se osvětlily bílou září. Já a Laef jsme vešli první. Naše reflexy nám zajišťovaly jistou ochranu v případě nebezpečí.

„K čemu to tu slouží?“ zeptal se Laef, když otevřel první dveře, na které jsme narazili. Místnosti byla dokonale prázdná. Jen holé stěny se světlejšími skvrnami po zmizelém nábytku a vybavení, prozrazovaly, že tu kdysi přece jen něco bylo.

„Nemám zdání. Nikdy jsem tu nebyl. Otec mě sem nikdy nevzal. Jen mi pořád vykládal, že až zemře, budu cosi muset po něm převzít. Myslel jsem, že mluví o své právnické firmě, kterou vedli s matkou.“

Pomalu, s maximální ostražitostí, jsme otvírali jedny dveře po druhých. Čím dál jsme se nacházeli od tajemného vchodu, tím víc jsme toho nacházeli.

„Zdá se, že to tu opouštěli dost ve spěchu,“ konstatoval Sebastian a pokračoval dál chodbou.

„Tady je nějaký mrazicí box,“ upozornil nás Laef na svůj objev. „A nejde otevřít,“ vztekal se, když se mu ani za použití hrubé síly nepodařilo se dveřmi pohnout.

„Asi jsou zablokované,“ upozornila jsem na zjevný fakt.

„Ale nepovídej!“ zamračil se Laef rozladěn ze svého nezdaru.

„Pro něco dojdu,“ rozeběhla jsem se zpátky do horního patra domu. Katana už na mě čekala na svém stojánku v obývacím salónku.

„Co s tím chceš dělat?“ Šestý ode dveří spěšně poodstoupil.

„Co myslíš?“ ušklíbla jsem se.

„Nebudeme je pak už moc vzduchotěsně zavřít, když je rozsekáš,“ připomenul mi Sebastian.

„Jiný nápad, jak se tam dostat, nemáme. Jen do toho,“ pobídl mě James. „Necháme pak udělat nové.“

Čepel jen lehce zazpívala, když jsem ji pomalým pohybem obnažila.

„Tak něco takového vidím prvně,“ vydechl skoro obdivně Laef. „Ostří na obou stranách, a přesto má stále tvar japonského meče. Normální ocel by se rozpadla...“

„Krása, že? Jen ji nikdy nesmím použít k obraně. Proti Andělské zbrani by ostří nevydrželo a prasklo.“ Zanořila jsem katanu až po tsubu do spáry dveří. Lehkým zatlačením jsem meč sunula směrem k zemi. Cítila jsem jen malý odpor, projížděla ocelovými dveřmi jako máslem. Nebylo nic, co by speciálně vyrobenou zbraň mohlo zastavit.

 

„Doprdele,“ vydechl Laef, když se mu podařilo dveře kousek odsunout a mohl tak jako první nahlédnout dovnitř.

„Co tam je?“ donutila jsem ho projít dovnitř a sama jsem vlezla za ním.

Čekala jsem cokoliv, jen ne to, co se nacházelo na operačním stole před námi.

Místností se vznášel odporný odér shnilého masa. Mrtvola před námi byla v pokročilém stádiu rozkladu. Díky vypadlým pojistkám chladící zařízení nemělo elektřinu, aby mohlo velkou lednici udržet v chodu. Zvedl se mi žaludek o to víc, že jsem zvíře před sebou poznávala. Stejně jako Laef a Sebastian.

Tělo obrovského šedobílého Vlka, časem rozloženého na kosti, zbytky masa a kůže, nešlo zaměnit s ničím jiným. Přesto jeho oči, volně ležící v důlcích lebky, a krev na podlaze, čas nepoznamenal.

„Oh, můj Bože,“ vydechl James za našimi zády, když se mu podařilo dostat dovnitř. „Má stejné oči jako ty, Lak.“

„Já vím,“ na rukách mi vyskočila husí kůže, ačkoliv jsem žádný chlad necítila. „Musíme najít nějaké zápisky. Tohle by sem nikdo omylem nepřitáhl. Určitě to zkoumali. Třeba tu po nich ještě něco zbylo,“ promluvila jsem, když opadl první šok.

„Tak tohle ten kluk našel,“ vydechl Šestý.

„Jaký?“ zeptala jsem se nechápavě.

„Ten hacker. Potkal jsem ho, když se mu nějaká parta chystala vylepšit ciferník. Ukázal mi obrázek, který jim vytáhl z počítače. To bylo odtud! Byla to fotka ze záznamu operace toho Vlka!“

 

Tentokrát už jsme postupovali mnohem systematičtěji. Každý z nás si vybral místnost, kterou prohledal od stropu až k podlaze, bez ohledu na to, jestli v ní ještě něco zůstalo, nebo ne. Čím víc jsme se vzdalovali od východu na povrch, tím víc výbavy jsme nacházeli.

„Tady je i nějaký lékařský materiál. Hmm a zdá se, že se bude dát ještě použít,“ hlásal James. „Je tam asi pět lůžek s kompletní technikou pro podporu života.“

„Asi jim nepřišla tak důležitá. Což se nedivím, když tu nechali tu mrtvolu. Ta má rozhodně mnohem větší cenu, než cokoliv, co si můžeš pořídit tady na Zemi.“ Laef právě páčil další zavřené dveře. Zdálo se, že má na zablokované prostory abnormální štěstí. „I když… Doprdele, otevři se! I když to vypadá, že se jim to ve špatnou chvíli rozbilo, a je tak dost dobře možné, že se jim k tomu tělu jednoduše nepodařilo dostat. Sakra! Laky, pojď sem s tou katanou. Tohle taky nejde otevřít. “

„Což je plus pro nás. Máme tak šanci, že nám tu po nich něco zůstalo, a třeba se o nich něco dozvíme,“ přemýšlela jsem nahlas, zatímco jsem krájela vstupní dveře na kousky.

„Nebo, co se oni dozvěděli o vás,“ doplnil nás Sebastianův hlas z předposlední místnosti. „Tady nechali zbytky počítače. Harddisk tu je, ale asi z něj už moc nedostaneme.“

„Už aspoň chápu, proč tu během toho roku, bylo tolik vloupání,“ prohlásil James a šel nám pomoct roztáhnout křídla dveří, které se nechtěly pohnout, i když jsem je svou katanou na všech stranách oddělila od stěn. „Není divu. Snažili se odtud odnést to, co tu museli nechat.“

„Mě by spíš zajímalo, proč měli tak moc naspěch. Aby to tu na nás někde nečekalo,“ zavrčel Šestý a vší silou se opřel do dveří, které pod náporem našich spojených sil konečně povolily. „No heleme, jsem to říkal. Tady něco určitě najdeme.“

Vešli jsme dovnitř a opravdu. Konečně jsme našli zachovalejší vybavení, které nebylo vybuchlé, nebo jinak poničené. V celé místnosti o zhruba dvaceti pěti metrech čtverečních tu zbylo několik skříní a dva velké počítače. A výjimečně tu byly i další dveře, které jsme otevřeli bez větších potíží.

„Jsou tu testovací vzorky toho Vlka,“ konstatovala jsem a nechala jsem ostatní, aby se pokusili zprovoznit techniku, se kterou jsem já manipulovat neuměla. „To skoro vypadá, jako by ho sem dostali živého. Je tu strašně moc jeho krve, asi v šedesáti malých zkumavkách, dokonce i dva zapečetěné barely.“

„Když ho měli živého, tak co dělal na pitevním stole?“ divil se James a na jednom z počítačů stiskl tlačítko start. Přístroj zablikal a potichu se rozhučel.

„Oni vydrží docela dlouho bez jídla. Ale přesto pochybuji, že mu dávali lidské maso, protože to je to jediné, co ten Vlk tady mohl žrát,“ Sebastian si zatím sedl k druhému stolu.

„Proč lidské? “

„Protože lidé jsou z naší sféry nejblíže té jejich. Na Zemi jsme bytostmi nejvyššími. U nich doma zase nejnižšími,“ odpověděl za Mistra Laef a pomáhal mi s přehrabováním se v kartotéce testů.

„Já tomu vůbec nerozumím. Jsou tu jenom chemické značky. Jamesi, pojď sem. Tohle je tvoje práce. Já se s Laefem zatím kouknu na ten počítač,“ bezradně jsem mu hodila štos papírů na klávesnici. Bez jediného slova nám uvolnil místo a sedl si o kousek dál na zem.

„Tak se na to mrkneme,“ Šestý si slastně protáhl prsty a začal se pohrabovat ve virtuálních složkách, z nichž drtivá většina nebyla nijak kódována. „Zdá se, že si dost věřili. Není tu žádný bezpečnostní systém, hesla, nebo cokoliv jiného. Všechno jako na dlani.“

„Asi to byla uzavřená společnost, dost malá, řekl bych. Pochybuji, že by o tomto věděla moje rodina. Jinak by mi ten dům nikdy nenechali. Otec byl pro zbytek rodiny podivín. Všichni jen čekali, kdy konečně zemře. A tyhle počítače nejsou napojeny na internet, takže je nemusí chránit před ničím, co by mohlo přijít z venku,“ umlkl a zabral se do luštění značek na štítcích zkumavek.

„Hmm… Nic moc zajímavého tu není. Dělali pokusy na krysách. Ty tu krev samo-sebou nedokázaly přijmout. Vesměs se jim nepodařilo zjistit nic, co bychom my už dávno nevěděli.“

„Tím bych si tak jistý nebyl, Laefe,“ přerušil ho Sebastian. „Když zjistili, že se jim nepodaří stvořit člověka s podobnou krví, jako má Lakejja, rozhodli se to vzít z opačného konce a hledali jedy, viry a další možnosti, jak zabít nositele této krve. A zdá se, podle zápisků a fotografií, co tu k tomu jsou, že se jim to povedlo. Ten Vlk nepošel hladem. Stříkli mu nějaký vir, nebo houbu, která ho zabila prakticky do hodiny a zároveň provedla i ten rozklad, který se jim pak už nepodařilo zastavit, proto to tělo uzavřeli do mrazicího boxu. Tam jim nijak nepřekáželo a nehrozilo, že se to zvrhne v něco nekontrolovatelného. Chlad, jak se zdá, ten vir zabije, problém je ten, že musí být dost velký a po dlouhou dobu takže to nakažený nemá šanci přežít. Protilátku se už asi neobtěžovali hledat, nic tu o ní nevidím.“

„Co budeme dělat?“ zeptala jsem se. Neměla jsem ani ponětí, jak podobnou situaci řešit. Anděly jsem znala, dokázala jsem je odhadnout, jejich chování a schopnosti, ale tohle mohl být mnohem větší problém a to nejen pro mě.

„Přivedeme Osmého. Bude potřeba okamžitě vyhledat pozice ostatních Andělů. A musíme zjistit, kdy se sem ten Vlk dostal. Možná mají něco společného se zmizením svitku. Pokud ano, budeme je muset najít. Ten svitek je pro Anděly životně důležitý,“ Sebastian nečekal, až kdokoliv z nás zareaguje, a oba počítače vypnul a vypojil ze zásuvky. „Vezmeme je nahoru a data z nich převedeme do našeho hlavního počítače. Tyhle pak použijeme k získávání informací z internetu.“

„Dobře, Já s Laky dojedeme pro ArBeta.“

„Běžte,“ popohnal nás James.

 

„Kde ho vlastně najdeme?“ zeptal se Laef a nastartoval BMW.

„U tý holky doma. Zkusíme to nejdřív tam. Pak mu zavoláme, když tam nebude,“ připnula jsem si bezpečnostní pás.

ArBetova přítelkyně bydlela na druhém konci Londýna. Nehodlali jsme riskovat, že v centru bude obvyklý dopravní kolaps a rovnou se napojili na okruh a město obloukem objeli. Spěchali jsme, i když nejspíš nebylo proč. Oba nás ale hnaly obavy, že by se právě teďka mohla záhadná skupina vynořit a jít nám po krku. Najednou jsme z těch lidí měli větší strach než ze všech Andělů dohromady. Možná proto, že Andělů proti nám stálo už jen devět a těch lidí mohly být desetitisíce.

„Támhle je!“ ukázala jsem prstem na postavu muže sedícího na patníku u silnice. Zaparkovali jsme na nedalekém parkovišti.

Pozoroval okna nejbližšího domu. Občas vstal a prošel se po chodníku a pak si znovu nerozhodně sedl.

„On za ní ani nedošel!“ nevěřil Laef vlastním očím.

„Chvilku ještě počkáme. Chci vidět, co udělá,“ vystoupila jsem z auta a opřela se o kapotu.

Ačkoliv jsme já i Laef čekali, že Osmého přítelkyně vyjde z bytu, opak byl pravdou. Rick Marlow na ni čekal, protože nebyla doma. Přišla z protější ulice, a když ArBeta zahlédla, s radostí se k němu rozeběhla. Láskyplně ho objala a dala mu polibek na přivítanou, který jí však neoplatil.

Ani jeden z nás neslyšel, co si dvojice před námi povídá. Na ženě byl znát údiv a zjevné nepochopení. Osmý se tvářil, čím dál zbědovaněji.

„On se s ní nerozloučí,“ začínala jsem být naštvaná a dala jsem to řádně najevo v tónu hlasu. „Nechápe, že tím, že ji opustí, jí zachrání život.“

„Co chceš dělat?“ zeptal se mě Laef, když viděl, že se chystám řádně zakročit.

„Pomůžu jemu i jí. Když ho bude nenávidět, bude pro ni snazší ho opustit.“

Rozešla jsem se rázným krokem k páru zabranému do debaty. Ani jsem nezaváhala a chytila Osmého za ruku a podívala se mu do očí. Měl v nich naprostý údiv a zděšení zároveň.

„Ricku, co tu děláš? Myslela jsem, že spolu dneska jdeme na večeři,“ zacukrovala jsem a dívčino překvapení se měnilo ve vztek.

„Já nevím, o čem to mluvíš,“ snažil se vybruslit, ale neměl šanci. Ženská mysl v takové chvíli vnímá přímočaře.

„Tys jí to ještě neřekl? Jak si mohl, vždyť jsi mě chtěl přeci požádat o ruku!“ políbila jsem ho vášnivě na rty. Byl tak překvapený, že se ani nebránil. Měla jsem i dojem, že se ke mně trochu víc přitiskl.

To už byla poslední kapka. Rick obdržel facku, za kterou by se nemusel stydět ani zápasník boxu.

„Ty ulhanej parchante!“ vykřikla dívka a zaběhla do domu. Dveře za ní hlasitě práskly.

Hlasitě jsem si oddechla a spěšně od Osmého ustoupila do méně intimní vzdálenosti.

„Co si, sakra, myslíš, že děláš?“ chytil mě za ruku, když se probral z překvapení, a prudce mi s ní trhl. Moje oči se okamžitě zúžily do čar, protože se mu podařilo mi natrhnout šlachy v kloubech.

„Omlouvám se,“ nechávala jsem ho, aby mi drtil ruku ve svém sevření a jen se modlila, aby nepoužil Andělskou sílu. Nevěděla jsem, jakou schopnost ovládá, ale takhle zblízka jsem to zjistit nechtěla. „Když jí budeš vysvětlovat, jak ji děsně miluješ, ale že jí nemůžeš říct, proč jí navěky opouštíš, myslíš si, že to pro ni bude lehký? Jen by na tebe čekala, kdy se vrátíš, nikdy by nepřestala doufat! Takhle bude chvíli nešťastná, pak tě bude nenávidět a nakonec zapomene,“ mluvila jsem klidně a potichu, dívaje se mu zpříma do očí. „Já vím, jak to bolí, věř mi.“

Překvapila jsem ho tím. Stál a koukal se na mě, jako čerstvě vyoraná myš. Dívali jsme se jeden na druhého a nic neříkali. Byla jsem trochu posmutnělá a on překvapený. Vzpomínala jsem, jak moc mě samotné chybí člověk, kterého jsem milovala. Věděla jsem, že ho nikdy nepřestanu postrádat.

Osmý to asi poznal, asi opravdu pochopil, co jsem se mu snažila naznačit: „Promiň, “ řekl po chvilce a uvolnil sevření kolem mé ruky.

„Hej, vy dva! Jdete?“ vytrhl nás Laef z našeho rozpoložení.

„Co se stalo, že jste si pro mě museli dojet?“ zajímal se ArBet a skládal se na zadní sedadlo.

„Povíme ti to doma. Jeď,“ skoro jsem rozkázala, když jsem hlasitě zabouchla dveře. 

***

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář