Jdi na obsah Jdi na menu
 


Díl 27

20. 8. 2007

Ani jsme se nemuseli hádat o tom, k čemu budou prostory pod domem využity. Za velké pomoci doktora Gadhocka a jeho kontaktům se nám podařilo vybavit další dvě místnosti lékařskou technikou. Z jedné větší, vznikl operační sál, z druhé klec, která měla sloužit nově lapeným Andělům jako vězení. Starosti nám dělal jen výtah na konci chodby, vedoucí o patro níž, který se nám nepodařilo zprovoznit. Proto jsme se ho rozhodli rozebrat, a pokud to bude možné, tak i opravit.

 

Spustili jsme se šachtou do druhého podzemního patra. Naštěstí nám na dveře dole postačil stejný vstupní kód, který se používal pro vchod nahoře. Zatím jsme nepřišli na to, kde má systém ochrany uložené informace o tom, kdo je povolán pro vstup do tajných místností a kdo ne, a tak James, i přes mé protesty, musel slanit k zavřeným dveřím jako první.

„Tý brďo!“ ozvalo se ze šachty.

„Jamesi, co tam je?“ Laef mě chytil za rameno, protože měl dojem, že každou chvíli musím přepadnout přes okraj, jak jsem se nakláněla, abych na Morrise viděla.

„Obrovská hala! Je pod celým domem! Pošlu vám řemení a pojďte za mnou dolu,“ odvázal se a vešel do dveří, čímž se mi dokonale ztratil ze zorného pole.

„Jimme, nechoď tam! Nevíš, co tam může být! Slyšíš? Sakra!“ nečekala jsem na popruh a do několika metrové díry prostě skočila. Dopad byl trochu tvrdší a já ucítila křupnutí v noze: „Kurva,“ zanadávala jsem a holenní kost zatlačila zpátky na místo. Musela jsem několik vteřin počkat, než mi kost znovu sroste, abych se mohla postavit.

K mé úlevě byla hala prázdná. Její rozměry mi vyrazily dech. Nahoře po levé ruce bylo velké prosklené okno, asi pozorovatelna. Na pravé straně dole se nacházely jakési cely. Železobetonové boxy akorát tak velké pro medvěda, nebo něco podobného.

„Bože, můj. Oni ty bestie chtěli chytat ve velkém!“ vydechl Laef, když se dostal za námi.

„Jdu se podívat nahoru,“ ArBet zahnul k jedné z klecí, kde se nacházely další dveře. Za nimi byla malá rampa, vedoucí do pozorovatelny. „Tady je řídící centrum. Návod k použití u toho není, tak si tam dole dávejte pozor, jdu to vyzkoušet!“ hlásal Osmý přes reproduktor, který se mu podařilo zapnout.

„Neměl by James nejdřív odejít?“ zapřemýšlel Laef, ale to už bylo pozdě. Hala potemněla a jasné žlutavé světlo nahradila dokonalá temnota. Netroufala jsem si rozšířit své zorničky, abych se pokusila prohlédnout dokonalou noc kolem nás. Nebyla jsem si jistá, co v nejbližších okamžicích Osmý provede. Napravo ode mě něco zapraskalo. Posouvání kovu a zaklapnutí pojistek mi napovědělo, že se Osmému právě podařilo otevřít jednu z klecí.

„Jamesi?“ zašeptala jsem do tmy.

„Tady jsem,“ odpověděl mi a já ho chytla za ruku a přitáhla k sobě, abych ho mohla lépe krýt v případě nebezpečí.

„Co tam děláš?“ zařval na celou halu Šestý rozladěným hlasem. „Koukej nám tu aspoň rozsvítit!“

Kolem bylo dokonalé ticho, nikdo nám neodpověděl a veškeré zvuky, doprovázející Osmého snahu přijít na to, jak funguje panel před ním, ustaly.

„ArBete?“ můj hlas se nesl temnotou kolem nás a odrážel se od stěn. Dusivé prázdno a nejistota toho, co je kolem, nás trhaly na kousky ve svém sevření. Neodvažovali jsme se pohnout. Byli jsme šťastní za pevnou půdu pod nohama. Pustila jsem Jamese a pravou rukou pevně sevřela rukojeť katany.

Z reproduktoru, jehož polohu se mi nedařilo odhadnout, vyšlo zapískání, které nám málem utrhlo bubínky.

„Co to tam ten vůl dělá?“ vrčel vztekle Laef.

„Lak?“ James mi poklepal na rameno, abych se otočila. Něco nebylo v pořádku. Šeptal, i když tu nemohl být nikdo další než my tři a ArBet zahrabaný u panelu nad námi.

Nedaleko od nás svítily dvě malé tečky, zhruba ve výši mých očí.

„Laefe?“ zašeptala jsem a couvala jsem pomalu ke vzdálenějšímu konci haly. Jamese jsem nemusela ani pobízet, aby mě následoval. Z mého chování dokonale rozpoznal, že se děje něco vážného.

„Jo, já to vidím taky.“

Velké Vlčí oči nás pozorovaly se svou obvyklou chladností. Nehýbaly se.

„Cítíš něco?“ zeptala jsem se a napínala jsem všechny smysly, abych zaznamenala sebemenší stopu po energii, můj medailon jemně zářil. Nic jsem však necítila a to my nahánělo ještě větší hrůzu. Vlk, který nenese žádnou stopu po auře? V Lesích to možné bylo, ale tady?

Naše záda se dotkla chladné stěny a my už neměli kam ustupovat. Bestie se nepohnula. Ticho rušil jen zběsilý tlukot našich srdcí a zrychlený dech. Nejklidnější byl asi James, kterému ani nemohlo docházet, v jak velkém nebezpečí se nacházíme. Začínalo mi vrtat hlavou, proč jsme jen pozorováni. Proč váhá? Musí být přece hladový a my bychom pro něj byli jistě dobré sousto. A navíc, většina z nich mě osobně příliš v lásce neměla. Jejich čistá, vznešená krev, byla pošpiněna a potupena tím, že kolovala v těle tak podřadného tvora, jakým je lidská bytost.

„ArBete!“ zaječela jsem v naději, že nás snad uslyší a aspoň rozsvítí.

Ozval se jen šílený řev. Vlčí zavytí a zuřivé vrčení, které většinou předcházelo útoku. Já i Laef jsme se připravily k obraně. Ani jeden z nás se nechtěl stát něčím obědem. Tasila jsem katanu.

Světla cvakla a my na malý okamžik přišly o zrak, díky bělavé záři velkých lamp.

„Au,“ uniklo mi a zakryla jsem si oči rukou.

„Vyděsil jsem vás?“ ozval se z reproduktoru veselý hlas Osmého.

„Ty šmejde! Počkej, až se mi dostaneš do rukou!“ zavrčel Laef a vběhl za ArBetem.

Jen jsem poslouchala, jak se tam ti dva perou. Osmý se smál a Laef se mu pokoušel jednu vlepit.

Mě však zajímalo víc to, co nás před chvílí ještě hladově pozorovalo. Byla to jen nepohyblivá holografická projekce, světelnými efekty doladěna k dokonalosti. Nebylo tak ani poznat, že se nejedná o živé zvíře.

„Lak?“ úplně jsem na Jamese zapomněla. Pozorovala jsem obraz před sebou a přemýšlela jsem o bytostech, které se sem možná už dostaly.

„Kdyby zůstal některý z nich naživu a byl by tady. Neodkážu si ani představit, co by to znamenalo. Propojit tamten svět a náš. Neměli bychom nejmenší šanci.“

„Hej, vy dva tam dole!“ řval do mikrofonu Laef, že se to nedalo vydržet. „Pojďte sem! Přepíšeme si vstupní hesla. ArBet na to konečně přišel.“

Uposlechli jsme jejich volání a vešli do řídící místnosti. Nic moc zajímavého tam nebylo, kromě panelu na ovládání prvků dole v hale a hlavního počítače, který, mimo vstupních hesel, byl dokonale vyčištěný. Teď už nám nedělalo problém se dovnitř dostat i bez Jamesovy přítomnosti, což hodně usnadnilo práci, protože Morris musel každý den na několik hodin na univerzitu.

 

„Co budeme dělat dál? Nemůžeme přece čekat, až na nás bývalí majitelé domu vlítnou,“ prohlásil ArBet u večeře.

„Začneme knihovnou. Našli jsme tam to vstupní heslo, možná se nám podaří najít něco dalšího. James by mohl dojít za svou matkou a zkusit zjistit, kdy se jeho otec na nějakou dobu vytratil z povědomí své rodiny. Tím bychom měli aspoň představu, jak dlouho ta skupina funguje,“ sdělil nám svůj postoj Sebastian.

„To si ze mě děláš legraci, že jo?“ zabědoval James a všichni jsme se rozesmáli. Jeho odpor k vlastní matce, byl obecně známý. „Dobře, za měsíc bude mít narozeniny. S oblibou pořádá večírky, tak se na něm ukážu,“ rezignoval, protože věděl, že by stejně na výběr neměl.

„A já zatím budu prohledávat internet. Nikdy nevíte, co se reportérům podaří vyšťourat,“ usmál se ArBet spokojeně, protože věděl, že si tím pro sebe uzmul nejlehčí práci.

„A já vám k tomu udělám něco dobrého,“ poškádlila Miriam Osmého. Chvilku na ni vyjeveně zíral, než mu došlo, že jí má podat prázdný talíř. 

*** 

Protřela jsem si zrak. Oči mě nesnesitelně pálily od několikahodinového čtení. Osmý se tvářil hodně podobně a to se k nám přidal až o tři hodiny později.

„To vážně musíme přečíst všechny knihy, co jsou tady?“ postěžoval si Laef a vzal si další knížku. Záměrně si vybíral jen ty tenčí. Měl pak lepší pocit, když mu hromádka zkontrolovaných knih přibývala rychleji než nám.

„Máš snad na práci něco důležitějšího?“ odvětila jsem unaveně. „No…Malá pauza by nám asi prospěla.“

„Souhlasím! Kdo si dá zmrzlinu?“ vyskočil Šestý a hnal se ke dveřím.

„Studený v zimě? Zbláznil ses?“ divil se Osmý a ani se nepokoušel vstát ze závalu knih.

Laef zmizel a já se podívala na ArBeta, který se až příliš intenzivně díval do rozečtené knihy: „Jak je ti?“ zeptala jsem se potichu.

Podíval se na mě s nechápavým pohledem a já si hlasitě povzdechla.

„Kvůli tomu rozchodu. Zlobíš se?“

„Ne bude dobré. Chce to jenom trochu víc času. Kdybych…“ zadíval se ven z okna, jako by tam něco hledal. „Kdybych alespoň věděl, že jí tím opravdu pomůžu. Kdyby tu byl Čtvrtý, mohl bych ho nechat, aby mi řekl o její budoucnosti.“

Škubla jsem sebou tak prudce, až se Laefova věž knih zřítila hlasitě k zemi. Vyděšeně jsem se na Osmého dívala a čekala, jestli mě o tu službu požádá. Musel vědět, že tu schopnost mám, věděli to všichni. Nevěděla jsem, jak bych mohla jeho případnou prosbu odmítnout.

„Já to zvládnu, neměj strach,“ usmál se a moje náhlé vyplašení ustoupilo stranou.

„Půjdu se projít,“ oznámila jsem po malé chvilce ticha a sebrala se na nohy. Když jsme procházela obývákem, potkala jsme Miriam.

„Mám pro Vás dopis, Lakejjo,“ strčila mi do ruky bílou obálku. Už na první pohled mi došlo, o čem psaní bude. Na přední straně bylo razítko gymnázia, kde jsem několik málo týdnů studovala. Sedla jsem si těžce na pohovku a obálku roztrhala, abych se dostala k jejímu obsahu. O panty svěří do jídelny se opíral Laef a trochu zadumaně si mě prohlížel.

Formálním písmem mi bylo sděleno, že mi ukončují docházku na mou vlastní žádost. Okamžitě jsem věděla, kdo jim o to napsal. Sebastian vždycky uměl jednat rychle a zbytečně věci neprotahoval.

Překvapilo mě, že je mi to líto. Přece jen jsem si začínala připadat trochu normálně a teď to bylo pryč, a ještě k tomu stvrzeno černé na bílém.

„Laky?“ Laef si přisedl vedle mě a docela zapomněl na to, že se mu zmrzlina v kelímku pomalu rozpouští.

Došlo mi, že jsem se asi zamyslela.

„Říkal jsi něco?“ zeptala jsem se, protože jsem mylně předpokládal, že se mě na něco ptal.

„Mrzí tě, že to Sebastian takhle zařídil?“

„V té tělocvičně se Bhellielovo tělo rozpadlo v prach hned po tom, co mu První sebral medailon,“ vybavil se mi znovu ten hrůzný obrázek. Zmačkala jsem papír a obloukem ho hodila do koše v rohu vstupní haly. „To takhle dopadneme všichni?“ podívala jsem se mu do očí. „Co když nás zabije někdo z lidí? Co se stane s naší silou, když nebude Anděla, který by se nás před smrtí dotkl a vzal si náš medailon?“

„To nevím. My ale vždycky budeme spolu, všichni, “ chytil mě kolem ramen a usmál se svým kouzelně krásným způsobem. Dokázal mě tak zahřát u srdce jako téměř nikdo jiný.

„Snad máš pravdu. Večer má přijít James a říct nám, jestli se jim podaří sehnat to vyřazené CT, o kterém mluvil Gadhock. Odněkud z Německa,“ změnila jsem směr hovoru. 

***

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Re: Hezké

(Lakejja, 20. 8. 2007 17:27)

A to jsi zrovna přeskočil ty nejlepší pasáže :D

Hezké

(Povídkář, 20. 8. 2007 17:25)

Četl jsem pouez tento díl a asi tě začnu číst na nejmenovaném serveru hezky od první části:-)