Jdi na obsah Jdi na menu
 


Díl 28

20. 8. 2007

Přes tři hodiny jsme se pokoušeli naložit součásti počítačového tomografu do dodávky, kterou jsme si speciálně k tomuto účelu vypůjčili. Jamesem jsme byli upozorněni, že pořízení tohoto přístroje nás bude stát opravdu hodně a že si jeho koupi musíme řádně rozmyslet.

S Laefem jsme s radostí využili možnosti vytratit se z Anglie a vzdálit se od štosů knih, které jsme ještě oba měli pročíst.

Zabouchli jsme obě křídla zadních dveří auta a hlasitě si oddechli.

„Tak to bychom měli,“ prohlásil muž lámanou angličtinou a nechal si od nás podepsat potvrzení o převzetí zařízení.

Svorně jsme poděkovali a Šestý si uklidil potvrzenou účtenku do kapsy svého černého pláště.

„Nestavíme se pro něco k jídlu? Mám docela hlad,“ postěžovala jsem si a sedla si na své obvyklé místo spolujezdce.

„Cestou máme hypermarket, nakoupíme si toho rovnou trochu víc, ať máme na cestu,“ souhlasil Laef a rozjeli jsme se směrem k domovu.

Čekala nás dlouhá cesta ze středu Německa přes Francii a tunelem do Británie.

Sjeli jsme z dálnice k velkému nákupnímu středisku. Málem jsme nenašli místo k zaparkování, kolik tu bylo lidí. Všední den, pozdní odpoledne, a tady se to hemžilo stovkami lidí, jako kdyby byl státní svátek a dávali něco zadarmo.

„Na tohle jsem se těšila, než jsem se vrátila na Zem. Davy! Tam nic takového nebylo. Dřív jsem je nesnášela, ale k téhle planetě to tak nějak patří,“ vzala jsem do ruky malý nákupní košík, zatímco se Šestý ujal vozíku. Prodírali jsme se uličkami se vším možným. Mlsně jsem se koukala v oddělení s cukrovinkami a přemýšlela, kterou čokoládu si koupím.

„Catherin, nemáme na to celý den!“ smál se Šestý a pro jistotu mě začal oslovovat mým oficiálním jménem.

„Zavíraj až v deset, do té doby si vyberu, neboj,“ zahlaholila jsem přes celou uličku.

 

O hodinu později už jsme stáli s plnými košíky ve frontě u pokladen. Vypadalo to, že si tu nějakou dobu postojíme, ale ani jednomu z nás to příliš nevadilo. Kilometrové fronty a prodavaček sotva polovina.

„Cítíš to taky?“

„Hmm a jsou tu dva. Ale nevím kde. Je tu moc lidí,“ přikývla jsem a rozhlížela se po davu, abych našla zdroj Andělské energie, která se převalovala někde kolem nás. „Když mi půjčíš své brýle, můžu se podívat za pomocí své síly. Tak je najdu docela snadno.“

Podal mi je bez větších námitek. Přes tmavá skla byla minimální šance, že si někdo všimne mých zčernalých očí. Rozhlédla jsem se po obchodu zářícím miliardami barev lidských energií. Bylo tu i několik postav v tmavých kápích. Viděla jsem je už v tělocvičně. Byli mrtví, proto normálně vidět nebyli. Mezi nimi jasně svítily naše Andělské aury. Deaktivovala jsem svou sílu a oči se mi vrátily do normální podoby.

„Počkej tu, já se na ně dojdu podívat trochu zblízka,“ naházela jsem Laefovi do velkého koše něco ze svého nákupu a upravila si dekolt.

„To není nejlepší nápad. Aspoň mi tu nech katanu, byla by si s ní příliš nápadná.“

Zaváhala jsem. Svůj meč jsem mu dávat nechtěla, ale jít s ním jsem nemohla. Předala jsem mu svou zbraň tak, aby ho nespálila, a on ji schoval pod dlouhý černý plášť.

 

Ledabylým krokem jsem se přiblížila k prvnímu z Andělů, který zrovna postával u chladícího pultu a snažil se rozhodnout, který z jogurtů si koupí. Lehce jsem se přes něj natáhla pro jeden z výrobků a dala jsem si záležet na tom, abych do něj jemně strčila a on si mohl prohlédnout můj výstřih. Jeho světlé oči si mě se zaujetím přeměřily.

„Promiňte,“ omlouvala jsem se anglicky za to, že jsem do něj vrazila.

„Nic se nestalo, chcete pomoct?“ nabídl se a podal mi jogurt, pro který jsem se snažila dostat. „Mluvíte anglicky?“ uvědomil si a přešel z němčiny do jazyka, který mi byl mnohem bližší.

„Ano, vy jste také Brit?“

„Ne, jen jsem tam nějakou dobu studoval. Jsem z jižního Německa. Asi bych se měl představit. Thomas Knapp,“ nabídl mi ruku a já mu ji stiskla.

„Catherin Mann,“ oplatila jsem mu jeho zdvořilost.

„Jste tu sama, nebo s někým?“ vyptával se zvědavě, a když viděl můj lehce překvapený výraz, spěšně dodal: „Pokud je vám to nepříjemné, nemusíte mi odpovídat.“

„Ne, to je v pořádku. Jsem tu se svým bratrem. Čeká na mě v autě. Vracíme se domů z dovolené.“

„Ano, Německo navštěvuje hodně lidí kvůli památkám z Druhé Světové Války. Mohu vám pomoci s košíkem? Vypadá, že je těžký.“

„Děkuji. Ne, my tudy jen projíždíme. Byli jsme na horskou turistiku v Alpách.“

Rozebírali jsme svoje smyšlené osudy a pomalu procházeli hypermarketem křížem krážem. Prohlížela jsem si jeho šedé oči a skoro černé vlasy. Měl příjemný tichý hlas. Rozhodně však nebyl německé národnosti. Když jsme procházeli kolem druhého z Andělů, lehce sebou škubl a já poznala, že on o něm ví. Sedmému se medailon vyzývavě houpal na krku, zatímco můj a Thomasův byly dokonale ukryty. Chvíli to skoro vypadalo, že na něj Thomas zaútočí, ale nakonec si to rozmyslel. Asi usoudil, že ženská přítomnost je pro něj mnohem příjemnější. Postupně jsme se přesunuli k placení. Vybrala jsem pokladnu jen ob jednu dál, než kde stál Laef.

Šestý už se blížil na řadu, když mé smysly zaznamenaly něco nepřirozeného i v hluku nakupujících lidí. Nebyla jsem jediná. Moji dva Andělští společníci také zpozorněli. Chvíli mi trvalo, než jsem rozpoznala zvuk letící, rakety, vypálené nejspíš z bazuky odněkud z venku. Thomas reagoval rychle a snažil se mě krýt vlastním tělem. To jsem mu samozřejmě nehodlala dovolit a srazila jsem ho k zemi. Neměl šanci zareagovat, protože něco takového od slabé ženy přece neočekával.

Vytvořila jsem před námi ochranný štít.

Ve stejný okamžik se ozvala obrovská exploze, celý obchod zachvátily plameny a tlaková vlna mě smetla na zem. Dopadla jsem těsně vedle překvapeného Anděla. Můj štít nás naštěstí dostatečně ochránil před žárem a letícími kusy železa, a tak jsme utrpěli jen několik škrábanců. Ty mé okamžitě zmizely. Kolem nás nebouchla jen jediná nálož. Bylo jich několik.

Po obrovské ráně nastalo dokonalé ticho. Přemýšlela jsem, jestli jsem neohluchla. Ani ne vteřinu nato se však rozeřval poplach. Lidé, kteří byli schopni pohybu, se pokoušeli najít východ, někteří však byli natolik v šoku a dezorientovaní, že se jen točili v kruhu a šlapali na těla ležící všude kolem. Nedaleko od nás zůstala na košíku zavěšena dokonale sežehnutá mrtvola jednoho z nakupujících. Vzduch byl prosycený zápachem spáleného masa, vlasů a plastu.

„Ty jsi Anděl!“ vykřikl Thomas a škrábal se na všechny čtyři.

„Už to tak asi bude,“ zachraptěla jsem a přetočila se na břicho, abych se mohla podívat, zda je Šestý v pořádku. Kolem nás se ozývalo sténání a křik zraněných lidí. Díky hustému kouři jsem skoro nic neviděla.

„Laefe, jsi v pořádku?“

 Šestý svým tělem zakryl nějaké dítě, jehož matka skončila v krvi na zemi s proraženým hrudníkem. Dítě bylo tak vyděšené, že ani nekřičelo.

„Sakra, kolik vás tu je?!“ vrčel Thomas.

„Ještě je tu jeden,“ informovala jsem ho prostě. „Obávám se, že z něj asi moc nezbylo. Musíme ho rychle najít, jeho síla dost rychle slábne.“

„Proč jste tady?“ zajímal se Anděl a následoval mě, když jsem se plazila směrem k Laefovi.

„Byli jsme si tu něco koupit a vraceli jsme se domů. Jsme tu opravdu náhodou,“ odpověděla jsem mu a prohlížela si Šestého zranění. „Máš spálená záda.“ Ani jsem se nepokoušela látku připálenou k jeho zádům odtrhnout, abych mu ještě víc neublížila.

„To nic není,“ odstrčil mě a podíval se kamsi na druhý konec obchodu, odkud výbušnina přiletěla. „Slyšíte to?“

Všichni jsme se zaposlouchali a snažili se skrz řev poplachu a lidí zaslechnout něco víc.

Tiché chladnokrevné hlasy si mezi sebou předávaly povely. Ve změti zvuků šlo zaslechnout jen pár slov. I tak nám však stačily, abychom pochopili, že hledají Thomase a toho druhého ležícího zraněného asi dvacet metrů od nás.

„To jsou oni!“ vyhrkla jsem a bylo mi jasné, že jsme právě narazili na skupinu, které patřila vila v Kentish Town před smrtí Jamesova otce.

„Proč jsi tady vlastně ty? A jaké je tvé číslo?“ obrátil se Laef na Anděla. Ten jen na sucho polkl a podíval se na mě.

„Tys o něm věděl, o tom druhém. Poznala jsem to, když jsme kolem něj procházeli. Chtěl jsi ho zabít?“ sdělila jsem jim svou domněnku a Thomas mi ji potvrdil.

„Jsem Dvanáctý a Sedmý bydlí kousek odsud. Našel jsem nějaký podivný inzerát v místních novinách a napadlo mě, že by to mohlo být spojeno s někým z nás. Tak jsem sem dojel a chvilku si obhlížel situaci.“

„Nahánějí si nás k sobě, aby měli práci o něco snazší. Tenhle útok nebyla náhoda,“ vyslovil Laef to, co jsem si myslela i já.

Jako potvrzení nám přišla další série explozí v rozích budovy, někde mimo supermarket, kde jsme se aktuálně nacházeli. Exploze dokonale narušily statiku, takže se doprostřed zřítila část stropu.

„Energie Sedmého slábne. Jestli něco neuděláme, tak zemře,“ upozornil nás Laef a prohlédl si chlapce, kterého stále schovával ve své náruči. Jemně se dotkl jeho čela a já poznala, že se mu chystá prohrábnout v mysli. Snad ho uklidnit.

„Chcete ho jít dodělat? Abyste měli jeho sílu?“ Thomas se na nás díval s překvapením ve tváři. Zřejmě vůbec nechápal, o co se snažíme.

„Ne, musíme mu pomoct,“ zavrčela jsem vztekle. „Půjdu první, pokusím se odlákat jejich pozornost a vy se ho zatím pokusíte dostat ven,“ překontrolovala jsem zásobník malého colta. Vzala jsem si také zpátky katanu.

„Tohle se ti bude hodit, “ podal Šestý Thomasovi jednoho ze svých desert eaglů. „Musíš se něčím krýt.“

Oba jsme ho pozorovali, co udělá. Naštěstí, byl natolik inteligentní, že se rozhodl s námi spolupracovat a okamžitě nás nepopravil, ani se nevytratil. Byl nejspíš až příliš zvědavý na to, co se chystáme dělat. Šestý se usmál a hodil mu i zásobník. Dvanáctý si ho podezíravě přeměřil a zkusil z deserta vystřelit do prázdna. Zbraň jen na prázdno zacvakala. Zandal zásobník a natáhl první kulku do komory.

Vstala jsem a rozeběhla se přes obchod velkým obloukem k Sedmému. Laef s Thomasem následovali mého příkladu, ale na rozdíl ode mě běželi přímo.

„Támhle jsou! Palte!“ jeden z mužů, které jsme předtím slyšeli mluvit, vydal rozkaz k naší popravě. Kryla jsem se štítem. Kulky se o něj zastavovaly. Zaběhla jsem za nejbližší sloup. Střelba ustala. Podívala jsem se, kam se dostali ostatní. Oba byli zalehlí za zbytky regálů.

„Tak vylez!“ zařval kdosi z dálky a zásah z brokovnice vyloupl ze sloupu velký kus kamene.

Sakra, zaklela jsem pro sebe a rozeběhla se pryč. Ihned se po mě ohnala další salva. Pomalu mi docházely síly, ale stále jsem držela štít zvednutý na maximu, aby mě nemohla zasáhnout ani odražená kulka. Za mými zády vlevo se ozvalo zasténání a dopad těla do hromady sutin.

„Laefe?!“ zakřičela jsem do hluku střelby a okamžitě se schovala za nejbližší pokladnu, kde mě trefit nemohli.

„Postřelili Dvanáctého - Tyama,“ informoval mě Anděl.

„Zavolej Osmého, ze svého místa to máš bezpečnější,“ zakřičela jsem a schovala se hlouběji pod pokladnu, protože se mi nad hlavou prohnaly další kulky. Pomalu jsem se plazila směrem k Šestému.

„Jak je na tom?“ zeptala jsem se, když jsem se dostala až k nim a všimla si krvácející rány.

„Je to jenom škrábnutí,“ sípal Tyam, ale nechal si od Laefa pomoci. Ten však mohl jen zastavit krvácení, protože kulka zůstala uvnitř.

Kousek vedle nás se zhmotnil ArBet, přivolaný našimi hodinkami, a nás ovál lehký závan větru vyrovnávaného tlaku. Okamžitě jsem ho strhla k zemi, aby se nestal terčem střelby.

„Sakra! Co se to děje?“ rozčiloval se, když se vzpamatoval z prvního šoku.

„Na vysvětlování není čas. Laefe, ty a já dojdeme pro Sedmého. Osmý mezitím pomůže Dvanáctému se dostat ven. Za náma je nouzový východ, snad ještě bude použitelný. Sejdeme se venku.“

„Tam vepředu je malý kluk, doveďte ho ven, ArBete,“ dodal Šestý a ohlídl se tam, kde jsme malého chlapce opustili.

„Vemte si tohle,“ Dvanáctý nám podal několik granátů, které měl celou dobu pod bundou.

„Co si s tím chtěl…ne neříkej mi to,“ nevěřil Laef vlastním očím, ale nabízenou munici přijal.

 

Pomalu jsme se plížili k místu, odkud jsme spíš už jen tušili Sedmého energii. Při přebíhání volných prostranství jsme opětovali palbu, aby se k nám nepřítel přestal přibližovat.

„Nevypadá to dobře,“ konstatoval Laef Andělův stav, když se nám ho podařilo najít.

„Musíš ho odtud rychle dostat. Budu tě krýt. Dej mi svou zbraň a jdi.“

„Lak, je jich hodně,“ protestoval.

„Jdi, sakra!“ Vzala jsem mu deserta z ruky. „Venku mi pak pošli souřadnice a já se za váma přenesu,“ hodila jsem jeden odjištěný granát. Za necelých pět vteřin poté explodoval. Po výbuchu následoval řev, jak to některého z nepřátel zasáhlo.

Šestý už nic neříkal a přehodil si zraněného Anděla přes rameno. Vstala jsem a aktivovala štít podstatně slabší než obvykle. Přesto mě ale stále dostatečně chránil. Začala jsem postupovat dopředu a střílela jsem po všem, co se jen lehce pohnulo. Rázem, jsem se stala terčem palby a do mého štítu se zahryzávalo stále víc munice. Několik protivníků se mi podařilo zasáhnout i přesto, že se pokoušeli krýt za vším možným. Střelba polevovala jen ve chvílích, kdy jsem musela vyměnit zásobníky. Netrvalo to však ani třicet vteřin a já vypálila poslední náboj. Zůstala jsem stát před pokladnami, kde bylo trocha volného prostoru. Nastalo ticho. Shodila jsem svůj štít a pozorovala jsem své okolí. Zpoza sloupu vyšel statný muž v hnědé kožené bundě a otrhaných džínech. V ruce držel brokovnici a mířil mi s ní na břicho. Ten obličej jsem moc dobře poznávala.

Na mysli se mi objevila scéna z domu Cliffových. Znásilnění nevinné ženy a poprava její i jejího syna. Dvě hlavy na krbové římse. Pachuť krve v ústech.

„Lak!“ někdo za mými zády vykřikl.

Vlna energie mě odhodila stranou a kulka z brokovnice vykousla v zemi obrovskou díru v místě, kde jsem ještě před chvílí stála.

Ohlédla jsem se k bývalému vchodu do hypermarketu. Nikdo tam už nestál. Šestý se stihl schovat za polozbořený novinový stánek.

Povytáhla jsem katanu z pochvy ven. Chladné, modravé ostří se zablýsklo v záři plamenů. Chvěla jsem se vzteky. Cítila jsem nárůst obrovského množství energie. Moje oči se proměnily ve dvě černé studny. Vyšla jsem z úkrytu, kam mě Laef chvilku předtím smetl. Byla jsem rozhodnuta toho parchanta rozsekat namaděru. Nehodlala jsem z něj nechat větší kousek, než co je kostka cukru. Nikdo ani nevystřelil.

„Sakra,“ zašeptal Anděl za mými zády a vyběhl za mnou. Dotknout se mě však neodvážil.

S řevem jsem se rozeběhla proti muži s brokovnicí. Okamžitě se na mě snesla chaotická palba, kterou jsem bez problémů vykryla štítem o dokonale černé barvě. Medailon na hrudi se mi černě rozzářil. Tasením chladného ostří jsem přesekla brokovnici na dvě souměrné půlky. Muž zůstal ochromeně stát.

Nechtěla jsem mu dopřát rychlou smrt. Moje katana jen špičkou lízala jeho kůži a on se marně snažil utéct. Z oblečení mu zůstaly cáry, které se velmi rychle zbarvily rudou krví. Do dlaní mi stékala krev z ostří meče. Dopadl do prachu, kde se svíjel bolestí a řval tak, že jeho kumpáni buď utíkali pryč, nebo po mě stříleli jako pominutí. Nebylo jim to nic platné. Žádná z kulek se mě ani nedotkla. Navíc i oni byli pod palbou, kterou jim dopřával Laef svými posledními náboji. Cítila jsem, že tomu bastardovi začínají docházet síly. Už jsem se neobtěžovala s brzděním ran a začala jsem ho krájet na kousky.

„Lakejjo!“ ječel Laef, ale přiblížit se neodvážil. Máchala jsem katanou kolem sebe a bylo mi jedno, jestli se trefím, nebo ne. Moje oběť se už dávno nehýbala.

„Zabiju tě, ty svině!“ křičela jsem nepříčetně. „Shnij v pekle!“

Zaznamenala jsem kovové ťukání, jak se něco skákavě blížilo po podlaze směrem ke mně.

Bylo to odjištěný granát. Nezbylo mi nic jiného než využít souřadnice, které jsem zprvu ignorovala.

Objevila jsem se před hypermarketem kousek stranou od chaoticky pobíhajících záchranářů. Ustoupila jsem pár kroků a téměř ve stejný okamžik se vedle mě objevil i Laef. Držela jsem v rukách obnaženou katanu a z její špičky odkapávala krev. Mé oblečení bylo potřísněné rudou mazlavou tekutinou. Dýchala jsem přerývaně a nasávala vzruch do plic s mnohem většími obtížemi než obvykle.

Vzpomněla jsem si na umírajícího Anděla a spustila jsem zbraň, která se topila v krvi. Byla jsem pevně přesvědčená o tom, že přesně tohle si ten hajzl zasloužil. Švihem jsem z katanu z nejhoršího očistila. Krev se mlaskavě rozprskla po zemi.

„Pojď,“ zatahal mě Laef za rukáv a oba jsme se schovali do nedalekého kruhu z křoví, kde na nás čekali ostatní.

 „Je mrtvý,“ prohlásil Osmý, když jsme dorazili až k němu a ukázal na Sedmého.

„Tak tu tak neseď!“ vyštěkla jsem na něj, ještě s vlčíma očima a tasenou katanou. Ucukl a radši se ode mě odtáhl. Vrátila jsem špinavý meč do pochvy a odložila jej stranou. Přiložila jsem ucho Sedmému na obnažený hrudník a zaposlouchala se. Nic jsem však neslyšela.

„No tak,“ začala jsem s nepřímou masáží srdce. Každých třicet stlačení jsem mu dvakrát vdechla vzduch do plic.

„Lak, on je mrtvý. Je už pozdě,“ Laef se jen díval na mé marné snažení.

„Tak se, sakra, jen nedívej! Pomoz mi!“ štěkla jsem na něj vztekle.

Rozhodl se, že bude lepší mě neprovokovat a konečně si se mnou vyměnil místo a pokračoval v masážích místo mě. Kontrolovala jsem Sedmému tep. Nevracel se.

„Doháje! Takhle ho ztratíme,“ rozhlédla jsem se kolem. Nedaleko od nás stál ten malý kluk, kterého Laef zachránil. Vyšel ven s Osmým, zatímco my jsme se pokoušeli dostat k Sedmému. Došla jsem až k němu a poklekla před ním.

„Dáš mi svou krev?“ promluvila jsem šeptem. Byl v šoku, a tak snad ani nevnímal, co mu říkám. Musela jsem s ním několikrát prudce zatřást.

Co mu ten Šestý provedl?

„Proč?“ zeptal se a pozoroval Laefa v jeho konání. Po tvářích mu tekly slzy. Zdál se být naprosto mimo.

„Protože potřebuju zachránit život tomu muži,“ vzala jsem jeho ruku do svých. „Bude to bolet jen trochu.“

Rozřízla jsem mu katanou kůži na dlani. Vykřikl bolestí a konečně začal hystericky brečet. Nabrala jsem krev do prstů a nechala ho běžet pryč. Obnažila jsem svou hruď a chlapcovou krví jsem si na hrudník nakreslila kruhový obrazec.

Otočila jsem se na Osmého: „Chraň mé tělo,“ a klepla jsem si do hrudníku dřív, než stačil cokoliv namítnout.

 

Svět kolem mě se změnil na rozmazanou skvrnu. Obrovská síla mě vytáhla z těla a to se bezvládně skácelo na zem. Jen jsem cítila slabé nitkovité spojení mezi mnou a mou pozemskou schránkou. Ostrých rysů nabrali jen mrtví, kterých byly všude kolem snad tisíce! V černých a bílých kápích nebylo vidět obličejů. Nemohla jsem rozeznat postavu. Byly to jen stíny vznášející se, kam až oko dohlédlo. Jasných lidských tvarů nabírali jen právě zemřelí, kteří teprve opouštěli náš svět. Mezi nimi byla jasně rozeznatelná Andělova duše. Přesunula jsem se až k němu a dotkla jsem se ho. Pomalu se vytrácel. Naproti němu stálo několik mrtvých, poslů smrti.

„Ještě nemůžeš odejít,“ promluvila jsem, ačkoliv jsem hlasivky použít nemohla. Hlas se nesl éterem jako dutá ozvěna a vibroval kolem nás.

Otočil se na mě a v očích měl slzy. Zlatě zářily na jeho tváři. 

***

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář