Jdi na obsah Jdi na menu
 


Díl 29

21. 8. 2007

Sebastian seděl ve společenské místnosti a jen se snažil, aby signály přicházející z hodinek Andělů, byly dostatečně rychle předávány dál. Tušil, že se děje něco vážného, když si Laef s Lakejjou povolali na pomoc i Osmého. Cítil, jak jeden z jeho žáků umírá. Nevěděl však který. Vždycky to vnímal. Když Bhelliel zemřel v tělocvičně, také to poznal. O to víc se bál o Lakejju. Tenkrát poznal, že má o ni opravdový strach, že ji už nedokáže nenávidět jako kdysi. Andělská síla pomalu uvadala, až zhasla úplně.

Seděl a čekal na jakýkoliv povel. Hlavu opřenou v dlaních. Prsty si cuchal krátké hnědé vlasy. Poslouchal, jestli se venku na dvoře neozve zvuk, doprovázející zvýšený tlak při přenosu některého z Andělů.

A pak to ucítil. Najednou zhasla další svíčka. Bylo to tak náhle, že to nemohl být nikdo jiný.

„Ne!“ vykřikl do prázdného prostoru před sebou a prudce se postavil. Uvědomil si, že nemá šanci se tam včas dostat a zastavit ji. „Lakejjo, cos to provedla?“ vydechl potichu a těžce se dosedl zpátky na židli. 

*** 

„Laky!“ vykřikl Laef, ale netroufl si přestat s oživováním Sedmého. Její energie pohasla. Jen pozoroval, jak se její tělo kácí k zemi. Spatřil znak, který si nakreslila na hruď. „Co je to?“ zeptal se Osmého.

„Symbol pro uvolnění matrice spojující duši a tělo,“ zašeptal Osmý a vdechl Sedmému dvakrát po sobě vzduch do plic. „Sebastian mi o tom vyprávěl ještě, když mě trénoval,“ další krátká pauza, kdy čekal, až znovu bude resuscitovat. „Používá se k tomu vlastní ředěná krev s nějakými odvary z bylin zhruba jedna ku deseti.“

„Ona ji neředila,“ zašeptal zděšeně Šestý a pozoroval chladnoucí tělo. „Ani to nebyla její vlastní krev.“

Osmý přestal s dýcháním z úst do úst a došel Lakejjino tělo zkontrolovat.

„Ještě je naživu. Slabě dýchá, tep necítím, asi je už moc slabý,“ vrátil se zpátky k Sedmému. „Nikdy bych nevěřil, že bude pro někoho z nás ochotná takhle riskovat.“

„Aspoň už víš, že jí můžeme věřit.“

Tyam je jen poslouchal a držel si zraněnou nohu. Poposedl si, aby mohl blíž k tělu Třinácté. Cítil na sobě Šestého podezíravý pohled, ale nechystal se udělat nic neuváženého. 

*** 

Vrátila jsem se zpátky do těla. Musela jsem chtě nechtě počkat, až se moje matrice obnoví natolik, abych mohla své tělo znovu ovládat. Do žil se mi vracelo teplo. Pohnula jsem prsty na rukách a podařilo se mi otevřít oči.

 Pokud smažu znamení, všechno tím urychlím, i když je to nebezpečné. Správně by se měla vstřebat do kůže. Nemohla jsem čekat. Dostala jsem ruku až k hrudi a krvavé znamení jemně rozmazala. Víc nebylo třeba. U srdce jsem ucítila ránu, jako kdyby mě kopl kůň. Rozkašlala jsem se, jak se mi plíce rozeběhly naplno a nasály do sebe vzduch.

„Lak?“ ArBet mě pozoroval, jak se škrábu na kolena.

„Jsem v pořádku. Už se probral?“

„Je mrtvý,“ sdělil mi Laef zklamaně.

„Ne, on se vrátí, vím to. Zkusíme to jinak,“ odstrčila jsem ho stranou. „Vysílej mu do těla impulzy v rytmu, jak budu stlačovat hrudník, dobře?“

„Ok.“

Položil mu ruku na břicho a pozoroval mě. S každým stlačením z jeho ruky vystřelila zelená záře a vpila se Sedmému do těla.

Přiložila jsem Sedmému své rty k jeho, abych lépe zkontrolovala, zda dýchá.

„Je zpátky,“ zašeptala jsem šťastně. „Díky Bohu!“

„Musíme zmizet, než se ta banda rozhodne vrátit se pomstít,“ upozornil nás ArBet.

„Tyame, jak jsi na tom?“ obrátila jsem se na Dvanáctého.

„Nic, co bych nevydržel.“

„Dobře. Musíme Sedmého dostat k nám domů. Leafe zavolej jim, že potřebujeme Gadhocka ve vile. Já se tam se Sedmým přenesu jako první, ty hned po mě a poslední Tyam. Osmý musí dovést naše CT domů. Nedá se nic dělat. Dvanáctý je zraněný a tvou sílu, Laefe, bude potřebovat během operace,“ vzala jsem Andělovo tělo do náruče.

„Lakejjo, to nemůžeš!“ chytil mě Šestý za ruku, ale přesto vytočil na mobilu telefonní číslo.

„Nemáme na výběr, jestli mu nepomůžeme hned, zemře.“

„Může vás to zabít oba. Nezvládáme přenést s sebou ani větší předmět, natož někoho živého! Ten tlak ho zabije! Vás oba,“ hádal se semnou Osmý namísto Laefa, který se už vybavoval se Sebastianem po mobilu.

„Zkusím to.“ Odstoupila jsem od nich kousek stranou. Znovu jsem pomalu zvedla kolem sebe štít. Tentokrát to bylo mnohem těžší, nebyl to jen kus, aby kryl ohroženou část těla, ale vytvořila jsem kolem nás dokonalou bublinu neprostupnou i pro samotný vzduch. Když vítr přestal vát, ačkoliv se Laefovy vlasy pohybovaly v lehkém vánku, zavřela jsem oči a soustředila se na souřadnice naší vily. Problém byl, že jsem neznala Sedmého hodnoty. Mohlo se mi tak stát, že ho ztratím během přenosu, že ho rozmetám na malé kousky. Pevně jsem ho sevřela ve svém náručí. I přes bundu jsem mohla cítit, jak mu na pohublých bocích vystupují žebra.

Scéna přede mnou zmizela.

Přišlo mi to jako celá věčnost.

Ozvala se obrovská rána po protrhnutí vzduchu a následná tlaková vlna roztříštila několik okenních tabulí vily. Otevřela jsem křečovitě zavřené oči. V náručí jsem stále cítila stejnou váhu bezvládného těla.

S úlevou jsem zpozorovala, že Sedmému se nic nestalo. Nezdržovala jsem se kontrolou jeho životních funkcí a vstala jsem.

„Jamesi!“ zaječela, když jsem vběhla do domu.

„Budou tu za chvíli, pojď!“ mávl na mě Sebastian a otevřel mi vstupní dveře do podzemí.

Položila jsem Sedmého na operační stůl. Sebastian tu už připravil všechno potřebné k operaci. Šestý za námi vběhl na sál. V jeho obličeji se jasně odrážela úleva, když zjistil, že se nám nic nestalo.

„Tyam se přesune za náma. Řekl jsem Miri, ať na něj počká a pomůže mu dojít dovnitř. Jeho noha bude muset počkat.“

„Dojdeme se umýt. Pomůžu ti ze šatů.“

Nechali jsme Sebastiana, aby se zatím postaral o Sedmého. Vešli jsme do vedlejší místnosti. Vzala jsem nůžky a velice opatrně jsem odstřihávala nepřiškvařenou látku z Laefových zad.

„Nevypadá to pěkně. Musíš se nechat ošetřit,“ upozornila jsem ho.

„Na to bude dost času potom. Sundej jen to, co půjde.“

Dívala jsem se na jeho zuhelnatělou kůži na zádech. Zůstanou mu tam četné jizvy. Ale musela jsem mu dát za pravdu. V ohrožení života se nenacházel.

Oba jsme si umyli ruce až k loktům a vydezinfikovali je. Špinavé šaty vyměnily za dokonale čisté pláště.

Sedmý byl na sále, již dokonale vysvlečen. Zarazilo mě, jak moc je vychrtlý. Sice jsem tušila, že nebude v nejlepším stavu, ale to, co jsem viděla, mě překvapilo. Byl doslova kost a kůže.

„Bože, vypadá jako někdo, kdo prošel koncentračním táborem,“ vydechla jsem potichu.

Posadila jsem se do rohu sálu a opřela se o stěnu. Sebastian zkontroloval Sedmého životní funkce a napojil ho na měřič krevního tlaku a EKG. Na malé obrazovce okamžitě naskočila klikatá linka a místností se nesl pípavý zvuk pravidelného rytmu.

„Cos to udělala?“ sklonil se nade mnou Mistr a prohlížel si rozmazaný symbol na mé hrudi.

„On by odešel,“ zašeptala jsem potichu. „Slíbila jsem ti přece, že nikoho z nich nenechám zemřít,“ usmála jsem se.

Objal mě a velice potichu zašeptal: „To ale neznamená, že se přitom musíš zabít. Tohle už nikdy nedělej. Ani já jsem to tehdy neměl použít,“ podíval se mi do očí. Byl v nich strach a já konečně věděla, že mu na mně opravdu záleží a jeho tvrdý přístup ke mně, byla jen zbytečná přetvářka. Snad na to konečně přišel taky.

Na sále se objevil doktor Gadhock s Jamesem v patách. Oba byli připraveni operovat. Sebastian se přesunul k přístrojům, aby kontrolovat Sedmého stav. Šestý se vynořil ve sterilním plášti a poslouchal příkazy, které mu doktor vydával.

Pozorovala jsem průběh operace a pokoušela se neusnout. Všechno se vlnilo a vzduch byl nepříjemně horký a těžký. Sotva se mi dařilo nasát jej do plic. Překvapilo mě, s jakou profesionální chladností všichni přítomní jednají. Gadhock dokázal zkušenosti získané z přednášek před budoucími lékaři, dokonale zužitkovat. Celou dobu každému říkal, co a jak má dělat. Ani Laefova přítomnost ho nijak neznepokojovala. Byl z nich skvěle sehraný tým.

Obrázek se změnil na scénu z obchodu. Nechtěla jsem, ale ta myšlenka se mi sama vedrala do mysli a nešla odtamtud vypudit.

Proč nám ti lidé vlastně tak moc chtěli ublížit? Co o nás mohou vědět? Jak mohl ten muž tak brutálně zavraždit Amandu? Na rukách se mi objevila krev, rudá krev. Pomalu mi odkapávala na nohy. Bylo jí stále víc. Srdce mi zběsile tlouklo. Proklínala jsem tu chvíli, kdy jsem si bláhově myslela, že zabíjení lidí se mě netýká. Měla jsem horkou hlavu. I když jsem si sebevíc namlouvala, že zabít toho muže, bylo správné, pořád to byla jen vražda. Tahle chyba mě stíhala na každém špatném ukročení mimo vyznačené cesty. Trest vždycky přijde a nikdo ho nezastaví. Teď jsem si musela vybrat ten svůj, do poslední kapky. 

*** 

„Ona spí?“ Laef zvedl oči od těla ležícího před ním na stole. „Má krev na rukách.“

„Kdo?“ Sebastian se rozhlédl kolem.

„Lakejja.“

Seděla opřená o zeď. Ruku volně položenou na pokrčeném koleni a hlavu svěšenou. „Její energie je hodně slabá, je to v pořádku?“

Na Sebastianově tváři se objevilo zděšení. „Ne to není!“ vyskočil od techniky a chytil Lakejju za ramena. Začal s ní prudce třást.

„Probuď se! Teďka nesmíš spát! Ne s tím, co máš na těle! Sakra! Říkal jsem ti, že potom nesmíš usnout!“ položil ji na zem a zkontroloval, jestli dýchá. „Doháje! Laefe, pojď sem! Hned!“

Šestý uposlechl rozkazu svého Mistra. Ani se nemusel nechat dál pobízet a okamžitě začal do Třinácté pumpovat svou energii, zatímco se jí Sebastian pokoušel zesílit životní funkce a pomáhal jí dodýchávat.

„Co se stalo?“ vyptával se s obavami James. Přesto se od stolu nehnul.

„Vydala moc energie. To znamení si správně nesmí sama zrušit, měla by nechat jeho účinky vyprchat a až pak se začít hýbat. Nemá dost sil, aby svou matrici zesílila. Když usne, hrozí, že se oddělí od těla, že zemře.“ Sledoval, jak otevřela oči.  

***

 

„Promiň,“ zašeptala jsem, když jsem viděla dva ustarané obličeje, jak se nade mnou sklání. „Asi jsem to nezvládla.“

„Je to v pořádku,“ oddechl si Mistr nahlas a poslal Laefa zpátky k operačnímu stolu. „Vezmu ji nahoru.“

Zvedl mě do náruče a odnesl do obývacího pokoje, kde mě položil na gauč a sám si sedl vedle na zem.

„Jak je Sedmému?“ zeptala jsem se, aby se Sebastian nemusel bát, že znovu usnu.

„Přežije to. Ale měl namále. Co se přesně stalo?“

Pomalu jsem mu převyprávěla všechno od převzetí velkého přístroje, i to, že Osmý jede teďka sám směrem k nám, až po útok v hypermarketu. Měla jsem o ArBeta obavy, ale museli jsme se nejdřív postarat o zraněné. Vyprávěla jsem mu i o tom malém klukovi, jak zvláštně se choval. Bylo to ještě dítě, ne víc jak deset let staré.

„Přišel o oba rodiče,“ vysvětlovala jsem mu.

„Úřady se o něj postarají. Neměj strach.“

„Můžu vědět, o co tu vlastně jde?“ promluvil Tyam, který celou dobu seděl v křesle kousek od nás.

„Snažíme se zachránit si životy,“ promluvila jsem jako první. „Ti lidé vám šli po krku a půjdou nám všem. Četls o té vraždě policisty v Amesbury?“

„Něco málo, ano.“

„To byla jejich práce. Ten policista se semnou setkal. Jdou po nás a je jim jedno, jak se k nám dostanou.“

„Proč by po nás někdo šel?“ zajímal se Tyam.

„Kromě policie? Někdo, kdo něco ví, nebo aspoň tuší, a my musíme přijít na to, co všechno o nás zjistili. A především se teďka musíme navzájem chránit. Byli jsme tam čtyři a málem nás to zabilo všechny. A to jsou to jen obyčejní lidé.“

Vylíčili jsme mu všechno, co jsme našli v prostorách pod vilou, i naše domněnky o tom, že někdo z nich navštívil Les. 

***

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář