Jdi na obsah Jdi na menu
 


Díl 3

9. 8. 2007

 

„Musíme ji propustit, pane Morrisi!“ odpovídal primář nemocnice Svatého Jiří.

James se vztekle napřímil: „Pane Uberverte, kam asi tak půjde? Vždyť nemá kam jít!“ Nejradši vrazil svému zaměstnavateli pár facek. Doktor by přece měl lidem pomáhat! Ne je jen složit dohromady a vykopnout je pryč, aby se za pár dní vrátili v mnohem horším stavu zpátky. Krev se v něm vařila, pěsti držel pevně zaťaté.

„Sehnali jsme jí místo v ubytovně. Přijala i práci, co jsme jí našli. Nic víc pro ni udělat nemůžeme. Je mi to líto, ale nejsme tulácká ubytovna.“

„Aspoň mi nelžete, pane profesore,“ oslovil svého nadřízeného téměř důvěrně. „Kdyby bylo po vašem, zab…odpojil byste ji od přístrojů už před třemi a půl lety,“ snažil se klidnit svůj hlas. Přesto byl překvapen- ani trochu se mu to nepovedlo.

James na chvilku zalitoval toho, co řekl. Ale pak mu to už bylo jedno. Ostatně, vždyť řekl pravdu.

„Nekřičte na mě a vypadněte odsud, než vás vyhodím taky a přijdete o práci! Vypadněte!“ Ubervert napřáhl ruku a ukázal Morrisovi dveře ven z nemocnice. I on už křičel. Co si to o sobě ten malý spratek Morris vlastně myslí? Díval se za mladým mužem.

James odešel pryč. Byl naštvaný a zároveň bezmocný. Moc dobře věděl, kde ta dívka bez jeho pomoci skončí. Bylo to tak vždycky. Jako prostitutka. A za pár let nejspíš pojde někde u kontejnerů na AIDS.

Nepomáhal jsem jí celou dobu proto, aby se z ní nakonec stal odpad společnosti.  

*** 

Stála jsem u sesterny a čekala, až mi přinesou to něco, o čem jsem mohla prohlásit, že je mým majetkem. Kromě kusu papíru namísto občanky, nového rodného listu, jsem dostala ještě malou obálku.

„Tohle vám sem přišlo včera poštou,“ vysvětlila mi sestřička v bílém úboru a nechala mě podepsat propouštěcí list.

Bylo to neuvěřitelné, ale na obálce bylo napsané mé nové jméno, které jsem dostala od policie jako svou novou identitu! Kdo mohl znát jméno, jež jsem nosila teprve pátým dnem?

Dokonalé, kulaté a především úhledné písmo jsem nepoznávala. Mému mistrovi nepatřilo, kdo další mohl tušit, kde jsem a hlavně, kdo jsem?!

Pomalu jsem ten záludný papír roztrhla na jednom z krajů. Do dlaně mi vypadl drobný medailon. Byl mi až příliš známý. Naděje, že noční můra je u konce, se rozplynula v nenávratnu. Drobný černý kámen obepínalo dvanáct prázdných polí. Zlatý přívěsek neměl zapínání.

Hrubě jsem jej narvala do kapsy u džínsů.

Neměl by ho nikdo vidět, zatím. 

Poděkovala jsem sestře, která mě, kromě Morrise, ošetřovala a opustila jsem budovu nemocnice.

V parku mne ovanul čerstvý, ale studený vzduch brzkého podzimu.

Babí léto, stromy se teprve barvily do svého duhového hávu, přesto se podzim už jasně hlásil o svůj příděl času, který mu byl právem stanoven. Přitáhla jsem si starou odrbanou bundu blíže k tělu. Podle pokynů policie mne jako první čekala cesta na sociálku, kde jsem měla dostat dočasné ubytování a šanci sehnat si práci. Zatím jsem si ještě nebyla schopná rozmyslet, co bych měla dělat jako první. Věděla jsem však, že by pro mne bylo nanejvýš výhodné, vytratit se někam do ústraní a alespoň posečkat, až se obnoví má síla ve své plné kráse.

Zvedla jsem svůj zrak ze země a zadívala se směrem, kterým mne cosi táhlo. Hned mi bylo jasné co, respektive kdo. Mladý „bratr“ postával u východu ledabyle opřený o budku hlídače vjezdu do areálu nemocnice. Už zdálky mne pozoroval a nespouštěl ze mne svůj pohled. Delší černé vlasy mu vlály kolem obličeje. Oči přivřené do dvou škvír dávaly znát, že ho něco nedávno opravdu hodně naštvalo.

„Čekám tu na vás,“ prohodil místo pozdravu a srovnal se mnou krok.

„Opravdu? Proč?“ nehodlala jsem se s ním příliš zdržovat.

„Kam půjdete?“

„První musím za sociální pracovnicí. Policie mi dojednala nějaké dočasné zázemí. Vaše zem se o bezdomovce stará docela dobře.“

„Naše zem?“ nechápal.

„Zapomeňte na to.“

„Uvědomujete si, co to pro vás bude znamenat? Nemáte ani střední vzdělání. Skončíte na ulici…“

„To ale, tuším, není vaše starost,“ zastavila jsem a otočila se k němu čelem. Stál na můj vkus až příliš blízko.

„Mohla byste bydlet zatím u mě,“ vychrlil ze sebe jedním dechem. Z jeho očí se vytratila nebojácná jiskra a nahradilo ji tiché přání.

Zůstala jsem překvapeně stát. Namísto hromady myšlenek se v mé mysli udělalo dokonalé prázdno, které jsem se jen marně snažila zaplnit nějakou srozumitelnou verzí odpovědi.

„Nechci vám ublížit,“dodal omluvně a já se málem rozesmála. Naštěstí jsem byla dostatečně zaskočena, abych zůstala zticha.

„Proč mi pomáháte? Nejdřív mi zachráníte život tím, že mi zajistíte fungování přístrojů a teď tohle?“

I když jsem si myslela, že takovou otázku musel očekávat, vypadal překvapeně, trochu na rozpacích.

„Jak víte, že jsem to platil já?“

„Vaši hádku s primářem Ubervertem nějak nešlo přeslechnout,“ pokrčila jsem rameny v naznačení, že asi nebudu jediná, kdo si jí všiml.

„Někoho mi připomínáte,“ sklopil zrak, aby se mi nemusel dívat do očí.

Najednou mi ho bylo líto. Dovolila jsem si nahlédnout do jeho otevřené mysli. Nebylo v ní nic víc než žal a miliardy vzpomínek na někoho, koho téměř bezmezně miloval. To, co cítil, mi bylo tolik vlastní. Touha dostat možnost ještě jednou říct tomu druhého, jak moc jej milujeme.

„Nemyslím si, že by to byl dobrý nápad,“ omluvila jsem se a ustoupila od něj několik kroků. Zvedl téměř vodnaté oči a zadíval se do mých.

„Máte snad nějaký osobní důvod? Mohu se o vás postarat. Budete moci kdykoliv odejít. Nebudu vám bránit.“

Co teď? povzdechla jsem si zoufale. Útočiště by se mi hodilo. I pomoc a on stejně po ničem víc, než je ubohá přítomnost další živé bytosti, stejně netouží. Jenže co když…. Nemohu ho přece jen tak ohrozit na životě. Napjala jsem všechny své smysly, jak jen jsem byla v tuto chvíli schopná. Jamesovi Morrisovi bušilo srdce jako zběsilé. Svým dutým tlukotem přehlušovalo všechny ostatní zvuky přicházející k mým uším. Nikdo tu není, rozhlédla jsem se zoufale kolem.

„Nemám vám vaši laskavost jak vrátit,“ konstatovala jsem holý fakt.

„Takže souhlasíte?“

„Ano.“

Posadila jsem se na přední sedadlo starého forda. Morris mě vzápětí upozornil, abych si zapnula bezpečnostní pásy.

„Budeme si tykat?“ nabídl mi zdvořile. „Můžeš mi říkat Jamesi, jako každý.“

„Dobře. Já jsem Catherin Mann.“

„Vzpomněla sis na své jméno?“ řekl skoro s nadějí.

„Ne, dostala jsem ho od policie. Za měsíc si mám dojít vyzvednout novou občanku. Což mi připomnělo. Musíme nejdřív dojet na tu sociálku.“

„Nemusíme,“ usmál se James a ze zadního sedadla mi podal kus papíru.

S vytřeštěnýma očima jsem si četla adresu svého nového bydliště.

„Kdeže jsi říkal, že bydlíš?“ zeptala jsem se pro jistotu, abych si ověřila, že už na sociálce byl dávno a nahlásil jim, že budu bydlet s ním. „Jak jsi mohl vědět, že ti to odsouhlasím?“ nechápala jsem. Instinktivně jsem se od něj odtáhla a nechala své svaly připravit se na akci.

Namísto odpovědi jen pokrčil rameny: „Doufal jsem. Nic víc.“

Na bilboardu, který jsme minuli, jsem zaznamenala reklamu na jakousi druidskou slavnost. Keltské skotačení, či něco podobného.

Brána! svitlo mi a rázem jsem věděla přesně, co chci dělat a co taky udělám.

„Jamesi?“

„No?“

„Jak daleko je odsud Stonehenge?“

„Asi dvě hodiny po dálnici, proč?“

„Míjeli jsme nějakou reklamu. Možná…“

„Co?“

„Asi jsem si na něco vzpomněla.“

„Chceš se tam zajet podívat?“

„Mohlo by mi to pomoci?“

„To já nevím, nejsem neurolog, ani psycholog, ale možný je všechno.“

„Kdy bychom se tam mohli dojet kouknout?“

„Příští týden? Mám ještě nějaké zařizování.“

„Nebude to pozdě?“

„Měla by sis i koupit něco na sebe. Nemůžeš chodit v těhle hadrech,“ upozornil mě netaktně.

„Nemůžu po tobě chtít, abys mi to zaplatil.“

„Tak nechtěj. Stejně to udělám,“ byla jsem odbyta.

Na výběr jsem nedostala, ani odporovat jsem neměla příliš příležitostí, protože sjel autem z dálnice k nejbližšímu nákupnímu centru.

Do dveří jsem byla doslova vtažena. Ve snaze zkontrolovat prostor kolem sebe svými omezenými schopnostmi, jsem si okamžitě přivodila takovou migrénu, že jsem musela dojít vyklopit nemocniční oběd na dámské toalety.

„Jsi v pořádku?“ koukal se na mě starostlivě a chytil mě za rameno v přátelském gestu, z něhož jsem se prudce vytrhla.

„Asi mi nějak nesedla ta nemocniční dieta,“ lhala jsem a přestala se snažit vystopovat nebezpečí, které mohlo být stejně dobře hned vedle mne, jako na míle daleko.

„Koupíme jen to nejnutnější a pojedeme domů, tam si odpočineš.“

Navzdory mému lehce paranoidnímu stavu jsem si nákupy docela užila. Prožila jsem tak chvíle, které mi scházely celých dvanáct dlouhých let.

Překvapilo mne, že slunce zapadlo dávno předtím, než jsme opustili nákupní středisko. James už vypadal značně zničeně. Jeho hrané nadšení nad prolézání každého druhého obchodu s hadry pro něj bylo více než vyčerpávající. I já se už těšila někam, kde se mnou jednu místnost nebude sdílet několik set jiných lidí. 

***

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Re: Hurá

(Lakejja, 28. 8. 2007 15:33)

No já toto spojení znám, ani nevím odkud. Ale o nás bez nás...je dost známé..a až příliš často se praktikuje..mám pocit :D Někdy mám pocit, že u mě až moc často..když mi někdo prostě přijde oznámit, že se jede tam a tam..já ani nevím o co jde...senzace :D

hurá :o)

(Silmarilien-Palantírilien, 28. 8. 2007 11:27)

konečně jsem se po dlouhé době dostala na tvé stránky a jak tak koukám, mám co dohánět :D taky holt musím splnit slib, který jsem dala Kje a to, že až se vrátí, budu mít všechny zveřejněné kapitoly TA přečtené, abychom si o tomhle skvělém příběhu mohly povídat. :D:D:D tak to mám co dělat, abych ten slib splnila, co? :o)

jinak k téhle kapitole - líbí se mi, jak postupně odhaluješ střípečky jejích vzpomínek. a paradoxně mě tu zaujalo jedno slovní spojení - o mně, beze mě. :o) docela by mě zajímalo, jestli to bylo jen bezmyšlenkovitě napsané nebo zda jsi se isnspirovala v dějinách. :o) :D:D:D