Jdi na obsah Jdi na menu
 


Díl 30

22. 8. 2007

Když zmizel krvavý symbol z mého hrudníku, konečně jsem se mohla vyspat. Probudila jsem se o dvacet čtyři hodin později. Složila jsem deku, kterou mě někdo přikryl, a položila ji na křeslo. Všude bylo podivné ticho. Ani Miriam jsem v kuchyni nepotkala. Sešla jsem do podzemí.

Sedmý byl po operaci a já ho našla v místnosti na lůžku napojeného na přístroje s podporou života. Prohlédla jsem si jeho medailon. Kámen měl oranžovou barvu.

Poklidně dýchal a na tváři se mu zračil klid a mír. Vybavila jsem si, co jsem viděla v astrální sféře. Ty slzy, které mu kanuly po tvářích. Těch mrtvých duší kolem nás. Nikdy jsem jich neviděla tolik pohromadě. Poslové smrti, kteří odvádějí živé na onen svět. Proč jsou někteří v bílé a jiní v černé, jsem neměla ponětí. Nikdy jsem jim neviděla pod kápi. Byl snad rozdíl mezi duší ženy a muže? Dítěte a starce? Dobrým a zlým? Zajímalo mě, jakou barvu by asi měla má vlastní duše.

„Čekáš, až se probudí?“ Tyam vešel kulhavě za mnou do pokoje a opřel se zády o zeď. Pozoroval mě s jistou dávkou nedůvěry.

„Někdo by u něj měl být, až se probere. Neměl by být sám,“ odpověděla jsem jednoduše.

„Proč to děláš? Co tím sleduješ?“

„Co máš na mysli?“ nechápala jsem jeho otázku,

„Proč si mu zachránila život. Proč si nás tam nenechala zemřít? Mohla si nyní být nejsilnější z Andělů a tys tu možnost prostě zahodila.“

„Mám strach,“ zadívala jsem se před sebe do dálky, kterou jsem mohla vidět jen já. „Bojím se smrti. Nechci zůstat sama. Máme právo na výběr. Andělé by neměli umírat sami. Ani ty, ani já si to nezasloužíme.“

„Tomu opravdu věříš?“ odvážil se přiblížit.

„Proč to tak nemůže být? Jestli mě chceš zabít, máš jedinečnou příležitost. Zeptej se ale nejdřív ArBeta a Laefa, jak to vidí oni,“ doporučila jsem mu. „Navíc, dokud nemáme ten svitek, stejně nemůžeme nic dělat.“

„Tušíte už aspoň, kde by se mohl nacházet?“

„Myslím, že ho má První,“ sdělila jsem mu svou domněnku. „Byl odveden jako první a nikdo další po něm už o svitku nenašel ani zmínky. Musí ho mít on.“

„Ne, nemá ho.“

„Jak to můžeš vědět?“

„Mluvil jsem s ním. Ty ses s ním už setkala?“ vyptával se mě a znovu se líně opřel o zeď.

„Jo, jednou,“ znovu se mi objevila na mysli Bhellielova smrt.

„Tak se zkus zamyslet nad tím, proč tě nechal naživu. Protože pochybuju, že bys to přežila, kdyby tě nechtěl živou.“

„Co víš o jeho záměrech?“ překvapilo mě, že někdo další ví o tom, že jsem zůstala při životě jen z dobré vůle Prvního.

„Nic moc. Jen co jsem si sám odvodil. Na Zemi je dvanáct mužů a jen jediná žena a už od pradávna se vždy samci bijí o to, kdo se bude moct spářit se samicí. Nejsilnější má to právo. Podle mě chce s tebou zplodit potomka, jakožto nositele obou duálních sil.“

„To je absurdní!“ protestovala jsem hlasitě.

„A z toho plyne, že on ten svitek nemá, protože to je jen jeho představa. Není si tím jistý. Kdyby ten svitek měl, věděl by, co má dělat, a rozhodně by nevyčkával. Má sílu nás všechny během chvilky smést z povrchu Země. Proč by váhal, když by věděl, že to, co dělá, je správné?“ významně se mi zahleděl do očí.

Zaslechli jsme kroky, rychle se blížící k nám.

„Máme přijít všichni do společenské místnosti! ArBet něco našel v knihovně!“ ukázal se Laef ve dveřích a zase zmizel.

 

U velkého stolu seděli všichni. Miriam stála za zády Šestého a držela ho za ramena. Došlo mi, že o něj musela mít obrovský strach, když se domem roznesl poplach a my volali Osmého k sobě. James si mě přeměřil zkoumavým pohledem. Usmála jsem se na něj a pokynula mu na pozdrav. Oplatil mi mávnutím a posadil se do čela stolu.

„Tak, co to je?“ zeptala jsem se netrpělivě a sedla jsem si naproti Sebastianovi, který držel v ruce knihu zabalenou v zaječí kůži.

„Něco vám přečtu, všem. Potom si o tom promluvíme. Myslím si, že i Tyam uzná, že má Lakejja pravdu v tom, že je potřeba začít spolupracovat,“ promluvil Sebastian a otevřel knihu na první stránce. Byla jsem zvědavá, co Mistra tak náhle utvrdilo, že mi začal nejen důvěřovat, ale i mě podporovat.

„Zápis první. Nevím, jak dlouho tu už jsem. Nevím, jak jsem se sem dostal,“ začal předčítat a všichni pozorně poslouchali. „Konečně se mi podařilo dostat do provincie Xinjiang. Podle záznamů Thule, by tu měl být vstup do Hyperborey. Pohoří Dzungarian Alatau je až příliš dlouhé. Jednu ze zastávek jsem naplánoval i v Dzungarian Gate. Někde v průsmyku by se měl nacházet onen bájný vstup. Objevil jsem hlubokou průrvu. Neměl jsem horolezeckou výbavu. Pokoušel jsem se slézt aspoň několik metrů. Uklouzl jsem a padal jsem. Všude byla absolutní tma. Probral jsem se až uprostřed podivného lesa, jako vystřiženého z pohádek o temných hvozdech. Nepoznávám to tu. Žádné místo podobné tomuto jsem na Zemi nikdy neviděl. Po několika dnech bloudění nekonečným lesem jsem narazil na cestu. Vyhladovělý jsem došel k podivnému městu obehnanému palisádou. Netuším, kde to jsem.

Druhý zápis, datum neznámé. Zpočátku jsem si myslel, že město je jen středověká atrakce, nějaký nový Disneyland, ale byl to omyl. Lidé tu normálně bydlí. Jejich řeči nerozumím.

Za třetí: Začali se o mě zajímat. Skoro to vypadá, jako by můj příchod očekávali. Město, kam jsem došel, se nejspíš jmenuje Grwindagon, nebo nějak podobně. Setkal jsem se s mužem jménem Dawyllin. Něco po mě chce.

Přestal jsem počítat, jak dlouho tu jsem. Podařilo se mi můj deníček ztratit a znovu najít. Zdá se, že si ho někdo četl. Hned poté mě zavřeli do vězení. Bojím se nejhoršího. Stále se mi nepodařilo zjistit, kde jsem se to ocitl, ale začínám mít špatné tušení, že se již nenacházím na Zemi,“ Sebastian udělal pomlku a podíval se na nás. „Píchli mu louh z divoké růže, jinak by na to asi nepřišel,“ okomentoval to, co právě přečetl. „Píše tu o svých halucinacích. O jednorožcích a Vlcích. Do té doby je ještě neviděl.“

„To město bylo Gwyrdegon. To není zase tak daleko od toho, kde jsme bydleli my,“ promluvil jako první Tyam.

„Ale toho muže, jak to říkal? Dawyllin? Toho neznám, ten tam nevládl. Pokud si dobře vzpomínám, byl to Lishaq Linmorth,“ vzpomínala jsem.

„To je právě ono. Poslouchejte dál,“ otočil několik stránek dozadu: „Podařilo se mi utéct. Setkal jsem se s podivnými zvířaty. Těmi ze svých snů. Nejdřív se mě pokoušela sežrat, ale na poslední chvíli si to rozmyslela. Jsou to Vlci, obrovská stvoření. Loví místní lid jako svou potravu. Rozumí, co jim říkám, a mluví na mě čistou angličtinou, aniž by otevřeli tlamu. Jeden z nich se mě ptal, jestli jsem přišel spojit jejich a náš svět. Když jsem se zeptal, co po nás chtějí, odpověděl, že naši svobodu. Obávám se, že chystají invazi a chtějí si podrobit i naši planetu a udělat z ní jednu velkou farmu.

Den patnáctý od setkání s Vlkem. Bloudím lesem. Cítím je v patách. Jdou po mně - lidé i Vlci. Musím rychle najít cestu domů. Podařilo se mi ukrást koně,“ Mistr zabouchl tenkou knížku a čekal na naše reakce.

„Oni si ho spletli s tebou,“ vyslovil svůj názor ArBet a díval se Sebastianovi do očí.

„To by pak ale znamenalo, že tam byl…“ Tyam větu nedokončil.

„Ještě dávno přede mnou,“ dokončil za něj Mistr. „A víte, co to znamená?“

„Že ty svitky ukradl on!“ došlo mi a uvědomila jsem si, že Dvanáctý měl pravdu.

„Přesně tak. Je to tu taky napsáno,“ znovu nalistoval v knížce a přečetl krátký odstavec. „Všichni tu mluví o malatu. Pořád mi jej strkají pod nos. Jedná se o jakýsi svitek. Je pro ně asi hodně důležitý. Posunky se semnou snaží domluvit. Vyrozuměl jsem, že na tom pergamenu je napsáno něco o zkáze jejich i našeho světa. Mluví o jakémsi spojení. Po tom, co jsem tu už viděl, jim to nesmím dovolit. Chtějí, abych jim přeložil poslední řádky, ale vůbec mu nerozumím.“ Otočil několik stran a dočetl: „Podařilo se mi ho ukrást. Nikdo si toho ještě nevšiml. Schoval jsem ho za městem, bojím se, že asi zjistí, že si mě s někým spletli. Musím se dostat domů a toho, koho očekávají, najít a zabít.“

„Jamesi, kolik bylo tvému otci, když zemřel?“ zeptal se Laef, když Sebastian přestal číst.

„Táhlo mu na padesát.“

„Prvního jsem vyvedl skoro před pětadvaceti lety,“ informoval nás Mistr. „Docela by to dávalo smysl. Měl docela dost času na… “

„Sebastiane, neměl,“ přerušila jsem ho tichým hlasem. „Já jsem byla první, s kým ses tam dostal,“ všichni na mě obrátili svůj pohled. Mistr vypadal vyděšeně. „Kolik ti bylo, když jsme se setkali poprvé? Dvanáct? Myslela jsem si, že se mi to zdálo, ale byla to pravda, že ano?“ přesto jsem si nebyla jistá.

Nastalo hrobové ticho. A nakonec se Sebastian usmál. Nedokázala jsem pochopit proč. Co mu udělalo takovou radost?

„Ty si na to pamatuješ? Ne, byl to sen, Laky. Opravdu to byl jen sen, nic víc. Teprve jsme tě se sestrou našli. Chtěl jsem tě vidět a jediná možnost v té době byla, to udělat přes tvé sny. Pravdou však je, že před Prvním jsem tam opravdu byl. Bylo to ještě před tím, než se tam dostal tvůj otec, ale dal jsem si záležet, aby na mě tamní lidé nepřišli. Proto vím, že opravdu byl Dawyllin vládcem jednoho z měst. Byl jsem i u toho, když ho Lishaq sesadil z jeho vyhřátého místa. Oni věří, že jim nás svět může pomoci. Oni věří v předurčenost Osudem jako v danost, kterou nemohou zvrátit vlastními silami.“

„O vzniku té skupiny tam nic není?“ zeptal se Tyam a konečně se tvářil, že nám začal věřit.

„Ne, o té tu není ani zmínka. Je to deníček čistě z druhé strany.“

„Otec se tam nejspíš dostal, ještě než potkal mou matku. V té době hodně cestoval a to nejen pracovně a za investory. Na tu bránu mohl narazit prakticky kdekoliv. Vždycky vyprávěl, jak jezdil za rozptýlením. Divím se, že dokázal právnickou univerzitu vůbec dostudovat.“

„Víme ale, že se vrátil přes Stonehenge. To je jeho poslední zápis.“

„Takže, co s tím uděláme?“ zeptal se Tyam a všichni jsme se po něm ohlédli.

„My? Takže jdeš do toho s námi?“ zeptal se Laef znuděně a tvářil se, že horší zprávu už slyšet nemohl.

„Nech ho,“ zasmála jsem nahlas. „Samozřejmě, že my – všichni. Nejdřív se musíme postarat o Sedmého. A protože nás začíná být víc, chtělo by to zapracovat na přeprogramování hodinek, abychom měli přímé spojení mezi sebou.“

„A musíme si stanovit pořadí, v jakém se budeme teleportovat z místa na místo. Aby se nám nestalo, že se někde objevíme dva naráz. Nechci zjišťovat, kdo má větší setrvačnost a koho to rozmetá široko daleko.“

„To je docela dobrá poznámka, ArBete,“ zašklebil se Šestý a opřel se rukama o stůl. „Zabírám si třetí místo! Nechci být někde ani první ani poslední. Zlatý střed.“

„Ne, Ty se budeš zásadně přesouvat jako poslední,“ napomenul ho Sebastian.

„Proč?“

„To je jednoduché. I když máme na své straně doktora Gadhocka, jsi pořád nejrychlejší zdravotní síla, jakou máme, a ta musí za každou cenu zůstat nezraněná a v pořádku,“ vysvětlil mu James.

Začala jsem Sebastiana s Morrise podezírat, že už na něco podobného mysleli dávno předtím.

„To je sice pravda, ale já taky můžu…“

„Ne, Laefe,“ skočila jsem mu do řeči. „Oni mají pravdu. Ty nás budeš chránit, když selže všechno ostatní. Vzpomeň si na tělocvičnu. Nebýt tebe, už bych tu dávno nebyla. Jen díky tomu, že jsi zůstal nezraněný, jsi mohl zachránit můj život.“

Pochopil, co jsem tím chtěla říci. A snad byl poprvé rád za to, že má sílu právě takovou, jakou dostal. Možná bezcenná pro něj, ale nevyčíslitelná pro jeho přátele. 

***

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář