Jdi na obsah Jdi na menu
 


Díl 31

22. 8. 2007

Během následujících několika týdnů se nám podařilo zprovoznit spojení mezi jednotlivými hodinkami. Nyní už nebylo třeba, aby byl neustále někdo u počítačů ve společenské místnosti. Ciferník pod sebou ukrýval malý procesor s daty každého z nás a vzorcem potřebným pro propočítání a odeslání kódu místa, na kterém se vyskytly při aktivaci.

Zajela jsem městkou hromadnou dopravou do centra Londýna. Konečně skončily hektické Vánoční svátky. Bylo mi to trochu líto. Tu dobu si nikdo z Andělů doopravdy neužil. Na Štědrý den i Hod Boží se všichni rozprchli někam ven a doma jsem zůstala s Miriam samotná.

Asi nikdo z nich nechtěl vzpomínat. Ale na co? Snad kromě Laefa si nikdo svou minulost nepamatoval. Možná právě to byla chyba. Přemýšlela jsem o slovech, které mi řekla Rebeka, než odešla vyrovnat dluhy, které si nadělala během normálního života. Byla jsem si jistá, že už je mrtvá. Zbývalo jí tak málo času, aspoň to mi tenkrát tvrdila. Kolik ho ale zbývá nám? Mohla bych se zkusit podívat do budoucnosti stejně jako Čtvrtý. Ale co bych tam viděla? Chci to vůbec vědět? Co se s námi stane? Co když to už nepůjde změnit? Byla jsem až příliš zbabělá. Nechtěla jsem znovu zažít to, co při mém prvním pohledu do minulosti cizích lidí.

Mohla bych se pokusit vniknout do myslí Andělů, o kterých jsme ještě nevěděli, kde jsou. Ale jak je najednou oslabit tak, aby se mi to povedlo? Vzpomínky, vždycky bolí… Co se asi stane, když se uvolní všechny naráz? Potřebovala jsem tu možnost nejdřív s někým probrat. Nejvhodnější osobou se zdál být Laef. Musela jsem si být jistá, tím co jsem se chystala udělat. Sebastian s tím souhlasit nebude. Stále měl dojem, že nás tím chrání před utrpením. Ale co on o tom může vědět? Jenže, co když ho budu muset kvůli tomu zabít? Hnusila se mi ta představa. Byl pro mě jako můj vlastní otec. Pro uklidnění svého svědomí jsem potřebovala něčí podporu.

Zahnula jsem k městskému úřadu práce, kam se šel Šestý přihlásit. Pokud to tam bude vypadat, jako na každém jiném sociálním pracovišti, bude ještě stát frontu.

Automatické dveře se samy přede mnou otevřely a já vstoupila do příjemného příšeří. Minula jsem pult s lístečky na pořadí a rozhlédla se po hale plné míst k sezení. Všichni přítomní vypadali dost zničeně, někteří dokonce pospávali. Laefova energie byla cítit odněkud ze zadní části místnosti.

„Spíš?“ zeptala jsem se, když se mi k němu podařilo procpat.

„Skoro jo,“ odpověděl a otevřel oči. „Čekám tu už čtyři hodiny a ta fronta se ještě nepohnula,“ ukázal mi své pořadové číslo. Před ním ještě bylo dvacet sedm lidí. „Co tu vlastně děláš?“

„Nudila jsem se. Co doma, ani Sedmý už tam není. Zajímalo by mě, co všichni dělají, když nespí ve vile,“ posteskla jsem si.

„Snaží se sehnat si nějakou práci. Možná by sis taky mohla někde něco najít. Zabiješ tím spoustu času,“ doporučil mi a líně se protáhl.

„Musím nejdřív počkat na ty papíry ze střední. Bez nějakých potvrzení o dostudování čehokoliv mě nikde nevezmou. Už ani ten výpis z trestního rejstříku nemám čistý,“ pozorovala jsem ho, jak si mne rameno. „Co tvá záda? Hojí se dobře?“

„Ujde to. Zůstanou mi tam jizvy. Na žádnou plastiku nejdu, nejsem manekýn.“

„Gadhock ti ji nabízel?“ zajímala jsem se.

„Jo. Ještě, že nejsem ženská. Třeba by mi nabídl, abych si nechal zvětšit prsa,“ zasmál se nuceným smíchem. „Trápí tě něco?“ zeptal se, když jsem se zadívala před sebe.

„Něco mě napadlo. Ale nevím, jestli je to správné,“ začala jsem pomalu. Tabule si mezitím pípáním vyvolala další číslo k přepážce číslo třináct.

„Pořád přemýšlíš, jak najít ostatní?“ usmál se na mě.

„To je to tak moc poznat?“ podivila jsem se. Bylo snad opravdu na mně tolik znát, o čem přemýšlím po nocích, když ostatní spí?

„Tak co to je? Už to vyklop.“

„Napadlo mě, jak urychlit hledání. Mohli bychom si to vyhrabat z jejich myslí, kde jsou, nebo si je přivolat.“

„To se ti nemůže podařit, ani kdybys to zkoušela po jednom. Ne se Sebastianovou blokací a… Ne, hele tohle nemůžeš,“ došlo mu, kam tím mířím.

„Třeba ho nebudeme muset zabít. Je to naše jediná šance.“

„Nevíš, co to udělá s náma dvěma.“

„Já svou minulost znám. Budu mít dost času na to projet všechny.“

„Já bych radši počkal. Našli jsme ArBeta, Tyama a Rueta. Ostatní najdeme stejně tak.“

„A budeme riskovat, že by nás napříště mohli předběhnout? Nechci dávat naše, ani jejich životy do rukou náhody. Život mu nevezmu, to bych nedokázala. Znám ho už tak dlouho…“

„Já vím, ale stejně. Nevíš, co se stane. Co když někteří ten nápor nevydrží?“ stále se snažil najít důvod, proč se do toho nepouštět.

„Nevěřím, že by Sebastian vybral psychicky narušeného jedince.“

„Lak, radši s tím počkej,“ ukončil naši debatu. Velká tabule vyvolala jeho číslo a on se přesunul k přepážce. Pozorovala jsem ho, jak odchází. Znovu měl svůj černý kabát, nový, nepropálený, černé kalhoty a boty s vysokou podrážkou.

 

 

Vraceli jsme se Londýnskou podzemní dráhou na stanici, odkud nám jel autobus do Kentish Town. Všude byly mraky lidí a turistů. Mnohojazyčné štěbetání se neslo nástupištěm. Stáli jsme u sloupu, oba zabraní do vlastních myšlenek.

Nedalo mi to spát. Chtěla jsem něco udělat a zároveň jsem se toho děsila. Kdybychom tak aspoň tušili, co všechno na tom svitku je. Byla to chyba. Tehdy jsem se na to měla zeptat, mohla jsem využít svou otázku ke zjištění, co se tam píše. Promarnila jsem svou šanci, vlastně na nic. Moje otázka zůstala nezodpovězena a druhou možnost jsem nakonec nevyužila.

Zaznamenala jsem Laefovo ucuknutí, ale nedokázala jsem včas zareagovat. Nechápala jsem, proč mě tak najednou chytil za paže a přimáčkl k nejbližšímu sloupu. Srdce se mi rozbušilo takovou rychlostí, že se mi snad muselo každou chvíli zastavit. V podbřišku mě podivně zašimralo, bylo to tak intenzivní, že jsem nedokázala určit, jestli je to příjemný, nebo nepříjemný pocit. Jeho rty se přitiskl k mým. Měl zavřené oči. Moje zůstaly doširoka otevřeny. Chtěla jsem ho odstrčit, ale držel mě až příliš pevně. Cítila jsem, jak se mi na pažích začínají dělat modřiny. Nechtěla jsem dělat povyk. Stále mě držel v dlouhém polibku, těsně přitisknutý na mé tělo. Cítila jsem rytmus jeho dechu, jeho vůni, to, jak se mu chvějí ruce.

Otevřel oči, ale nedíval se na mě. Pozoroval někoho stranou kus od nás.

„Laefe, co…?“

„Pssst, soustřeď se,“ zašeptal mi do ucha a dál se ke mně tiskl. Teď už mě objímal kolem pasu, možná až příliš nízko.

Zavřela jsem oči a nastražila svůj šestý smysl. V davu lidí jsem našla velmi slabou stopu, která snad ani nemohla patřit Andělovi.

„Kdo to je?“ zeptala jsem se, protože jsem si byla jistá, že odpověď zná.

„Čtvrtý. Zajímalo by mě, co tu chce. Když jsem se s ní setkal, byl zašitý v Rusku na jedné farmě.“

Prohlížela jsem si muže, kterého také někteří přezdívali jako Slepého, nyní jsem pochopila proč. Měl v ruce bílou hůl a na očích tmavé brýle. Přesto se pohyboval s větší jistotou, než člověk, který vidí naprosto normálně.

„On opravdu nevidí?“

„Říká se, že se připravil o oči ve chvíli, kdy se mu jeho moc začala vymykat z rukou. Viděl pak budoucnost nekontrolovaně naprosto všude. Tím, že se oslepil, docílil toho, že se musí hodně soustředit, aby mohl do budoucna pohlédnout. Ať je to jak chce, oči opravdu nemá.“

„Budeme ho sledovat?“

„Hmm… mohli bychom.“

Nastoupili jsme do stejného vagonu jako Čtvrtý. Dávali jsme si však pozor, aby nás nemohl vycítit.

Při výstupu z metra se nám ho málem podařilo ztratit díky davu japonských turistů, kteří se těsnili u přepážek a vytvářeli tak chaotické stádo, které netušilo, jestli chce jít do metra nebo z něj.

Už to vypadalo, že budeme muset naše pronásledování vzdát, ale našeho Anděla jsme našli stát na zastávce, odkud jezdil autobus k nám domů.

Naše tušení se potvrdilo o necelou hodinu později, kdy vystoupil a vykročil na silnici vedoucí k Jamesově vile. Šli jsme pomalým krokem za ním a už se ani nepokoušeli schovávat se, protože bylo naprosto zřejmé, kam míří.

Zastavil se uprostřed silnice a otočil se na nás. Skoro to vypadalo, jako by si nás prohlížel, ale: Může si nevidomý někoho prohlížet? Ten pohled mě provrtával skrz na skrz.

„Rád tě poznávám, Třináctá - poslední,“ promluvil tichým, ale dokonale čistým hlasem.

„My už se známe,“ odvětil mu Šestý naštvaně.

„Samozřejmě. Nepředpokládal si, že se staneš jejím psem, že mám pravdu?“

„Nejsem ničí pes.“

„Chvástal ses, jak ji zabiješ. Ani to jsi nedokázal. Jsi obyčejný packal. Už i Mistr to věděl.“

Zdálo se, že ti dva mají mezi sebou nějaké nevyřízené účty. Přemýšlela jsem, jestli to není proto, že Čtvrtý se stával oblíbenou lovnou zvěří téměř pro každého, kdo potřeboval nějaké informace.

„Můžete se přestat hádat?“ přerušila jsem je a Slepý se jen pousmál. „Co tu chceš?“ osočila jsem na něj. Pomalým rozvážným krokem jsem se k němu přibližovala.

„Chystali jste se nás svolat, nebo ne? Když budu s vámi, nebudete se mi muset hrabat v mé mysli.“

Musela jsem si přiznat, že mě dokonale vyvedl z míry, a já na něj zůstala koukat, jako čerstvě vyoraná myš.

„A důvod, proč bychom ti měli věřit?“ vyštěkl Šestý a došel ke Slepému na vzdálenost pouhého metru.

„Proč byste nemohli důvěřovat slepci? Šestý, když mě dokázal chytit břídil tvého ražení, pro víc takových, jako jsi ty, nebudu představovat žádnou hrozbu.“

Čtvrtý si o sobě očividně žádné iluze nedělal. Mistr ho nejspíš vybral pro nějakou podobnou vlastnost, pro kterou jsem byla vybrána i já. Neměla jsem žádnou skvělou fyzickou kondici, nebyla jsem mrštná.

Všichni tři, hezky pospolu, jsme došli až k naší vile. Venku na sluníčku se na dece rozvaloval Tyam. Když nás viděl přicházet, pohotově vyskočil.

„Nová oběť?“ křičel na nás zvesela a šel nám naproti. Jeho šedé oči se smály.

„Dvanáctý, že?“ zeptal se Slepý a podal mu ruku. Nechápala jsem jeho počínání. Choval se tak suverénně. Proč si myslel, že mu budeme věřit?

Tyam mu ruku stiskl s překvapením na tváři. Na jeho tázavý pohled jsem mu odpověděla pokrčením ramen. Šestý se mezitím vytratil někam do domu.

Nespouštěla jsem z Čtvrtého Anděla oči. Rozhlížel se po naší zahradě.

Vstoupila jsem mu opatrně do cesty: „Proč jsi doopravdy tady?“

„Přišel jsem za svým Mistrem. Vím, že tu je.“

„Jak víš, že tě pak necháme odejít?“

„Nenecháte, neodejdu.“

„Co? Ale…Nedělej si ze mě srandu!“ rozčílila jsem se. Vůbec jsem nechápala, co vlastně chce.

„Vidím do budoucnosti. Všechno, co jsem v ní kdy spatřil, se událo do poslední detailu. Jsem tu, protože vím, co se musí stát. Nechci se nechat Osudem vláčet násilím. Jdu plynule s ním, je to tak mnohem pohodlnější.“

Sebastian s Laefem vyšli pomalým krokem z domu. Šestý mu něco zuřivě šeptal, ale jakmile došli na doslech, umlkl. Mistr měl na sobě vytahanou starou mikinu pocákanou od barvy. V domě se zase prováděly nějaké opravy. Podle světlé modrý cákanců na jeho oblečení jsem odhadla, že si Miriam konečně poprosila o vymalování svého pokoje.

„Mistře?“ začal Slepý a jeho sebedůvěra zmizela jako pára nad hrncem.

Sebastian se na něj podíval s jemným pohrdáním. Vypadalo to, že tihle dva se moc rádi nemají.

„Co tu chceš?“

„Chci s Vámi mluvit, o samotě.“

Formálnost, s jakou Slepý se Sebastianem mluvil, mě děsila. Nikdo z nás Sebastianovi nevykal. Po několika letech společného soužití v Lese to už ani nešlo. Vztah Anděla se svým Mistrem se stal něčím víc než jen spojením žáka a jeho učitele.

„Pojď dovnitř,“ pokynul mu a Anděl ho pokorně následoval v uctivé vzdálenosti.

Za námi zpoza domu, odněkud ze zadní části zahrady, přiběhl i ArBet s Ruetem. Stáli jsme tam všichni a dívali se za odcházející dvojicí. Vzduch byl chladný a všude ležel lehký poprašek sníh. Někteří z nás přesto na sobě neměli víc než džíny a lehkou bundu.

Proč se tu objevil právě teď? Jakože věděl, o tom, že se chystám podívat ostatním Andělům do jejich mysli? Tušil snad i to, jak se to chystám udělat? Přišel varovat Sebastiana? Srdce mi splašeně bušilo. Co mám dělat? 

*** 

Miriam byla jako vždycky milá. Slepého se okamžitě ujala a vodila ho všude po domě, aby náhodou nezakopl nebo do něčeho nevrazil. Všichni jsme se na to koukali s nelibostí, ale nejvíc rozladěný byl samozřejmě Laef a dával to na sobě řádně znát. Poprvé si nevzal ani večeři a odešel si lehnout bez jediného slova.

„On na něj žárlí?“ ptala se mě Miriam, když jsme spolu seděly v obývacím pokoji.

„Nesmíš se divit. Má tě rád. Možná víc než to.“

„Nechci mu přidělávat starosti.“

„Co tím myslíš?“

„Ty se taky držíš od Jamese dál. A přitom je jasné, že se oba máte rádi.“

Zalapala jsem po dechu. Jak mohla mluvit o mých citech k Jimmovi? Co o nich mohla vědět? Tváře mě začaly lehce pálit a já přemýšlela, jestli se náhodou nečervenám.

„Máš asi pravdu. Jsme na tom obě stejně,“ na malou chvíli jsem se odmlčela. Nelíbilo se mi, že je Čtvrtý s námi ve vile. „Miriam, já teď půjdu za Sebastianem. Musím si s ním něco vyřídit,“ omluvila jsem se a zvedla se z křesla.

Hodiny v hale odbily devátou večerní.

V pokoji jsem si vyzvedla svého colta a překontrolovala zásobník. Byl plný. Natáhla jsem kulku do komory, zbraň schovala do pouzdra na opasku a přikryla ji tričkem. Do ruky jsem vzala malý nůž, který si Ruet běžně schovával do vysokých bot.

Jemně jsem zaťukala na dveře do Sebastianova pokoje. Unavený hlas mě pozval dál a já vstoupila. 

***

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář