Jdi na obsah Jdi na menu
 


Díl 32

22. 8. 2007

Díval se z okna do rudě prosluněné zahrady.

Proč mě přišel Čtvrtý varovat? Nemohl tomu uvěřit, nechtěl. Něčeho takového by schopná nebyla. Nebo ano?

Někdo zaťukal. Jemně - poznal ženskou ruku.

„Dále!“

Ani se neohlédl. Lakejja vešla pomalu dovnitř a zůstala stát u dveří.

„Chtěla jsi se mnou mluvit?“ promluvil. Dál pozoroval vrabce poskakující na příjezdové cestě. Cítil, jak se mu tlukot srdce pomalu zrychluje.

„Tak trochu.“

„Nechceš odložit ten nůž?“ konečně se otočil a zadíval se Třinácté zpříma do očí. Neuhnula. Byla trochu vyděšená, nejistá tím, co se chystala udělat. Všechno to cítil.

„Chci, abys zrušil ten blok.“

„To neudělám.“

Udělala váhavý krok směrem k němu: „Proč ne?“

„Víc vám to ublíží, než pomůže.“

„Musí vědět, kdo jsou!“

„Ne, potřebuješ se jim hrabat v hlavě. Dá se to vyřešit i jinak,“ pokynul jí, aby si sedla, ale nevšímala si jeho gest.

„Dalším zdlouhavým hledáním? Na to není čas! Zruš tu blokaci!“

Začínal se bát, Cítil to: „Nejde to.“

„Když se zruší to znamení...“

„Můžeš je tím zabít,“ skočil jí do řeči. „Můžeš tím zabít kohokoliv z nich.“

„Nevěřím, že jsou tak slabí.“

„Já ti to nedovolím,“ ustoupil stranou. Znal její chorosti, ale nebyl si jistý, jestli ten člověk, který nyní stál před ním, je skutečně ta Lakejja, kterou znával celých dvanáct dlouhých let.

„Já se tvého svolení neprosím,“ udělala několik kroků dopředu. Pozoroval, jak jí černají oči. Velice pomalu, až se celé ztratily v dokonalé tmě. Přestal její mysl cítit. Začínal chápat, že to myslí vážně. Sledoval dvě šedorudé slzy, jak jí tečou po tvářích. Ani zdaleka nepřipomínaly pláč.

Je tak moc zoufalá? Těžko se mu tomu věřilo. Přistihl se, že před ní ustupuje za malý noční stolek. Jako kdyby ho mohl ochránit.

„Lak? Nedělej to.“

Doopravdy prosím? Já? Co se to se mnou děje? Co se to vůbec děje se světem kolem mě? Prohnalo se mu hlavou.

Pokusila se ho chytit, ale nedala tomu dostatečný důraz. Vysmekl se a uhnul stranou. Cesta ke dveřím byla volná. Skoro dopadl na kliku v naději, že možná uteče. Omyl. Bylo zamčeno a klíč nikde.

„Lakejjo, to nesmíš, slyšíš?“

Blížila se k němu, oči černé jako sama noc chytaly do sebe světlo pouličních lamp přicházející oknem do pokoje.

Zahlédl slzu. Možná se mu to jen zdálo. Hned zase zmizela, nebo ji svál vítr, když se pohnula jeho směrem.

Chytla ho za ruku, pevněji než kdykoliv předtím. Kosti na předloktí zapraskaly. Zasténal bolestí, ale přesto se mu podařilo se z drtivého sevření vymanit. Zběsile se vrhl k oknu, ale zabouchla ho svou myslí ještě dřív, než se k němu stihl dostat. Rukama narazil na skleněnou tabuli.

Dotkla se ho studené ruka. Třináctá stiskla jeho paži a přitlačila ho ke zdi. Obratem se mu podařilo otočit se k ní čelem. Cítil, jak namáhané šlachy volají na poplach a bolestivě ho upozorňují na nebezpečí přetrhnutí. Chytil ji za bok a silně zatlačil mezi žebra. Jen uhnula, ale nepustila. Sevřel její ruku s nožem a podrazil jí nohy. Oba dopadli se zaduněním na dřevěnou podlahu. Ruce se navzájem proplétaly. Jeden se pokoušel druhého sevřít tak, aby se už jeho oběť nemohla vykroutit, ale ani jednomu z nich se to nedařilo.

„Promiň,“ zazněl šepot a Sebastianovým ramenem projel malý nůž a přišpendlil jej k podlaze.

Chytila jeho ruce tak, aby se jí již nedokázal vysmeknout, a dýku z poraněného kloubu pomalu vytáhla. Sebastian cítil, že se jeho tělo přetáčí. Jeho klouby trhala bolest, jak se tomu marně snažil zabránit. Obnažila jeho záda a z  pravé lopatky se na ni zašklebil symbol vypálený něčím velmi žhavým.

„Lak ne, prosím nedělej to,“ vyšlo z jeho úst, jako z někoho úplně cizího. Cítil, jak se mu srdce snaží vyrazit z hrudníku ven. Napětí ve svalech a šlachách sílilo, až začínal mít strach, že každou chvíli povolí.

Chladné ostří se dotklo jeho kůže. Prohnul se, ale byl to jen marný pokus. Váha jejího těla ho dokonale držela připoutaného k podlaze.

Nedokázal zadržet zasténání, které sílilo, až přešlo v bolestný křik, když se mu nůž zahryzl do zad. Cítil, jak pomalu ryla přes symbol zleva doprava a pak vryp ještě přejela napříč.

 

Čekala, ale necítila nic. Nic se nestalo. Tělo pod ní se znovu zazmítalo. Do očí se jí hnaly slzy, ale dařilo se jí je zadržet na dost dlouho, aby stihly vysychat. Nejhorší obavy se začaly vyplňovat.

Začala pomalu objíždět symbol a odkrajovala kůži od masa s přesností zkušeného lovce, který stahuje svůj úlovek. Řev jí drásal uši, ale už nemohla přestat.

Blížila se na konec. Symbol vypálený do kůže už visel jen na vlásku. Po Sebastianových zádech tekly potůčky rudé krve. Křik se změnil ve funění a sténání. Obranné pokusy ustaly, vystřídalo je chvění, jakoby v zimnici, ale mnohem intenzivnější. Brzy dojde na nejhorší, přesto udělala poslední tah.

Poslední kousek kůže, poslední tah a kruh odříznutého symbolu krvácel po svém obvodu. 

*** 

Ucítila jsem bolest v hlavě, jako by mě do ní kopl kůň. Oči mi oslepil příval světla, uši drásal nepříjemný vysoký zvuk, v krku mi vyschlo a tělem mi projížděly impulzy, jako by mě někdo mučil elektrickým bičem na dobytek. Někdo křičel. Asi já. Ne, nejen já, i někdo další. Vedle mě a stejné zvuky přicházely i od dalších lidí z pater pod námi. Záda se dotkla studené země a sklouzla se po krvi na podlaze. Moje tělo se svíjelo v bolestné křeči. Rázem jsem zapomněla, proč jsem to vlastně podnikla.

 

Sedím na zemi na kraji lesa. Vítr šustí v korunách stromů a hraje si tesknou melodii. Studené slzy mi tečou po tvářích. V náruči mi leží celý můj svět, člověk, kterému jsem toužila odevzdat svůj život a jednou mu říct to pověstné ANO. Věrnost tělem i duší stvrzená vším, co na tomto světě jen je možné.

Umírá. Ne, už je mrtev. Jeho srdce vychladlo a jen krev mi barví nebesky modré šaty.

„Proč?“ křičím přidušeně na postavu před sebou.

„Musíš jít,“ promluví muž nade mnou.

Dotýká se mě. Nejde uhnout.

Ta bolest. Srdce trhané na kusy. To vědomí, že už mu nikdy nebudu moci říct, jak moc jej miluji, že ho již nikdy nepohladím, nedotknu se jeho rozesmáté tváře. Nebudu se moci dívat, jak přichází, a vítat ho, kdykoliv se vrátí domů.

Střih.

 

Hloubka pod Nuselským mostem se nikdy nezmění. Dnes je však mnohem větší. Je dál pro mé oči, ale rozum stále křičí, že by to nemuselo být ještě dost. Co se vlastně stalo v ten den? Tenkrát jsem si nemohla vzpomenout. Myslela jsem, že je to byla pravda, že mi psal. Nevěděla jsem, že je mrtvý, a tak mě napadaly jen myšlenky založené na lži: Proč mi napsal ten podivný dopis, ve kterém tak náhle ukončil náš vztah? Neozýval se. Nezvedal telefon. A tak jsem tady. Stojím a dívám se do hlubiny pod sebou, zavěšená na druhé straně ochranného pletiva.

Tělo se zmítá ve vzlycích. Vedle mě se objeví muž. Mám dojem, že ho vidím poprvé, ale není to pravda. Jen mysl ovládnutá jeho mocí dávno předtím si to není schopna uvědomit.

Padne souhlas. Vysvitne naděje v něco, co nikdy nebude existovat.

Střih.

 

Probrala jsem se jako první. Moje hlasivky se uvolnily a jeden hlas tak konečně umlkl. Otevřela jsem slzami slepené oči. Ležela jsem v malé kaluži krve. Tělo ležící vedle mě se ještě pořád svíjelo. Sebastian pomalu přicházel k sobě. Dívala jsem se na něj a snažila se jednou rukou najít svého colta.

S velkou námahou se mi podařilo vstát, zbraň už jsem držela nataženou před sebou. Ruce se mi chvěly tak, že poskakovala snad i kulka natažená do komory.

„Jak…Jak jsi mohl!“ ječela jsem z plných plic a jen poslouchala, jak můj hlas nepřirozeně chraptí.

Ležel na zemi a nic neříkal. Držel si rameno nad svým zraněním a jen se na mě díval se slzami v očích. Tekly mu po tvářích. Nikdy dřív jsem ho neviděla plakat. Děsil mě ten pohled, víc než pohled do Vlčích očí. Víc než smrt.

„Lak,“ vydechl potichu, ale odtáhl se ode mě, jak nejdál dokázal.

„Vstaň!“

„Nemůžu, já…“

„Vstaň!“ zopakovala jsem svůj rozkaz a z colta vyšla první rána. Kulka se zaryla do podlahy těsně vedle jeho pravé nohy.

Bolestivě syčel, ale nakonec se doopravdy postavil. Shrbeně se mi díval do očí. Hlava mu musela třeštit stejně jako mně.

„Proč!“ nebyl tam důraz otázky, i když jsem chtěla znát odpověď. Hlas skřípal a ruka s pistolí se chvěla. Jeho psychická obrana povolila. Mohla jsem cítit jeho panickou hrůzu. Bojoval s minulostí, kterou sám sobě zablokoval. Zapomněl na vraždy, které spáchal ve jménu něčeho vyššího, proto tak moc chtěl, aby nevyšly na povrch, proto prosil a škemral jako prašiví pes!

Na schodech zaduněly kroky. Někdo se hnal k nám nahoru přivolán výstřelem. Dveře zůstávaly zamčené.

„Jak jsi ho mohl zabít! Jak jsi mi to mohl udělat! Milovala jsem ho!“ ječela jsem na něj a tlačila ho do rohu místnosti. Ustupoval, ale neodpovídal. „Ty! Nic jsi neřekl, ani když jsem se o tom bavila s Rebekou! Tvůj pohled tehdy! Proto jsi byl nervózní! Co?! Řekni něco, k čertu!“ Další kulka mu olízla ucho. Chytil si krvácející zranění a snažil se prsty krev zastavit. Měl štěstí, že jsem ho netrefila přímo do hlavy.

 

Nárazy svědčily o pokusech vyrazit dveře a dostat se k nám. Staré panty povolily při třetím pokusu a do místnosti vpadli James s Laefem, který vypadal, jako by dostal ránu elektrickým proudem. Ruce se mu chvěly, ale byl na tom o poznání lépe. Dařilo se mu stát na vlastních nohách a pohybovat se, bez větších potíží.

„Lak!“ ozvalo se sborově, ale nikdo se ke mně nepřiblížil. Scházela jim k tomu dostatečná odvaha.

 

„Jak jsem ti mohla věřit?“ zašeptala jsem v záchvatu vzlyku, který se mi dral hrdlem ven. Už jsem nedokázala slzy dál zadržovat. Tekly proudem a mísily se Sebastianovou krví, když mi skapávaly do dlaní. Má ruka se stala pevnější. Zamířila jsem na jeho srdce. Šlachy na ukazováčku, až doposud volně spočívajícím na spoušti, se napnuly.

„Anděle, prosím, já jsem….,“ snažil se mi něco sdělit. Udělal krok ke mně. To neměl. Jak si mohl dovolit, se ke mně ještě přiblížit?!

Přesto mi odvaha i rozhodnost došla. Napřáhla jsem ruku s pistolí a vší silou, které mi ještě zbývala, jsem ho udeřila do spánku.

Jeho tělo dopadlo v bezvědomí na podlahu o metr dál. Z tržné rány, kterou jsem mu tím způsobila, vytékal tenký pramínek krve.

Spustila jsem ruku se zbraní. Otočila jsem se na dvojici, která poplašeně ustoupila, a tak přestala blokovat východ. Vyšla jsem svižným krokem ven. Než jsem došla ke schodům, běžela jsem. 

***

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

=o)

(Tara, 2. 11. 2009 19:58)

Tak toto je opravdu nečekaný zvrat... ale usekntou to v tom nejlepším se nedělá :)