Jdi na obsah Jdi na menu
 


Díl 33

22. 8. 2007

Ze stojanu v obýváku jsem si vzala svou katanu. Vzduch se nenechával nasávat do plic. Vyběhla jsem na zahradu. V cestě mi stál jediný člověk, a k jeho smůle to byl právě Čtvrtý.

Tasila jsem chladné ostří a jeho hrot přiložila Slepému na hrdlo.

„Jediný důvod, proč bych tě neměla na místě zabít!“ vyštěkla jsem na něj a oči mi znovu zčernaly ve dva temné uhly. „Proč jsi ho přišel varovat?“ Medailon mi jasně zářil, houpal se mi na krku a černý kámen uprostřed vydával pronikavé světlo.

„Přišel jsem naplnit osud. Nic víc.“

Jeho slova byla chladná, vůbec se mě nebál. Přesto se mu chtěly ruce. Když zpozoroval, že jsem si toho všimla, schoval je do kapes bundy.

„To ale není to, co se po nás žádá! Máme se tomu postavit a ne jen přihlížet! Pochopte to už konečně!“

„Sama jedoucí vlak nikdy nezastavíš.“

„Nejsem sama,“ zašeptala jsem.

„Opravdu si to myslíš? Podívej se kolem sebe.“

Rozhlédla jsem se. James mě pozoroval z okna Sebastianova pokoje.

„Všichni tu jsme jen proto, že ani jeden z nás nechce zemřít rukou toho druhého. Nikdo z nás už na Osud, který nám určili, nevěří. Nikoho svitek dávno nezajímá, ani co se stane s tamtou či touto zemí. Chceme jen poklidně zemřít. Každý z nás. Díky tomu, cos udělala, se teď možná někteří pokusí vrátit do starého života. Když to udělají, budou trpět víc, než kdykoliv předtím. Mistr se nás snažil chránit. Tys jeho snahy pohřbila.“

„To je lež.“

„Zeptej se jich.“

Jeho hlas zněl tak přesvědčeně. Co všechno viděl v budoucnosti, že si tím byl tak jistý? Vrátila jsem katanu zpátky do pochvy a odešla pryč.

Zamířila jsem pomalým krokem k třem velkým rybníkům na sever od naší vily. Věděla jsem, že touto dobou v jejich blízkosti nikdo nebude, a to mi naprosto vyhovovalo. Všude byla tma, ale nechala jsem oči, ať si s tím poradí samy a naprosto přirozeně. Šla jsem po cestě spíše po paměti, chodívala jsem tudy často, když jsem chtěla být o samotě. Poslední dobou začínala být vila přeplněná a člověk v ní neměl chvilku klidu ani soukromí.

Třináctá? ozvalo se odkudsi a já ten hlas okamžitě poznala.

První? Kde je? rozhlížela jsem se zoufale kolem sebe, ale nikoho jsem neviděla, ani necítila.

Jsem jen v tvé hlavě, dostalo se okamžitě odpovědi s lehkým smíchem. Bojíš se? Snad jsem tě nevyděsil. Vždyť jsi sama plánovala to samé. Všechno máš ve své paměti. Je to jako na dlani.

Nech mě být, začala jsem znovu přemýšlet přímočaře a doufala jsem, že mu tak ztížím to, aby se mi rýpal v mysli. Přesto jsem si byla vědoma toho, že jakmile má obrana jednou povolila, musím počkat, až on sám mé vědomí opustí.

Jak se mají Tyam a Ruet? Můžeš je ode mě pozdravovat. Aaa…on ti Dvanáctý už řekl, co po tobě chci. To nám ovšem usnadňuje jednání, když už to víš. Také ti něco prozradím, když mě tak hezky necháváš si prohlídnout naprosto všechno. Trochu jsem se tebou inspiroval. Jistě víš, že se nás někdo pokouší zlikvidovat. Jdou především po tobě, ale my už jsme se s nimi také setkali.

My?

No ano. Není tu jen Dalet a pak ještě Druhý -  ten malý bastard se někam vytratil poté, co Bhelliel utekl těm břídilům od francouzské státní policie.

Takže ostatní Andělé jsou s tebou? Když už se mi musel hrabat v hlavě, chtěla jsem toho alespoň pořádně využít.

Překvapuje tě to? Chci se Druhého zbavit, už dlouho mi jde po krku. Navrhuji schůzku.

Proč bych s ní měla souhlasit?

Protože nemáš na výběr. Dřív nebo později znovu zaútočí. Sama jsi uznala, že ani čtyři z nás proti nim nic moc nezmůžou. Jsi stále tak hloupá?

Dobře, kdy a kde? přešla jsem rovnou k věci a doufala jsem, že už mě konečně nechá si vydechnout. V záři pouliční lampy jsem zahlédla postavu kráčející naproti mě. Další osamělá duše bloudící temnotou.

Vím, že máte vilu v Kentish Town, takže tak za tři dny na Trafalgar square, v poledne.

Dobře, budeme tam.

Beze zbraní.

Nechci nikomu z vás ublížit, nemám důvod…První? Heej! přestala jsem cítit jeho přítomnost ve své hlavě. Najednou byl pryč. Na hrudi mi poskakoval medailon a já přemýšlela, jestli jsem neudělala chybu. Možná jsem se měla nejdříve poradit s ostatními. Ale kdo ví. Třeba mě nenávidí za to, co jsem jim provedla. Už jsem chápala, proč nám Sebastian všem zablokoval určitou část našich vzpomínek. Bylo to tak lepší, měl pravdu. Zase, jako vždycky. Ta bolest. Vzpomínala jsem si na křik, který se nesl dojem, slyšela jsem ho i přes svůj vlastní, nešlo ho přeslechnout.

Postava, která mě minula a kterou jsem předtím zahlédla v záři lampy, se za mými zády otočila. Nevěděla jsem, co ji tak zaujalo. Má figura? Co ten člověk mohl vidět? Poznal by vůbec, že jsem žena a ne muž v té tmě, která tu vládla?

Až příliš pozdě jsem pochopila, že to nebyly perverzní choutky. Dlouhá šipka se mi zakousla do ramene a skleněná ampulka, připevněná ke hrotu, se okamžitě vyprázdnila. Ještě jsem se stihla otočit čelem k tomu podivnému muži, než jsem tvrdě dopadla na zem. Moje oči se okamžitě stáhly do dvou čar, které se vzápětí roztáhly za hranice duhovky a já si tak mohla prohlédnout obličej toho, kdo stál nade mnou. Držel v ruce malou kuši s teď již prázdným žlábkem.

Co se stalo? cítila jsem, jak mi tekutina koluje v těle.

Vytáhla jsem z pouzdra malého colta. Muž, tak sotva dvacetiletý, váhal. Vyprázdnila jsem zásobník ochuzený o náboje, kterými jsem zastrašovala Sebastiana. Netrefila jsem však ani jednou. Bránila mi v tom bolest, která se mi hnala tělem a postupně vyřazovala můj nervový systém. Mladík zmizel, utekl někam mezi stromy a křoví.

Vytrhla jsem si šipku z ramene. Až příliš dlouho mi trvalo postavit se na nohy, aniž bych znovu nedopadla na tvrdou betonovou silnici. Držela jsem si druhou rukou rameno, kterým se mi šířila paralýza až ke konečkům prstů. Zaváhala jsem. Mohla jsem zavolat pomoc hodinkami, ale: Křik v domě a bolest, kterou jsem všem způsobila. Mohla jsem je snad teď zavolat o pomoc? Ne, neměla jsem odvahu. Nemohla jsem se jim podívat do očí.

Pokusila jsem se přesunout, ale moje snaha skončila jen bolestným výkřikem, když mi jed v těle vyřadil z provozu celou levou ruku. Pomalým vrávoravým krokem jsem se vracela k vile. Toužila jsem schovat se u sebe v pokoji. Usnout. Ano…začínal se o mě pokoušet spánek, ale odmítala jsem mu povolit, aby nade mnou získal nadvládu.

V dálce sem zahlédla část našeho plotu. Všude bylo ticho. Lampy pravidelně osvětlovaly cestu pod mýma nohama. Chodník se tak podivně vlnil a houpal. Občas se zdálo, že se i silnice zužuje a znovu rozšiřuje, jako by silničáři, kteří ji dělali, byli pěkně na mol. Levá noha začínala zaostávat za zbytkem těla. Byla tak těžká.

Co kdybych se jí zbavila? Jedno těžké břemeno, kolik tak může vážit? Pár kilo určitě. Kde mám katanu? Není? Zapomněla jsem ji doma? otočila jsem se kolem své osy. Rotace, kterou to vyvolalo, mě roztočila o něco víc a zem se ke mně přiblížila až nepříjemně vysokou rychlostí. Nic ostrého nebylo v dohledu. Vstát mi trvalo o poznání déle.

Hopky hop, poskakovala jsem po jedné noze, protože druhá odmítala snášet váhu mého těla. Nešikovné maso se musí uříznout.

S překvapením jsem shledala, že plot, k jehož základům jsem dopadla, je mi nějak moc povědomý. Na zahradě někdo byl. Černá silueta, možná dvě. Kdo ví, v takovém šeru to stejně rozeznat moc nešlo.

Kůl v plotě, nebo člověk. Není to jedno? 

*** 

„Kde jsou všichni?“ zajímal se Laef, když ve společenské místnosti našel jen Jamese, zoufale se pokoušejícího napsat závěrečnou práci pro zimní semestr. Zatím měl sotva úvod, ale času mu naštěstí zbývalo ještě dost, aby stihl dalších několik desítek stran připsat i ve zmatku všude kolem.

„Co já vím. Já jsem dneska nebyl ani na večeři. Lakejja je snad nahoře. Sebastian, myslím taky, spí. Ostatní jsou buď na zahradě, nebo dole v tělocvičně.“

Seshora se ozvalo dupání s tlumenými výkřiky.

„Co je to?“ divil se James a chtěl se jít přesvědčit, zda je všechno v pořádku.

„Jamesi, já bych tam nechodil. Nevšímej si toho. Lakejja se asi hádá s Mistrem. To je dobrý,“ usmál se, ale bylo to neupřímné. „Nechceš radši zajít do hospody? Je tu děsná nuda. Zítra máš školu až odpoledne. Tak bychom si tam mohli nějakou chvíli posedět.“

„Jo, čekal jsem, až mě někdo vytáhne. Jen to uložím, dojdu pro nějaké drobné a můžeme jít. Nikdo další s námi nejde?“ ještě chvíli se díval ke stropu, ale pak uznal, že se asi o nic vážného jednat nebude.

„A chceme, aby někdo další šel?“ Laef se tvářil jako největší neviňátko.

„To je pravda. Tak jdeme.“

James se zvedl od stolu a monitor obrazovky zajel pod dřevěnou desku. Prošel kolem Šestého, který ho však nenásledoval.

„Laefe?“ podíval se na muže strnule stojícího kousek od něj. Byl zahleděný někam do prázdna.

„Ne!“ najednou vykřikl.

Pozoroval, jak se mu podlamují kolena a kácí se k zemi. Držel se za hlavu.

„Laefe!“ podepřel sténajícího muže a snažil se mu odtrhnout ruce od hlavy, protože si nehty rozdíral kůži a drobná zranění začínala krvácet. Odněkud ze zahrady se ozval další zoufalý křik.

„Co se stalo?“ zeptal se Anděla, kterého držel v náručí, když jeho křik ustal. Všiml si jeho vodnatých očí.

Slzy? podivil se sám pro sebe.

„Pomoz mi vstát,“ zašeptal Laef a James jeho prosby uposlechl. „Lakejja… nahoře…Sebastianovo znamení…“

„Co?“ Podepřel ho, aby mohli jít tam, kam mu Laef dokázal naznačovat jen posunky jedné ruky.

Zastavili se hnedka v hale, kde našli Čtvrtého, jak se svíjí na zemi.

„Hej!“ křičeli na něj, ale vůbec je nevnímal.

Šestý se konečně natolik sebral, že už mohl chodit sám. Vypadalo to, že nápor na jeho mysl polevil o hodně rychleji, než u ostatních. Několikrát Slepého propleskl. Anděl jen zamžoural nad sebe a okamžitě umlkl.

„Chtěl jsem ho varovat, aby to nedovolil,“ šeptal. „Ne všichni tomu dokážeme čelit.“

„Ne. Musíme vědět, kdo jsme. Je na čase se tomu postavit čelem.“

Pomohli mu vstát na nohy.

„Ty jsi svou minulost přece znal. A přesto jsi to také cítil.“

„Ne všechno. Teď to bude jiné. Vstaň. Najdi Osmého, je někde venku. Tyam a Ruet jsou dole a podle jejich energie jsou v pořádku. A zavolejte Gadhocka, ať sem radši přijede. Já s Jamesem se podíváme nahoru, co se stalo.“

„Důvěřujete mi?“

„A ty nám?“

Z horních pater se ozval výstřel.

„Mistře!“ zaječeli Andělé sborem a oba se vrhli ke schodišti. Šestý však Slepého zastavil.

„Ty mu stejně nepomůžeš. Najdi Osmého! Já s Jamesem to zvládneme.“

„Jak by mohl obyčejný smrtelník porazit někoho jako je Třináctá?“

„Ona mi neublíží, vím to,“ skočil jim do rozhovoru James a už na nic nečekal a vyběhl schody. Laef ho následoval v těsné blízkosti.

První pokus vyrazit dveře do Sebastianova pokoje nevyšel. Další výstřel jim však dodal dostatek sil na to, aby se jim to na potřetí už povedlo.

K jejich úlevě ještě nedošlo na nejhorší. Lakejja stála nad Sebastianem a mířila na něj svým malým coltem. Muž se krčil v rohu místnosti a Laef ho téměř nepoznával. Pravdou však bylo, že ani on si netroufl přiblížit se a zabránil v tom i Jamesovi, který byl ochoten Třináctou zastavit za každou cenu. I za cenu vlastního života.

Jen ji pozorovali, jak Mistra zbavila vědomí a utekla pryč. Pro jistotu jí nechali cestu volnou. Laef kontroloval její energii, ale byla silná, až příliš, na jeho vkus.

Jen co zmizela z pokoje, zkontrolovali, jaká zranění Sebastian utrpěl. Velice pomalu přicházel k sobě. V první chvíli Laefa vůbec nepoznal.

„Jsi v pořádku?“ zašeptal Šestý a čekal, až mu Mistr odpoví.

„Chyť ji, než vyvede nějakou hloupost,“ šeptal a pokoušel se ho od sebe odehnat.

„Už je někde pryč. Může být kdekoliv.“

„Ne, je venku a vypadá to, že popraví Čtvrtého,“ komentoval James dění, které viděl z okna.

„Ne, nebyla schopná zabít mě. Jemu neublíží.“

„Jsi si tím jistý?“ Anděl začal svého Mistra pomalu léčit. Na jeho otázku se mu dostalo odpovědi v podobě slabého přikývnutí.

„Dojdu zkontrolovat Tyama a Rueta. Je divné, že ještě z podzemí nevylezli.“ James se sebral a nechal oba muže, aby si už nějak poradili. V kapse mu zazvonil mobilní telefon.

„Ano?“

Mužský hlas mu ospale sděloval, že mu před nějakým okamžikem zavolal maniak, kterého nezná, a tvrdil, že patří k jejich skupině.

„Jo, to byl nováček. Vemte s sebou něco na šití. Bude asi potřeba provést lehkou plastiku kůže.“

„Mám přivést i kus epitelu?“

„Kousek se hodit určitě bude.“

„Dobře, jsem na cestě.“

Doktor Gadhock zavěsil a James si vrátil mobil zpátky do kapsy.

 

Sešel dolů do podzemí. Ve velké hale, využívané jako tělocvična, seděli uprostřed Sedmý s Dvanáctým. V tureckém sedu, kousek od sebe, oba si podpírali hlavy a něco si potichu povídali. James se jich ani nemusel ptát, aby věděl, že si vypráví o své minulosti. Našli nejlepší způsob, jak se s tím vším vyrovnat. Nebýt na to sám. Jen se usmál a vrátil se zpátky do společenské místnosti. Laef mezitím pomohl Sebastianovi sejít o patro níž. Mistr však odmítl odebrat se na lůžko v podzemí a rozhodl se zůstat v obýváku na gauči. Zranění, díky Šestého péči, nekrvácela.

„Dojdeme se podívat ven?“ zeptal se ho Laef, když za sebou zavřel dveře a nechal tak Sebastiana o samotě, jeho vlastním myšlenkám. „Bojím se o Lakejju, ten křik ze shora určitě patřil jí.“

Oba muži vyšli do noční tmy. Slepého s Osmým slyšely odněkud zezadu ze zahrady. O něco se tam hádali.

Na rukách je mrazil studený vítr a temné mraky zakryly všechny hvězdy. Od úst jim stoupaly obláčky páry a pomalu se rozplývaly v okolním vzduchu. James si všiml, že pomalu padá jinovatka. Brána byla daleko a ani jednomu z nich se nechtělo chodit až k ní. Zpoza živého plotu z tújek se vypotácela temná postava a dopadla těsně před jejich vrata. Jen nějaký opilec. James přejel zkoumavý pohledem Laefa, jestli na nově příchozího zareaguje, ale ten nic nedělal. Jen stál a díval se kamsi na druhou stranu. Postava se nehýbala. Jakožto budoucí doktor, který snad již za pár let bude skládat Hypokratovu přísahu, však nemohl opilce nechat jen tak umrznout v tomto chladu. 

***

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Re: Šíma

(Lakejja, 28. 10. 2007 21:32)

Jee Šímo...ty jsi zlatá dušička..víš to? :) Já ten díl teda označím. aby to bylo lépe poznat, kde je pokračování :)

Další díl je za mnou... ;-)

(šima, 28. 10. 2007 21:28)

Zajímavé, musím se dozvědět, proč chtěl někdo zneškodnit (zabít) Laky kuší... Měj se hezky! ;-)

P.S. Chvíli mi trvalo, než jsem našel ten správný díl, kterým na SASPI končí Tvůj seriál, abych zde mohl pokračovat! :-D