Jdi na obsah Jdi na menu
 


Díl 34

22. 8. 2007

Jeden z temných sloupů se pohnul směrem ke mně.

Kdo to je? Co po mně chce? Jdětei pryč! Nechte mě na pokoji!

Stále se blížil. Pomalým ledabylým krokem. A najednou něco vykřikl. Ženské jméno, nějaké podivné.

Je blázen? Proč se mě dotýká? Mluvil řečí, které jsem nerozuměla, nikdy jsem neuměla cizí jazyky. Je tohle snad angličtina? Mluvil moc rychle, slova splývala jedno v druhé. Asi někoho volá. Křičel na někoho za sebou a ten se okamžitě rozeběhl k nám.

Au! Ať se mnou tak nelomcuje. Chtěla jsem brečet, ale nešlo to.

Vlažné silné prsty se mi snažily rozevřít mou pravou pěst. Moc se jim to nedařilo, ale nakonec přece. Moje ruka jim to sama od sebe nechtěla povolit. Prohlížel si malou šipku. Znovu zazněla hromada slov, měkkých, melodických. Skoro jsem jim neviděla do tváří, jaká byla kolem tma. Pouliční lampa se nacházela moc daleko a moje oči byly už unavené. Pálily a nyní už i slzely. Začínala jsem se dusit, nedokázala se nadechnout. Nasát vzduch do plic bylo stále těžší a těžší. Svět se houpal, jako malá loďka na vysokých vlnách. Dělalo se mi z toho špatně od žaludku. Zvracet však nešlo. Česlo se odmítalo otevřít a jícen zapomněl i na své peristaltické pohyby. Mé tělo se začínalo svíjet ve smrtelné křeči v posledních pokusech, aby se signály z mozku dostaly po zničených drahách až k orgánům. Udělalo se horko jako v létě, když slunko spaluje zemi a vysouší louže vzniklé večerní bouřkou. Tisíce barev vířily kolem.

Najednou je však odvál ledový dotyk někde v místech, kde se nejspíš nacházela má hlava. Nic jiného cítit nebylo. A znovu ty zvuky, ten hlas. Tak měkký, tak podmanivý. Můj zrak se pomalu zaostřil. Oříškové, překrásné oči mě pozorovaly s jakousi podivnou bázní a hrůzou. Teplý dech mi ohříval tváře.

A pak... Tma. 

*** 

Stál uprostřed malého pokoje. Podobné domy vídal na některých komunistických fotkách. Z okna se díval na další železobetonovou krabici s mnoha okny a balkony v dokonalých řadách. Na malé posteli seděla ona, Třináctá. Ale skoro ji nepoznával. Ve vlastních vzpomínkách vypadala úplně jinak. Byla tak křehká o pár let mladší. Jeho přítomnost nevnímala. V poličkách, které halily jednu celou stěnu, měla uloženo nepočítaně knih. Neubránil se tomu, aby si je neprohlédl. Většina z nich byla zájmová literatura, bestsellery všeho druhu. Názvům nerozuměl, ale poznával některé autory. O poličku níž měla úhledně srovnány odborné knihy, převážně biologického zaměření. Zaujala ho kniha Bonsai. V hifi- věži hrála hudba, kterou znával z country rádií - nikdy se mu nelíbila. Dle něj ji poslouchali jen suchaři a konzervativní studení čumáci.

Muž právě zpíval a Lakejja ho doprovázela vysokým hlasem, ale jen potichu, jako by se bála, že ji někdo uslyší:

So I went to her house in the middle of the night

When the moon was shining clearly

She opened the door and she let me in

And divil the one did hear us. 

With me too-ry-ay

 Fol-de-diddle-day

Di-re fol-de-diddle

Dai-rie oh. 

„Báro!“ volal ženský hlas odněkud z vedlejší místnosti. Třináctá se zvedla z postele a rychle vypnula hudbu. Šestý ji pozoroval, jak odchází přes úzkou chodbu do obývacího pokoje.

Její řeči nerozuměl. Jen poznal, že se jedná o otázku.

Matka okamžitě odpovídala schovaná někde v kuchyňském koutě, kam Laef už nedohlédl. Znělo mu to trochu jako ruština, či podobný jazyk zemí bývalého Východního bloku.

Obě ženy si mezi sebou vyměnily několik vět. Snažil se rozpoznat některá slova. Ale pochopil jen, že Lakejja mluví o chemii, protože se jí sešity válely všude po posteli. Rozpoznal také jméno, kterým matka dívku oslovila.

Báro? přehazoval si to jméno. Barbara?

Na polici v obýváku zazvonil telefon. Lakejjina maminka ho došla zvednout.

„Sklenářová,“ zahlaholila a čekala na odpověď.

Jakási souhlasná věta. A znovu to jméno a za ním další, tentokrát jiné. To už poznal docela jednoduše.

Katka? Catherin? To ale není její jméno, to je ta z telefonu.

Lakejja se znovu zvedla od učení a přispěchala k telefonu. Dlouho do něj švitořila, chvilkami se i smála. Bylo tak zvláštní vidět ji se smát. Tak upřímný úsměv u ní nikdy neviděl. Nyní chápal, že veškerá radost, kterou projevovala ve vile, byla jen jakousi chabou náhražkou, v jejímž pozadí se vždy skrývala bolest. 

Tma. 

Prudce s sebou cukl, když pod jeho nohama zmizela zem a on se držel jen pletiva a jeho nohy balancovaly na úzké římse mostu. Pod ním byla poměrně hluboká propast a na jejím konci domy a vybetonované silnice. Uviděl ji vedle sebe. Plakala. Z jejích pocitů, které cítil stejně, jako by to byl on sám, poznal, o co se jedná. Na druhé straně drátěného pletiva stál Sebastian. 

Další noc bez hvězd, bez tepla či chladu. 

Spatřil ji na věži kostela, který již dobře poznával. Stála tam za trest. Rozhněvala Sebastiana během tréninku a díky tomu nyní musela stát na vysokém kůlu vysoko nad střechami domů, hezky všem na očích. Nevypadalo to, že by si z toho cokoliv dělala. Tvářila se spíš naštvaně. Musel se pousmát. Takhle už ji poznával. Vzdornou a plnou energie. Hleděla do dálky za městské hradby. Do Lesa, kam zatím ještě nemohla a stejně jako všechny Anděly i ji to tam táhlo srdcem, duší. 

Znovu zašmátral svou rukou v její mysli, aby konečně našel to, co hledal. Šel po stopě jejích myšlenek. 

Spatřil sám sebe, jak se k ní tiskne v londýnském metru. Až nyní chápal, jak ji tím vyděsil. Cítil její vzrušení, její překvapení i šimrání v podbřišku. Vzpomínal si na její letmou odezvu, kterou si předtím, v návalu strachu před Čtvrtým, ani neuvědomil. Co ho to napadlo? Viděl její vyděšené oči nad zjištěním, že ten polibek není nepříjemný, ba naopak, že by dokázala zatoužit po dalším. Dotkl se svých rtů. 

Za dalším potemněním už konečně našel, co hledal. Šla po cestě a hlavou se jí honily pochybnosti. Spatřil muže kráčejícího proti ní. Ona ho však nevnímala. A pak zaslechl ten hlas a chápal, co ji rozptýlilo. Hlas Prvního byl natolik zřetelný, jako by stál vedle nich a šeptal jim do ucha.

Výstřel a malá šipka pronikla jejím ramenem.

Viděl obrázek muže přesně, jak jej spatřila ona sama. Naprosto zřetelně si pamatovala jeho tvář, ten vítězoslavný úšklebek. Katana zůstala ležet na zemi. Muž poodběhl, chvíli zaváhal. Chtěl se snad pro zbraň vrátit? Ona však dokázala vytáhnout colta a několikrát po něm vystřelit. Útočník raději na nic nečekal a ztratil se v nočním tichu.

Cítil jak ji látka, která jí vnikla do těla, paralyzuje. Neuvědomovala si to, ale postupně napadala i centrální část celého nervového systému. Její mozek přestával pracovat. První na řadě byl mozeček se svým motorickým centrem. Přestávala vnímat. Chápal, že je ani nedokázala poznat, ani nerozuměla tomu, co jí říkají.

 

Uvolnil její mysl a stáhl se znovu zpátky do sebe. Ve tváři měla hrůzu, smrtelný děs. Věděl, že to celé trvalo jen několik vteřin. Přesto mu chvíli trvalo, než se i on sám dokázal vzpamatovat.

„Přestává dýchat, musíme ji dát na přístroje!“ zachraptěl na Jamese a vzal ji do náručí. „Vzadu u bazénů nechala katanu. Musíš pro ni dojít. Já se o ni postarám.“

„Dobře. Vrátím se za pár minut.“

Už si jen přikývli.

Laef nesl tělo svíjející se v křečích dolů do podzemí, kde byly přístroje pro podporu života. Sebastian, který zaznamenal rychlé kroky v hale, mu šel těsně v patách. Na nic se neptal. Z Laefova výrazu poznal, že situace je až příliš vážná. Pomohl Andělovi Třináctou intubovat a napojit hadici na ventilátor.

„Co se stalo?“ zeptal se konečně, když ji napojili na EKG.

„Někdo z té skupiny tu byl. Nevím proč. Napadli ji. Tohle jí paralyzuje celý nervový systém. Bojím se, že jí to brzy vyřadí i ostatní orgány, nejen svalstvo.“

„Jak to víš?“

„Já…“ odmlčel se. „Já…podíval jsem se,“ sklopil zrak. „Její bariera je slabá. První ji narušil ještě přede mnou.“

„Jdi zavolat Gadhockovi, ať sem okamžitě přijede!“

„Už je na cestě. Bude tu do pár minut.“

„Jak to?“ divil se, protože to by znamenalo, že Laef incident předvídal o dost dopředu.

„Pro tebe.“

„Hmm…“ zavrčel.

Oba se dívali na křivku u měřiče EKG, a jak se Třinácté pozvolna zvedá hrudník.

„Mohl by to být ten virus?“ promluvil Šestý do ticha, které rušily jen kroky nad nimi.

„Je to pravděpodobné.“

Zdálo se, že Sebastian o něčem přemýšlí.

„Pak ale do pár minut zemře! Musíme to zastavit!“ dal jí ruku pod tričko a začal do ni pumpovat energii.

„Laefe, přestaň,“ zašeptal Mistr.

„Ale…“

„Její nervový systém je z poloviny rozebraný. Zdá se, že jí drží při životě jen to, že byl vir připraven pro kompletního Vlka. Ona má z části lidskou krev. Vypadá to, že to ji ještě drží naživu,“ sklonil se k jejímu uchu a potichu k ní mluvil: „Lak? Doufám, že…“

„Ona ti nerozumí,“ přerušil jej Anděl.

„Zapomněla Angličtinu? Nevadí.“

Laef jen zalapal po dechu, když jeho Mistr začal plynule hovořit řečí, kterou mluvila Lakejja se svou matkou.

Nerozuměl jedinému slovu. 

*** 

„Báro, poslouchej mě.“

Ne! Ne-e, jdi pryč. Prosím běž pryč! Nechte mě být! Bolí to! Bolí…

Její vědomí z něj mělo panickou hrůzu. Drásalo mu to srdce.

„Tvůj mistr…tvá síla a jejich je stejná. Ukážu ti, jak jsem učil Prvního. Musíš aktivovat jeho sílu. Rozumíš mi?“

Prosím, neubližujte mi. Prosím, vzlyky jejího podvědomí trhaly i samotné plynutí myšlenek. Já nechci, ne.

„Pojď.“ 

Černo 

Seděl jsem na tvrdé zemi a sedací partie mě nehorázně bolely. Byl jsem už naprosto vyčerpaný. Chtě nechtě jsem si to už musel přiznat. Na tohle jsem neměl. Pokoušely se o mě mdloby, ale Mistr stále stál opodál a tvrdil, že to musím dokázat.

Znovu jsem si z nohy vytrhl kuchyňský nůž a soustředil se na ránu, která okamžitě začala krvácet. Zranění se nehojilo. Zase jsem začal podléhat panice. Krve přibývalo. Kolik jí ještě mohu ztratit, než zemřu?

Mami!

„No tak! Soustřeď se!“

„Já to neodkážu,“ ječel můj pětiletý hlásek. Nesnášel jsem, když na mě Mistr takto křičel. Nedostanu najíst, budu zase stát na té věži celý den. Když bude pražit slunce, zase se mi udělá špatně, zase celý den prozvracím. Nechci, už ne…

Konečně ho můj pláč obměkčil. Takhle jsem ho měl rád. Dal mi ruku na zraněné stehno a tiše ke mně promlouval. Tichým chlácholivým hlasem.

„Tvoje regenerační schopnost není zemský živlem. Soustřeď se na vzduch, který ti proudí tělem, na plíce. Je to stejné, jako když ti tvoje máma pofouká bolavou ránu. Cítíš, jak bolest ustupuje odváta pryč.“

Mistr zvedl ruku a já se podíval na svou nohu. Ranka byla pryč! Nebylo po ní ani stopy! 

Vypadněte z mojí hlavy! Oba! 

Tma 

***

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Re:Šíma

(Lakejja, 28. 10. 2007 22:11)

Nic moc...není nic :)

btw...ty se asi takhle po večerech dost nudíš co? No budu si taky muset najít čas a pročíst i tvé stránečky...asi zase zaměstnám tiskárnu :D

Další díl! ;-)

(šíma, 28. 10. 2007 21:37)

Takřka ji zase ztratili! Možná mi to uniklo, když si Lak nic nepamatovala, jak věděla o tom viru? Budu se muset ještě jednou na to mrknout! Každopádně je to napínavé, jako guma u trenýrek! Měj se! ;-)

Ju...

(Kájula, 4. 9. 2007 10:07)

Díky Lak, za opravu... :-)
Takový krásný výlet po Lakkejiných vzpomínkách... :-) Supa!

Re:jupíííí

(Lakejja, 23. 8. 2007 9:57)

No vidíš to..já jsem si četla komentář v přeposlaném mailu a než jsem se proklika sem, už vím prd, co jsem chtěla psát :D

Je to ten vir. Jak jinak :)

a já asi půjdu připisovat/opravovat %)

Jupííííí

(Kájula, 23. 8. 2007 3:36)

Skvělé.. Ihned po novém díle DS a dílku povídky, co píše kamarádka, jsem přihupskala sem a dala se do čtení.
Koment budu psát během čtení, ju? Já bych to určo všechno potom zapomněla. :oops:
(A děkuji za upozornění!)

"... Je to stejné, jako když ti tvoje máma pofouká bolavou ránu. Cítíš, jak bolest ustupuje odváta pryč.“ -> tahle věta se mi moc líbila. :oops: Ale toho kluka mi bylo líto ( i holky?).. :-(

Uách, je to.. ten vir? Ten vir, o kterém již byla řeč? :-(

„Neboj se. Postarám se o ni.“
-> tak otom nepochybuji, Laefe. :-))

Týjo, perfektní díl.. :-)
Tahle povídka je prostě báječná!
Líbí se mi její drzost. A Sebastian, Sebastian tam je, juch. Jsem si myslela, že třeba díky těm vzpomínkám bude trochu.. out.:oops: Nj, mylně. :-)
(Je přeci důležitou postavou)

Těším se na další díl, který si teď jdu dopřát. :-)