Jdi na obsah Jdi na menu
 


Díl 35

22. 8. 2007

Jen pozoroval, jak jí černají oči a medailon jasně září. Její tělo se prohnulo do oblouku, a přestože byla napojena na přístroj, začala se dusit. Opatrně vyndal intubovací hadici.

„Co to děláš?!“ ptal se vyděšeně Laef. „Zabiješ ji!“

„Ne, ona to dokáže. No tak, Laky, bojuj!“

Oba ji sledovali. Chvíli se ještě dusila, a pak už to mohl cítit i Laef. Její tělo začínalo regenerovat zranění způsobená virem. Nebyla to však síla krve, co jí zachraňovalo život, ale její pravá Andělská podstata.

„Neuvěřitelné!“ vydechl Laef a sáhl Třinácté na hrudník. Cítil, jak se zvedá, ale také vnímal, jak její síla pracuje, jak se obnovují nervové spoje a k orgánům se znovu dostávají potřebné impulsy.

„Ale nemá vyhráno. Ten vir tím nezabije. Jen oddálí nevyhnutelné. Snad tak získáme dost času na to, abychom našli virostatikum nebo něco, co ten vir aspoň oslabí.“

„Sebastiane?“ viděl, jak Mistrovi tečou po tvářích slzy bolesti. Nikdy neviděl Mistra pro někoho plakat.

„Nenechám ji zemřít,“ zašeptal potichu. „Pojď, potřebuje spát.“ 

*** 

Probudilo mě pravidelné pípání přístroje za mou hlavou. Posadila jsem se, abych zjistila, kde to jsem. Hlava mě bolela, jako bych byla po dlouhém nočním flámu. Pomalu se mi vracely vzpomínky na to, co se vlastně stalo. Od chvíle, kdy jsem na toho parchanta vyprázdnila zásobník, potom však bylo všechno zamlžené. Dostala jsem se snad až k bráně u naší vily, ale co se dělo pak, jsem si už nebyla schopná vybavit.

Vypnula jsem přístroj, protože jeho služeb již nebylo potřeba, a vydala jsem se nahoru. Ze sálu se ozývaly zaujaté hlasy. Zdálo se, že jsou všichni u jednoho stolu a jeden přes druhého se překřikují.

Velké dveře se odsunuly stranou a hovor okamžitě utichl. Z pohledu všech přítomných jsem si odvodila, že asi vypadám opravdu hrozně. Mávla jsem jim na přivítanou a došla si ke svému místu k sezení. Naznačila jsem jim, že mohou pokračovat dál v konverzaci a mě mohou ignorovat.

„Miri, je něco k jídlu?“ zašeptala jsem.

„Je tam ještě teplá polívka. Chceš jí?“

„Hmm. Díky.“

Rozhlédla jsem se po ostatních. Stále vládlo ticho a já byla terčem pohledů všech kolem.

„Děje se něco?“

„Jak se cítíš?“ prolomil ticho James.

„Dobře. Vlastně…nevím, jak mi bylo předtím. Nic moc si nepamatuju,“ protřela jsem si unaveně oči.

Laef se na své židli zavrtěl. Vypadal nervózně a vyhýbal se mému pohledu.

„O čem jste se tu tak hádali?“

„Nic důležitého.“

„Fajn,“ vzala jsem si polévku, kterou mi přinesla Miriam. „Kolikátého je dneska?“

„Pátýho ledna.“

„Takže zítra se máme sejít na Trafalgar square s Prvním. Je mi jasné, že se vám to…Co je?!“ všichni se podívali nejdřív na mě a pak na Laefa.

„My už to víme, Lak. Už jsme se dohodli, kdo tam půjde,“ ujal se slova Šestý.

„Jak to můžete vědět? Nikomu jsem to přece ještě nestihla říct!“

„Lak…já…opravdu je mi to líto, nechtěl jsem. Potřeboval jsem vědět, co se stalo, když ses vrátila zraněná. Tvoje obrana byla slabá a…“ nedokončil.

Polil mě ledový pot a ruka se lžící se mi rozklepala tak, že jsem polévku rozlila po desce stolu.

„Co všechno jsi viděl?“

„Jen tohle,“ sklopil zrak.

Dlouho dobu bylo ticho. Snažila jsem se vzpomenout si. Musela jsem přece zaznamenat, že mi pronikl do vzpomínek! Ale nic jsem nenašla. V mé mysli bylo pusto a prázdno.

„Dobře,“ vydechla jsem nakonec. „Takže, jak to zítra provedeme?“

„Půjdu tam já, Laef, Arbet  a Tyam. Ostatní zůstanou tady a budou čekat, kdybychom potřebovali jejich pomoc,“ promluvil Mistr.

„To je hloupost. Musím tam jít taky!“

„Lak, jsi nemocná. Musíš být tady a odpočívat.“

„Jen mě postřelili! Rána už se zahojila…“ vrčela jsem, ale můj hlas se pomalu vytrácel, jak jsem pozorovala ostatní, jak se po sobě dívají. „Co mi je?“

Nikdo nic neříkal a já se podívala na Jamese, byl jediný v místnosti, komu jsem se mohla do hlavy podívat, protože Miriam už byla pryč v kuchyni. Sklopil zrak a rty zartikuloval tichou omluvu.

„Já to zvládnu,“ pronesla jsem rozhodně. „On vás zabije. Chce mě. Neublíží mi a já nedovolím, aby zranil vás. Když tam půjdete sami, nebude čekat a popraví vás všechny. Nechá si maximálně tebe, Laefe, protože máš léčitelské schopnosti, které nositel sám na sebe použít nemůže, ale ostatní…  Ne, nedovolím vám to. Jdu s váma.“

„Gadhock už se snaží najít protilátku, musíš zůstat silná, abys přežila dost dlouho, než ji objeví.“

„Laky, Šestý má pravdu. Zůstaň tu, oni to zvládnou,“ snažil se mě ukonejšit James. „Kdyby ti ublížili, stálo by tě to život. Když zemřeš…“

„Když zemřu…“ vztekala jsem se a vstala jsem od stolu. „Pokud zemřu, dostane mou sílu Laef…“

„Lak!“

„…a dokončí to, co jsem začala. Ten vir mě měl zabít do několika minut, možná hodin. Už přežívám mnohem dýl! Šance je malá. Ani tím, že jsme se spojili, nemáme nikdo záruku, že přežijeme. Když zemřu, ta skupina půjde po dalším nositeli mé síly, až jim dojde, že se má síla nevztahuje jen ke mně samotné. Zítra půjdu já, Laef, Osmý a Dvanáctý. Zbytek zůstane zde,“ zasunula jsem židli pod stůl. „Námitky?“ štěkla jsem po nich a všichni zůstali zticha.

Ještě než jsem odešla, pohlédla jsem na Laefa, on však sklopil zrak a do očí se mi nepodíval. Rozhodla jsem se odejít. Chtěla jsem být sama. Naštvala mě jeho drzost.

Bodlo mě v pravé noze a já se musela chytit pantu dveří, aby se mi podařilo udržet vzpřímenou polohu těla. Uniklo mi zasténání a za svými zády jsem zaslechla rychlé šoupání několika židlí. Nikdo se ke mně však nepřiblížil. Dech se mi sám od sebe zrychlil. Cítila jsem, jak mi černají oči. Medailon zářil jako při výbuchu supernovy. Moje tělo znovu začínalo regenerovat svou andělskou silou. Bolest v lýtkovém svalu nakonec vymizela. Po tvářích mi kanuly krvavé slzy, třela jsem je do dlaní a tu obtiskla o rám dveří, když jsem se ho znovu přidržela.

Pomalu jsem došla až do obýváku, kde jsem s žuchnutím dosedla na kanape. Dálkovým ovládáním jsem si zapnula televizi.

 

„Tak, co chcete dělat teď?“ obnovil debatu Tyam po odchodu Třinácté.

„Nemá cenu se s ní hádat. Je paličatá. Šla by tam, i kdybychom ji svázali.“ Sebastiana nastalá situace nijak netěšila. Zároveň však neviděl jiné východisko. „Laefe, musíš na ni dávat pozor. Kdyby se cokoliv dělo, okamžitě se vraťte. Dáme vám s sebou nějaké energetické nápoje, bude je potřebovat.“

„Neboj se. Postarám se o ni.“ 

*** 

Seděla jsme na jedné z mnoha laviček na Trafalgar square přímo naproti jedné z fontán. Za zády jsme měli jen zeď. Kolem nás byly miliony lidí, turistů, kapsářů a kdoví čeho ještě. Ale mnohem víc tu bylo holubů. Někteří lidé je dokonce krmili, a tak ještě zvětšovali jejich počet. A těch ptačích exkrementů, kam jen oko dohlédlo! Dívala jsem se na sloup, na jehož vrcholu stál vítězoslavně sám Nelson.

„Na.“

Vzala jsem si od Laefa už asi pátou plechovku s energetickým nápojem. Začínalo se mi z nich dělat šoufl. Už jsem se pomalu topila. V žaludku mi nepříjemně žblunkalo. Přesto jsem neprotestovala. Šestý vypadal opravdu vážně, když na mě vyštěkl, že to do mě klidně nalije násilím. Všichni byli patřičně nervózní. Tyam neustále pobíhal kolem kašen. ArBet si usmyslel, že bude lepší, když se rozprostřeme do davu, takže teď kroužil někde po obvodu náměstí, co chvíli sbíhal se schodů ke kašnám a zase zpátky.

„Oni nepřijdou. Už je jedna pryč,“ vrčel vztekle Šestý a konečně si přisedl vedle mne.

Katanu jsem měla volně položenou na klíně a hladila její dokonalý hladký povrch.

„Ještě tu počkáme.“

„Měla by sis odpočinout. Vrátíme se domů.“

„Nechci být neustále zavřená v místnosti pět krát pět metrů.“

„Lak! Jsi nemocná a…“

„Umírám, já vím. Cítím to stejně dobře, jako ty. Mám zemřít tady, nebo tam. Radši budu venku a do poslední chvilky si užívat slunce.“ Slastně jsem přivřela oči. „Dneska je hezky, nesněží a nebe je čisté. Má překrásnou barvu. Co víc si přát?“

„Nikdy jsem nepřemýšlel o tom, jak bych chtěl zemřít.“

„Ani já ne. Doufala jsem, že bych třeba ještě mohla říci své rodině sbohem.“

Laef se na mě dlouzí zadíval: „Biologické?“ zeptal se trochu zamyšleně. Svůj pohled upíral někam do tryskající vody a mezi dav lidí posedávající na kraji kašny.

„Hmmm,“ odpověděla jsem bezeslovně.

„Nevíme, jestli jsou ještě naživu,“ zamyslel se.

Dlouhé ticho mezi námi rušil hluk tisíců lidí kolem nás. Někde za námi se mihla Osmého energie a znovu se rozplynula v davu. 

*** 

„Laky, to s těmi vzpomínkami mě mrzí. Neměl jsem právo se ti v nich hrabat. Nikdy dřív jsem to nedělal. Bál jsem se o tebe. Nebýt Jamese vůbec bych si tě nevšiml, protože…“ vyhrkl po několika minutách tichého rozjímání Šestý. Ani to nedořekl a ucítil tlak na svém rameni.

Jemně se opřela hlavou o jeho rameno. Její dech se zvolnil a uklidnil. Poznal, že spí. Tyam si všiml podivného pohybu a během vteřiny se objevil u lavičky. Svýma šedýma pronikavýma očima si spící dívku pozorně prohlížel.

„Stalo se něco?“ ptal se mladý Anděl zvědavě.

„Usnula,“ promluvil Laef jako ve snách a lehce jí položil ruku na paži. Zavrtěla se, ale neprobudila.

„Asi ti důvěřuje,“ ušklíbl se a posadil se na kované opěrátko.

„Proč myslíš?“

„Zvíře u tebe taky neusne, pokud ti plně nedůvěřuje.“

„Ona je člověk!“

„A člověk nepotřebuje důvěru, aby vložil svůj život do rukou někoho druhého? Hmm? Tak vidíš.“ Tyam se zase zvedl. Šestý jej sledoval, jak se znovu vytrácí v mase těl. Ani ne během minuty se pro změnu vynořil Osmý.

„Tak co?“ zaječel, protože se kolem nich prohnala skupina japonských turistů. Studený vítr se prohnal kolem nich a sházel z několika stromů kolem poslední zbytky listí.

„Psst!“ napomenul ArBeta Laef a rozpřáhl v náznaku, aby se Anděl choval méně nápadně.

„Co je?“ šeptal. „Aha,“ pochopil Osmý:  „Hele, vem ji a jdeme domu. Tady to nemá cenu. Jsem už totálně promrzlý.“

„Nechám ji prospat a pak se vrátíme. Jestli chcete, jděte s Tyamem napřed.“

„To radši ne. Sebastian by nás zabil. A Morris taky. Ráno mě odchytl a nevěděl, čím vším mi má vyhrožovat. Jestli se od ní hneme na půl kroku...“ přejel si rukou přes hrdlo.

Laef se zasmál. Tohle bylo Jamesovi docela podobné.

Napínal svou senzibilní schopnost, za doprovodu jasné záře svého medailonu, jak jen to šlo. Cítil Třináctou, Dvanáctého i Osmého, dokonce v davu lidí rozpoznával i obyčejné lidi citlivější vůči nadpřirozeným silám, ale žádného dalšího Anděla necítil.  Byl si jistý, že Prvního a jeho bandu zachytí, až když budou jen kousek od nich, a to se mu nelíbilo. Už chápal, proč si vybrali právě toto místo a čas. Jeho schopnosti tu byly přehlceny. Každý nový člověk, každý pohyb jeho přátel ho rušil v koncentraci.

Prohlížel si muže, který mu zaclonil výhled na sochu admirála Nelsona. Choulil se v koženém kabátu. Očividně také na někoho čekal. Podupával na místě, a dýchal si na ruce v bláhové naději, že si je snad zahřeje.

Lakejja sebou jemně trhla. Její oči se zprudka otevřely.

„Jsou tu!“ vstala tak prudce, až se lavička zhoupla.

„Lak?“

„Přišli. A všichni. Pojď,“ poklepala ho jemně po rameni.

Sotva stačil tempu, které tak najednou nasadila. Dvanáctý s Osmým se k nim přidali do pár vteřin. Obcházeli velké kašny obloukem. Celou dobu přitom pozorovali hlouček lidí stojící opodál. Laef cítil jen zvýšenou energii, ale nebyl schopný rozpoznat, zda jsou v hloučku také Andělé. 

*** 

Najít Zajina v tom davu, ve kterém se nám pokoušeli schovat, zase nebyl takový problém. Pohybem ruky jsem Laefovi naznačila, že mají zůstat na místě.

„Ahoj, První,“ zašeptala jsem do ucha svalnatému muži, zdánlivě nejmladšímu členu skupiny Andělů, s krátkými hnědými vlasy. Na sobě měl šedou péřovou bundu.

Zamířil mi na břicho svou pistolí schovanou v kapse bundy.

„Taky tě rád vidím,“ odpověděl, ale můj jedovatý úsměv mi neoplatil.

Zadívala jsem se na zbraň a nasadila zklamaný výraz: „Tvrdils, že se tu sejdeme beze zbraní.“

Jeden z Prvního přívrženců se bránil, dle medailonu jsem poznala, že je to Pátý: „Vy jste také ozbrojeni.“

„Ale nikoho neohrožujeme,“ poklepala jsem na katanu, která stále zůstávala v pochvě.

Jen se usmál a pistol stáhl. Odstoupili jsme od sebe na několik metrů. Hlouček kolem nás se rozplynul. Musela jsem se usmát. Trochu mi to připomínalo setkání dvou mafiánských klanů. Kdo vystřelí první kulku?

„Doporučovala bych, aby jednali jen dva z nás. Předejdeme tak zbytečným hádkám.“

Udělala jsem několik kroků, a tak jsem se dostala na jakž takž volnou plochu mezi námi. První po krátké debatě se svými Anděly udělal totéž. Setkali jsme se uprostřed náměstí mezi kašnami. Někteří lidé nás pozorovali, ale podivné chování zde asi bylo na denním pořádku.

Kolem nás procházeli lidé, jako by se nic nedělo. Sem tam do nás dokonce někdo vrazil, omluvil se a šel dál.

Chtěla jsem začít jednání. Nebyla jsem si jistá, co přesně bych mu měla říct, co všechno mu mohu sdělit.

 

Mé nohy najednou zaplavila známá křeč a já se skácela k zemi. První sáhl po zbrani, protože očekával zradu.

Osmý sebou cukl, ale Zajin a jeho Andělé byli rychlejší. Okamžitě mě obklopili. Z mé skupinky se nikdo ani nepohnul.  První na mě okamžitě namířil zbraň a naznačil Laefovi, že jestli se někdo z nich jen pohne, zastřelí mě. Kolemstojící se po nás ohlédli. Andělé však své zbraně drželi jejich oku neviditelné, a tak jsme zatím nevyvolávali valnější zájem.

„Jestli někomu z nich ublížíš…“ dusila jsem se, protože mé plíce znovu začaly vynechávat.

„Tak co? Máš problémy stát. Když budu chtít, zabiju tě.“

„Do toho. Stejnak mám jen pár hodin života.“

Podívala jsem se nad sebe. Prohlížela jsem si medailony těch, kteří na mě nyní mířili svými zbraněmi a pozorovali mne jako hladoví psi, když se jim nese žrádlo. Nejsebevědoměji se tvářil Pátý. Po Zajinovi nejvyšší přítomný Anděl. Jeho zelené oči mě pozorovaly s velkou nedůvěrou. Co jim asi Prvním o mně nalhal? Poznala jsem Anděla, kterému se přezdívalo Poutníček, podle deváté tarotové karty velkých arkán.

Cítila jsem., jak se můj mozek pere s náhlým nedostatkem kyslíku. Byl to však marný boj. Využila jsem poslední zbytky energie a aktivovala sílu podobnou té, kterou oplýval i První. Moje tělo zregenerovalo nejdůležitější nervové spoje, ale na cokoliv víc mi došla energie. Necítila jsem nic od pasu dolů. Konec se blížil.

Rozhlédla jsem se kolem sebe. Lidé si nás zvědavě prohlíželi, ale nikdo nic nedělal. Zdálo se, že si stále nikdo nevšiml zbraní letmo se míhajících mezi námi. Co se asi stane, až někdo zavolá záchranku…a udělá to vůbec někdo? Pět minut, víc to trvat nebude.

„Zajine,“ promluvila jsem, „ kdybychom my dva byli spolu…mohli jsme je zachránit. Nemuseli by se bát smrti,“

První na má slova, jemu určená, nereagoval. 

***

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Re:Šíma

(Lakejja, 28. 10. 2007 22:14)

proč? strach dělá hodně :) a on si nemůže být jistý, zda jí První nechce náhodou ublížit :)

Tys ale zvíře! ;-)

(šíma, 28. 10. 2007 21:46)

Takhle to utnout! No, štěstí, že je po ruce další pokračování! Akce stíhá akci a nikdo si není ničím jistý! Proč Šestý vyprovokoval tu střelbu, aby První "nedostal" Lakinu anergii? S každým dílem přibývá problémů! ;-)

:-)

(Kájula, 23. 8. 2007 10:08)

Jj, beru na vědomí:-)
Zvíře.. bylo to takové.. mile a zároveň tak nějak s nádechem drzosti řečeno. :-)

Taky jsem to nepila. Ta modrá barva mě odrazuje.. Třeba bych potom byla jak šmoula. :-D

Re: juchání podruhé.. :)

(Lakejja, 23. 8. 2007 10:01)

dryák...prostě nějaký ty naše energetický splašky :D jsem to nikdy nepila, tak nemám ani ponětí, jak to chutná :D

Scena se zvířetem: inspirace se najde všude..tato třeba patří k mým fretkám. :) když jsem se o nich učila..četla jsem, že známkou toho, že ti mládě začíá důvěřovat je to, že ti usně na klíně, když jej chováš :) %)

K výtce: do přímé řeči se dá napsat cokoliv, třeba i totot:sdklaldajsdlj (pokud by to teda daná postava zvládla vyslovit :D)

Juchání podruhé.. :-)

(Kájula, 23. 8. 2007 4:08)

Vzala jsem si od Laefa už asi pátou plechovku s energetickým nápojem. Začínalo se mi z nich dělat šoufl. Už jsem se pomalu topila. V žaludku mi nepříjemně žblunkalo. Přesto jsem neprotestovala. Šestý vypadal opravdu vážně, když na mě vyštěkl, že to do mě klidně nalije i násilím.
->Chápu, jsou to dryáky, ale na jejím místě asi potřebně dryáky. BTW. Šestý je prostě drsoň.. :-)

„Zvíře u tebe taky neusne, pokud ti plně nedůvěřuje.“
„Ona je člověk!“
„A člověk nepotřebuje důvěru, aby vložil svůj život do rukou někoho druhého? Hmm? Tak vidíš.“
->Fňuk, hezká část.. :oops:

Tak vstávat jako Lakejja bych taky občas chtěla. Jen se zničehonic zvednout a jít. :-D

Jujdy, mám takovou malinkou výtečku.. možná to tam je schválně, ale slovo stejnak bych vyměnila na stejně. :oops: („Do toho. Stejnak mám jen pár hodin života.“)

Ju, konečně se dozvídám jménoPrvního. Možná bylo zmíněno už dřív, ale zaregistrovala jsem ho až teď :-) :oops:

Vzal znovu spící tělo do náručí a vrávoravým krokem se vydal na nejdelší cestu svého života.
-> Bojim, bojim. A doufy doufy, jak říká kamarádka, že to Laef dojde. :oops:

„Promiň, Lak.“

Položil si spící dívku do své náruče a zády se opřel o léty zašlé cihly. Zavřel oči. Svět se s sním houpal, jako se kolébá loďka na mírných vlnách. Šaty měl nasáklé krví. Cítil, jak se mu látka lepí k tělu. Krev mu tekla i do rukou. Otřel si mazlavou tekutinu do malého kousku kalhot, který měl ještě čistý.
-> :cry: tak tenhle odstavec mě opravdu dostal.. :-( (Uách, představ si kupičku nervů sedících před monitorem a na cxchatu posílající ubrečené smajláky.. Magor, co? Heh.. )

Wow, konečně si dodám odvahu a sjedu níž, abych četla dál a... ZRADA!!!

Teda, prosím, škemrám o další díly! :-)
Tleskám, je to opravdu perfektní, moc s emi to líbí a přeji ti, ať se ti dál daří v psaní tohoto úchvatného díla!