Jdi na obsah Jdi na menu
 


Díl 36

23. 8. 2007

„Ne!! Lak!“ Šestý jen pozoroval, jak jí klesla hlava na stranu. Její energie se rapidně zmenšila. Vytáhl své dva desert eagly a bez rozmyslu začal pálit. Prvního se mu zasáhnout nepodařilo, ale druhé kulce nedokázal uhnout Jedenáctý. Náraz střely ho odhodil dva metry daleko.

Na náměstí vypukl chaos. Většina Andělů se rozutekla schovat v davu lidí, ale pár jich přece jen zůstalo na místě a pokoušeli se navzájem postřílet.

Kulka ze Zajinovy bubnové kory provrtala Laefovi rameno. Zasténal, ale přesto doběhl až k Lakejje, která ležela v bezvědomí osamocená na místě, kde ji Andělé zanechali. Hodinky se mu rozvibrovaly, jak Tyam volal ostatní, aby jim okamžitě přišli na pomoc.

„Utečte!“ zařval z plných plic a vzal bezvládné tělo do náruče.

V dokonalé panice několika set lidí nebyl nejmenší problém se vytratit z očí, jak ostatním Andělům, tak policistům, kteří se vynořili z vedlejších ulic, přivoláni střelbou. Laef smetl na zem Rueta, který se náhle objevil těsně před ním.

„Co se…?“ prskal Anděl, když se vzpamatoval dost na to, aby zjistil, kdo to do něj vrazil.

„Počkej tu na Slepého a zmizte odtud! Ostatní někam zdrhli. Musíme vypadnout, než nás policajti pochytaj!“víc mu Šestý říci nestihl.

Zaběhl do nejbližší uličky. Věděl, že s tělem ve své náruči a s prostřeleným ramenem daleko nedojde. Nemohl tu ale stát a čekat. Někdo si ho určitě zapamatoval, viděl ho střílet.

Odklopil víko kanálu a i s Třináctou zmizel ve velké kanalizační stoce.

Sedl si na kraj malého ochozu podél potoka splašků. Opřel se o zeď. Lakejju tiskl k sobě a přelíval do ní svou energii, poslouchal kroky nad sebou a křik policistů.

„Ještě dýchá,“ šeptal si pro sebe a zavřel oči. Cítil, jak mu potůček krve stéká po boku. Pod ním se tvořila malá rudá louže.

Vytáhl mobil a vytočil Jamesovo číslo.

„Jamesi?“ dýchal přerývaně.

„Co se stalo?“ slyšel ustaraný mužský hlas.

„Nějak se nám to nepovedlo.“

James chvíli zaváhal, jako by na něco čekal: „Kde jste? Jenom Tyam je doma.“

„Lakejja je na tom zle. Schoval jsem se s ní v kanálu na začátku Whitcomb street.“

„Jsi zraněný? Tyam říkal, že se tam střílelo.“

„Jen škrábnutí,“

„Kolik jsi už ztratil krve?“ v Morrisově hlase zněly obavy.

Šestý se musel pousmát, James ho znal už docela dobře.

„Slabě to krvácí. Zatím to ještě není tak hrozné. Kulka zůstala uvnitř.“

„Můžeš použít hodinky? Pošleme tam za tebou Dvanáctého. Pomůže ti.“

„To nepůjde. Je v bezvědomí a její medailon září. Aktivovala celou svou sílu. Kolem ní se nedá přenášet, je aktivovaná Devátého síla. Ona to očividně neovládá. Musíte pro nás dojet, nejlépe sanitkou,“ v jeho hlase zaznělo zoufalství.

„Dobře, ale asi budeš muset dojít někam, kde nebude tak rušno. U Trafalgaru bude teďka miliarda policistů. Určitě to všude kolem zatarasí. Zvládneš dojít až k Wardour street? Je to asi šest set metrů pořád rovně.“

„Zbývá mi něco jiného?“

„Zavolám Gadhockovi. Počkáme tam na vás. Pošli nám signál, až tam dojdeš, ať víme, kde přesně vás máme hledat.“

„Ok.“ Típnul hovor a mobil si vrátil do náprsní kapsy.

Vzal znovu spící tělo do náručí a vrávoravým krokem se vydal na nejdelší cestu svého života. Každý několik kroků se musel zastavit kvůli bodání v rameni. Kulka se v ráně hýbala a bolest ho téměř oslepovala. Krvácení se stupňovalo každou chvílí.

Začínal se obávat, že nedokáže dojít. Nad sebou slyšel policejní sirény, štěkot psů, pobíhání záchranářů. Podíval se na malou cedulku na rozcestí dvou stok. Označení ulice hlásalo, že je teprve v půli své cesty. V rameni ho znovu bodlo a kolena se mu podlomila. Dopadl těsně k okraji kanalizačního koryta, kde proudem tekly splašky z londýnských domácností.

„Promiň, Lak.“

Položil si spící dívku do své náruče a zády se opřel o léty zašlé cihly. Zavřel oči. Svět se s ním houpal, jako když se kolébá loďka na mírných vlnách. Šaty měl nasáklé krví. Cítil, jak se mu látka lepí k tělu. Krev mu tekla i do rukou. Otřel si mazlavou tekutinu do malého kousku kalhot, který měl ještě čistý. 

*** 

„Šestý?“ zašeptala jsem potichu a přitiskla se více k jeho hrudi, abych zjistila, jestli žije. Srdce mu bilo klidně. Cítila jsem, že z něj vyprchávají síly, sálaly z něj jako pára do studeného vzduchu. Šaty na těle měl mokré. Promnula jsem kousek látky ve zkřehlých prstech. „Krvácíš!“

Jen se usmál, ale oči nechával zavřené.

„Zemřeme?“

„Asi ano,“ zašeptal potichu.

Dala jsem mu ruku na zranění a vší silou, kterou mé tělo nespotřebovávalo na vlastní léčení, jsem na ránu zatlačila. Uniklo mu zasyčení, ale neuhnul. Snažila jsem se zamezit krvi opouštět jeho tělo, ale nešlo to. Protékala mi mezi prsty. Bylo to stejné, jako kdybych se v holých rukách pokoušela zachytit vodu z přehrady.

„Přestaň,“ stáhl mi ruku od ramene. Věděl, že nemám dost sil na to, abych mohla na protrženou žílu tlačit dost dlouho.

„Dnes je dobrý den ke smrti,“ zašeptala jsem po chvíli ticha.

„Ano?“

„Nezemřeme sami.“

„Chtěl bych se ještě rozloučit s Miriam,“ v jeho hlase jsem slyšela smutek. Stejně jako já však věděl, že je to možná přání, které se mu nesplní.

„Miluješ ji?“

„Ano.“

„Chci ti něco říct... Nevadí mi, že ses podíval na mé vzpomínky. Je mi líto, že jsem prvně reagovala tak podrážděně.“

„Neměl jsem to dělat. Lhal jsem ti. Viděl jsem toho víc.“

„To už je jedno. Já si pamatuji tvé vyprávění z nemocnice…. O Natashe… o tobě. Vím, že ty jsi také cítil konec Sebastianovy blokace. Omlouvám se... Neměla jsem to dělat... Ublížila jsem vám všem.“

„To není pravda. Není…,“ mluvit mu dělalo čím dál větší potíže. Několikrát se zhluboka nadechl.

„Chtěla bych pomoct, ale nejde to. Nebýt mé krve, mohla bych použít stejnou sílu, jakou máš ty,“ Podívala jsem se na svůj poblikávající medailon. „Jenže má energie je pro lidi toxická. Byla by to jistá smrt.“

„Stejně bys nemohla. Potřebuješ ji, aby tvé tělo mohlo bojovat s virem.“

Neodpověděla jsem. Oba jsme pomalu umírali. Bylo jedno, kdo komu dá svou sílu, nebo nedá.

„Laefe…“ odmlčela jsem se a zahleděla se do dálky. „Necítím nic od hrudníku dolu. Postupuje to výš. Nedokážu to zastavit... bojím se smrti udušením…“ snažila jsem se donutit nohy k nějakému pocitu. Třela jsem je studenýma rukama, štípala se, ale nic nepomáhalo.

„Lak?“

„Zabij mě. Střel mě do hlavy, prosím…“

„To nemůžu,“ v očích se mu objevily slzy.

„Nechci zemřít v bolesti. Vždycky jsem se toho bála. Dušení trvá dlouho. Bojím se to zažít znovu.“

„Ne.“

„S mou silou to přežiješ. Může tě uzdravit, tak jako pomáhá Zajinovi! No tak!“ ječela jsem na něj přidušeně.

„Tohle po mně nemůžeš chtít! To nedokážu…“

Chytila jsem ho za cíp mokrého trička. Oči měl stále zavřené.

 

Zasvítil na nás kužel světla z baterky. Zvuk několika nohou dusajících po mokrých kamenech se k nám rychle přibližoval.

„Laefe!“ poznala jsem Jamesův hlas. „Proč jsi nepoužil hodinky, když jste zůstali tady?“ vyčítal muž Andělovi jeho zaváhání.

Oba jsme pozorovali přicházející postavy. Bylo to jako probudit se z noční můry.

Jamesi, díky bohu… byla jsem tak šťastná, že ho vidím.

„Asi jsem zapomněl,“ přivřel Šestý oči bolestí, když mu James ohmatal okolí rány.

Zkontrolovala jsem Laefovo levé zápěstí. Hodinky byly napadrť, ciferník se ztratil nejspíš už na začátku stoky, když poprvé klopýtl.

ArBet se sehnul a dotkl se mě: „Jak jsi na tom?“

„Necítím nohy.“

„Odnesu tě.“

„Dobře,“ dala jsem mu ruce kolem krku.

Bez větších potíží si mě zvedl do náruče.

Pozorovala jsem Jamese, jak Laefa opatrně ošetřuje. Z malé lékárny, kterou měl s sebou, vyndal nůžky. Opatrně obnažil Šestého rameno, přiložil sterilní gázu, savou a tlakovou vrstvu a vše pevně obvázal. Anděl držel, ani se nepohnul.

„Tohle zastaví nejhorší krvácení. Nahoře máme sanitku. Dokážeš vstát?“

Místo odpovědi se Laef pomalu postavil. Přesto mu James musel pomoci a podpírat ho. 

*** 

Díky několika infuzím, které dodaly mému tělu energii, se mi podařilo vir na nějaký čas dostat pod kontrolu. Přesto se mi cit do ochrnutých končetin už nevrátil. Laef byl na tom o dost hůř. Ležel na lůžku vedle mě a Sebastian mu po operaci dával už třetí krev.

Nedosáhli jsme vůbec ničeho. Věděla jsem, že je to má vina. Možná kdybych netrvala na tom, že tam půjdu s nimi, mohl tu teď být První s námi a Šestý by nebyl v ohrožení života.

Sebastian mi popřál dobrou noc, zeptal se, jestli něco nepotřebuji, a odešel nahoru do horních částí vily. Ve dveřích se minul s Miriam. Byla bledá, vystrašená, v rukách mačkala posmrkaný kapesník.

Zavřela jsem oči, aby si myslela, že spím. Když došla k Laefovu lůžku, znovu jsem je otevřela. Klekla si k posteli a zabořila obličej do peřiny. Usedavý pláč se nesl místností s tupou ozvěnou.

„Miri?“ oslovila jsem ji. „On ještě není mrtvý.“

Polekaně se na mě ohlédla zarudlýma očima vyděšenýma k smrti.

„Bojím se, že…“

„Nezemře. Je bojovník. Nevzdá se tak snadno.“

Jen přikývla a utřela si slzy.

Přemýšlela jsem o tom, co jsme mohli udělat jinak. Jenže všechno bylo jen jedno velké kdyby. 

*** 

„Sebastiane?“

„Laefe, co tu děláš? Měl bys ležet dole na lůžku!“ musel Anděla podepřít, aby neupadl. Ve velké hale byl klid. Hodiny tikaly a zbývalo ještě deset minut, než odbijí půlnoc.

„Musím s tebou mluvit.“

„Mohl jsi mě zavolat telefonem. Měls ho v hlavě postele,“ napomenul Laefa Sebastian, ale místo výtek ho podepřel pod zdravým ramenem.

„Já vím. Ale nemůžu mluvit před ní.“

Sebastian si Anděla podezřívavě přeměřil:„Ty máš něco v plánu, že?“

Šestý jen přikývl.

„Co hodláš dělat?“

„V zápiscích té skupiny se psalo o tom, že ten vir zabije chlad,“ začal Anděl fakty, která mu nikdo vyvrátit nemohl. Pomalinku došli až do kuchyně, kde se každý z nich posadil na jednu z mnoha židlí.

„Tak dlouho to ona nevydrží.“

„Sama ne. Pomohu jí.“

„Tohle ti nikdy nedovolí. Nenechá tě, abys jí dal svůj život!“ Sebastian nemohl uvěřit svým uším. Anděl, který se Třináctou ještě před pár měsíci pokoušel zabít, jí nyní chtěl zachránit za nejvyšší možnou cenu.

„Mistře,“ podíval se Anděl Sebastianovi zpříma do očí. „Ona je poslední. Ona je jediný Anděl. Ty to víš a já taky. Ptal jsem se na to. Moje otázka byla, kdo z nás je tím pravým. Nemůžeme si vzít její osud, ale můžeme jí pomoci. Dlužím jí to.“

Sebastian mu neměl co říct. Cítil jeho rozhodnutí. To, že ví, že se rozhodl správně.

„Dojdu se rozloučit s Miri. Zítra odpoledne začneme. Dejte jí ještě glukózu, ať má dost vlastních sil. A připravte mrazicí box.“

 

Zaťukal, ale žádný hlas ho nepozval dál. Znovu, ale opět jen ticho plnilo spící dům. Musela už spát, jako každý slušný člověk v půl jedné ráno.

Laefovy ruce opatrně otevřely dubové dveře. Nahlédl dovnitř. V dokonalé tmě, kterou rušilo jen šedavé světlo měsíce svítícího dovnitř oknem, toho příliš neviděl. Nikdy předtím v jejím pokoji nebyl. Na malém stolku stála v rámečku zasazená fotografie. Několik malých malovaných obrázků zdobilo jinak holé zdi. Postel byla rozházená, jako by ji někdo před malou chvílí opustil. Když se dotkl prostěradla, ještě z něj cítil teplo.

Došel až k nočnímu stolku a zblízka se na fotografii zadíval. Miri, tak sotva patnáctiletá, se na ní objímala se svým bratrem. I jeho poznal. Vybavila se mu znovu ta scéna, když se vracel na Zem. Vyděšené oči toho policisty. Svůj strach a následnou paniku, ve které je všechny pozabíjel…

„To je to jediné, co mi po něm zůstalo.“

„E…promiň…já jsem ťukal, ale nikdo se neozýval a bylo otevřeno…a…“

„Co tvoje rameno?“

„Už docela dobrý…“ vydechl a překvapení z něj spadlo stejně rychle, jako se objevilo.

Miriam pomalu vešla dovnitř a rozsvítila malou lampičku na nočním stolku. Laef přimhouřil oči přivyklé tmě.

„Miri, já jsem přišel…“

Ohlédl se a zjistil, že se neznámo jak, přesunula až k němu.

„Já vím.“

Dotkla se rozpálenými dlaněmi jeho tváří a vytáhla se na špičky, aby svými rty dosáhla na jeho. Nemohl se nijak bránit, namítat, cokoliv. Byl dočista bezbranný. Přitiskla se k němu tak vášnivě, že jedinou možností bylo její polibek opětovat. Cítil její šmátravý jazýček, její rozpálené rty, přerývaný dech a touhu se k němu přitisknout co nejblíže.

Světlo zhaslo.

Položil ji na postel a pomalu rozepínal knoflíky na její světlé košili. Hrála si s jeho vlasy, proplétala si je mezi prsty. Hladil její hebkou kůži svými rty. Když se dotkl jejího pupíku, slastně se prohnula. Se sukní se moc párat nemusel. Zip povolil prakticky sám. Vybízel ho a látka jako by sama sklouzla k jejím kotníkům a odletěla pryč. Krátce na to ji následovala i halenka.

Na oplátku mu ze šatů pomohla i ona. Nedokázal pochopit, s jakou rychlostí se jí to povedlo. Kdyby z něj šaty strhala, nedokázala by to tak rychle. Z ničeho nic byl úplně nahý.

Zbavil ji posledních dvou dílů prádla, se kterými si dal extra záležet. Musel obdivovat, jak krajková podprsenka a drobné bokové kalhotky dokreslují její už tak dokonalé tělo, kterému nedokázal odolat.

Objala ho stehny a přitáhla si ho na sebe. Vlasy jí voněly růžemi. Potichu, slastně zasténala, když se do ní ponořil, stejně, jako se noří delfín do hlubin oceánu. Houpal se a její nehty mu drásaly zjizvenou kůži na zádech, přesto tak jemně, aby mu neublížila. Cítil každý její pohyb, jak svou pánví narážela proti jeho. Jak toužila dostat ještě víc.

Krev mu pulzovala ve spáncích. Dech se stal přerývaným, zrychleným. Noc se proměnila v den a hvězdy na nebi pohasly v jediném magickém okamžiku, který byl pro oba stejně intenzivním. Její tichý výkřik umlčel polibkem. Sevření jejích stehen ještě zesílilo. Odmítala ho pustit.

Jejich jediným přáním bylo, aby tento okamžik nikdy neskončil, aby trval věčně, aby se ručičky hodin na celém světě zastavily a Slunce s Měsícem strnuly na svých místech na obloze. 

***

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Re:Amazonit

(Lakejja, 28. 3. 2009 21:28)

Neklidný klid? Wow... červenám se :)

tak

(amazonit, 19. 3. 2008 16:35)

tak co dodat, konečně jsem se k tvému pokračovacímu dílku vrátila, na saspi chybí..první část je taková dojemně dramatická a ta druhá jakýsi neklidný klid...
dobrý, dobrý:o)

Re:Šíma

(Lakejja, 28. 10. 2007 22:15)

Tušení...těší mě, že píšeš i co si myslíš, takto dopředu..dává mi to tak náznak, jestli jsem správna naznačila, co jsem chtěla :) Děkuji

Dobré to bylo! ;-)

(šíma, 28. 10. 2007 22:08)

Záchrana přišla opět na poslední chvíli, jen mám jisté obavy, že ještě není vyhráno a možná ještě někdo zemře! Snad nebude láska mezi Miri a Šestým tragická... Jdu na další část a nebudu se tu moc rozkecávat! ;-)

 

Portrét