Jdi na obsah Jdi na menu
 


Díl 37

24. 8. 2007

Seděla jsem na posteli a pozorovala, jak z infuze pomalu mizí průzračná tekutina. Když bych pominula, že jsem se nemohla pohnout od pasu dolů, bylo mi vlastně docela dobře. James mi sehnal knihu, o kterou jsem ho poprosila. Probouzelo to vzpomínky na můj život již tak vzdálený, jako by ani nepatřil mně. Ale znovu jsem Wilbura Smitha četla jako kdysi.

„Ahoj Laky,“ pozdravil mě Laef, když vstoupil za mnou do místnosti. Na sobě měl teplý kabát.

„Ahoj. Byl jsi venku? Neměl bys chodit ještě ven,“ napomenula jsem ho. Na mé popíchnutí však nereagoval a já tak poznala, že se něco děje. „Stalo se něco?“

„Nic,“ sedl si na postel, na které ještě před pár dny sám ležel v bezvědomí vyčerpaný k smrti.

„Hmm…“ udělala jsem významnou pomlku. „Večer ses sem nevrátil. Byl jsi za Miriam?“ ušklíbla jsem se.

Konečně se na mě usmál! Skoro bych se byla ochotná vsadit, že se i začervenal!

„Jaký to bylo?“ vyzvídala jsem.

„Nádherný,“ přesedl si ke mně na postel a knihu odložil na malý pojízdný stolek vedle mé hlavy. „Chci tě někam vzít. Mohu?“

„Kam?“

„Uvidíš.“

Přišlo mi zvláštní, že jeho úsměv tak rychle pohasl. Ale třeba byl stále vyčerpaný. Nebylo by divu. James mu převazoval rameno každý den a já mohla vidět, že mu i přes stehy stále lehce krvácí. Andělé nebyli zvyklí odpočívat a namáhané stehy měly tendence praskat.

Vzal mě opatrně do náručí. Dala jsem mu ruce kolem krku, abych mu svou váhu trochu odlehčila. Za krkem jsem nahmatala látku, které se nepodobala ničemu, co měl kdy Laef na sobě.

„Máš neopren? Jdeme se snad koupat? V takové zimě? Zmrzneme!“ protestovala jsem se smíchem.

„Bude zima…“ větu nedokončil a zastavil se před mrazicím boxem. Na malém panelu jsem zaznamenala přednastavenou teplotu. Úsměv se mi vytratil ze rtů.

„Ne!“ vykřikla jsem a pokusila se z jeho sevření vymanit. Promyšleným pohybem mi však znehybnil ruce. Rameno mu několikrát cuklo, když jsem na něj omylem zatlačila.

 „To nesmíš! Slyšíš!“ bránila jsem se.

Položil mě doprostřed malé čtvercové místnosti. Vedle mě byl další kabát. Zaklapl velké železné dveře, které jsme nechali opravit před necelým měsícem. Doteďka jsme tu skladovaly jen vzorky Vlčí krve, které se nezkazily. Za malým okénkem z tvrzeného skla jsem zahlédla Jamesův obličej.

„Jimme! Zastav ho! Prosím!“ volala jsem, ale jen zakroutil hlavou. „Nemůžete ho přece nechat se zabít!“ křičela jsem hlasem přidušeným strachem. „Otevřete ty dveře, sakra!“

„Lak, poslouchej mě,“ Šestý se nade mnou sehnul a pevně mě chytil za paže. „Gadhock nedokáže najít protilátku. V noci jsme ti udělali CT. Ten vir se ti blíží k mozku. Pokud bychom to neudělali hned, do odpoledne bys byla mrtvá.“

„Cítím se líp než včera!“ odporovala jsem hlasitě.

„Dali jsme ti víc výživy, ale to stejně nestačí.“

„Já ti nedovolím to udělat,“ byla jsem nepříčetná. To přece nemohl myslet vážně!

„Sama víš, že bez mé pomoci ten chlad nepřežiješ. Teplota bude pomalu klesat do mínus padesáti stupňů. Musíš využít všechno, co ti dám k tomu, abys snížila tělesnou teplotu na minimum. Až k tomu dojde, dám Jamesovi znamení a on prudce sníží teplotu o dalších dvě stě stupňů. Musíš nechat své tělo prochladnout. Upadneš do klinické smrti. Bude trvat přesně čtyři minuty, to je doba potřebná k zahubení toho viru chladem. Pak tě oživí resuscitaí.“

„Nemůžeš vědět, jestli to přežiju! Nemůžeš si být jistý, zda mi to nepoškodí mozek, orgány! Laefe, neblázni! Nejsem nesmrtelná! Zastaví se mi krevní oběh. Nevíš, jestli i potom budu schopná regenerovat, aby bylo co oživovat!“

„Až zmizí vir, tvoje Vlčí krev bude moci volně pracovat na léčbě. Mělo by ti zbýt dost mé síly na to, abys případná poškození okamžitě eliminovala,“ pokračoval, jako bych nic neřekla.

Mávl na Jamese a já cítila, jak z ventilace na zdech sálá chlad. Za několik vteřin už nám oběma stoupala od rtů pára.

Hodil si přes ramena druhý kabát. Ještě než jsem stihla cokoliv udělat, se mě dotkl. Pevně mi stiskl paže a jeho energie se pomalu, za doprovodu zelené záře, začala přelévat do mého těla. Pozorovala jsem jeho zářící medailon, jeho světlo mne táhlo jako táhne v noci můru plamen hořící svíce.

„Přestaň, “ snažila jsem se ho marně od sebe odstrčit.

„Nemůžeš se přesunout, ne když se tě dotýkám. Nemáš dost sil ani na to se mi bránit. Jestli mě ale budeš vyčerpávat, snížíš tím své šance na přežití.“

Byl tak chladný. Dívala jsem se do jeho ledově klidných oříškových očí. Přála jsem si vědět, co se mu honí hlavou za jeho maskou z falše.

„Nenechám tě zemřít!“ chraptěla jsem, protože mé hrdlo se nepříjemně stáhlo.

Vzduch začal intenzivně bodat v plicích. Digitální tabulka vedle dveří ukazovala, že v místnosti je třicet stupňů pod nulou. Mé tělo se bránilo husí kůží a neovladatelným svalovým třasem v marném pokusu udržet si svou tělesnou teplotu.

Cítila jsem, jak Laefovi odchází z prstů cit, protože se mi jeho nehty čím dál víc zarývaly do kůže na ramenou.

-50oC , ukázal digitální teploměr a Šestý se mnou prudce zatřásl. Rty měl modré, jak na něj doléhal chlad i přes silnou vrstvu oblečení.

„Začni!“ zavrčel.

„Ne,“ špitla jsem potichu. Po tvářích mi tekly slzy. Roztřesenou rukou je setřel, aby mi nepřimrzly k tvářím.

Sebastian s Jamesem nás pozorovali z chodby. Čekali, až jim dá Laef znamení, aby nás mohli zabít.

„Tys…šel ses s ní rozloučit, že? Loučil ses s ní? Ví o tom vůbec?! Nenechala by tě to udělat, kdyby o tom věděla. Jsi sobec, Laefe! Nežijeme jenom sami pro sebe!“

Dostala jsem od něj takovou facku, až mi čelist cvakla a já se kousla do jazyka. Z pusy mi vyteklo trochu šedorudé krve. Nemusel nic říkat. Jeho pohled mi byl dostatečnou odpovědí. Pomalu zavřel oči a stisk na mých pažích povolil. Ublížila jsem mu v domnění, že mě tu snad nechá a odejde.

Znovu se mi zahleděl do očí, ale tentokrát v jeho pohledu nebyl žádná zloba, jen tichá prosba.

Co mám dělat? křičelo zoufale moje vědomí. Nechci ho ztratit. Tak moc jsme bojovali, abychom byli jako rodina a teď, když už konečně milujeme jeden druhého…se musíme rozloučit? Proč?

Uvolnila jsem své tělo, husí kůže zmizela a svalový tonus okamžitě ustal.

Pousmál se nad svou prchavou výhrou.

„Díky,“ zašeptal.

 

„Slíbila jsem Sebastianovi…“ jeho pohled se změnil v hrůzu, „…přísahala jsem mu, že nikoho z vás nenechám zemřít,“ v mých očích mohl spatřit jenom vzdor. Vždycky jsem byla paličatá.

Ze sil, které mi dal a které jsem tak tvrdohlavě odmítla použít k přechodu těla do stavu hibernace, jsem kolem nás zvedla štít.

Ucukl s sebou, ale pak mu to došlo.

„Nemůžeš mě pustit, okamžitě bys mě tím zabil. Jenže, já ti nedovolím, aby ses obětoval.“

Tma.

*** 

Trvalo to až příliš dlouho. Otevřela jsem oči, jen abych zjistila, že se vznáším v prázdnotě.

Laefe! křičela jsem, ale žádný zvuk se neozval. To ne!

Nebyl nikde poblíž. Jeho dotek se ztratil spolu se světlem a chladem mrazicího boxu. Moje útroby se stáhly, protože mi došlo, co jsem provedla.

Zabila jsem ho. Né! Bože, prosím.

Pokusila jsem se pohnout, ale zvedl se mi žaludek. Bylo to jako stav beztíže. Ale tady nebyl jediný záchytný bod, kterého bych se mohla dotknout alespoň pohledem. Obklopovala mě nicota a nešlo ani říci, jestli je tak oslnivě bílá, nebo dokonale černá. Dalším bodem, který se objevil vedle mě, byly vznášející se slzy. Schoulila jsem do klubíčka.

Čas, pokud tady něco takového vůbec existovalo, ubíhal buď moc pomalu, nebo až příliš rychle.

Kde to vůbec jsem? Slyší mě, sakra, vůbec někdo? Halóo!

Zase jen to nekonečné ticho. Kam až oko dohlédlo.

 

Roztočilo se to. Ačkoliv tu nebyl žádný pevný střed nic kolem, měla jsem pocit, že se všechno točí. Hlava mi nepříjemně třeštila. Křičela jsem, ale z mého hrdla nevyšel jediný zvuk. Zjistila jsem, že moje plíce nedýchají. Vždycky to bylo něco tak přirozeného, automatického, že jsem si toho všimla až po tak dlouhé době. Sáhla jsem si na hrudník, pak na krkavici. Žádný puls jsem nedokázala nahmatat.

Jsem mrtvá? Takhle vypadá smrt?

Moji mysl něco ovládlo. Jako cizí ruka, když se vás dotkne, ale tahle se dotkla samotných mých myšlenek. Před očima se mi míhaly barvy, jako kdyby někdo pustil zrychleně film a moje oči nebyly schopny vnímat jednotlivé obrázky. Všechno se slévalo v jeden barevný flek. Vždycky se vynořily jen kousíčky, které šly uchopit vlastním vědomím. Jen útržky rudě zabarvené minulosti.

Když vír barev a vzpomínek ustal, cítila jsem naprosté vyčerpání. Ne tělesné. Chtělo se mi spát, ale i když jsem zavřela víčka, viděla jsem pořád tu samou nicotu, jako bych měla oči stále otevřené.

Začala jsem se smát. Tiché pochechtávání postupně přešlo v hysterický smích s křečovitými záškuby. Točila jsem se kolem své osy, jediného bodu v této totální pustině, kde neexistovalo nic. Ani smrt, ani život. Smích přešel v pláč, a já cítila, jak mi slzy tečou do plic. Nedusila jsem se. Nebylo proč. Vždyť jsem přece nedýchala.

Rozdrásala jsem si nehty kůži na předloktí. Šedorudá tekutina pomalu opouštěla mé tělo. Ta podivná břečka se vznášela kolem mě a já si s ní hrála jako s kapkami rtuti. Jediné barevné a pevné kolem mě, uklidnilo mou zoufalou mysl. Šaty na mém těle byly jako provazy. Cítila jsem se v nich jako ve svěráku, který mne každou chvíli měl rozmačkat na kousky. Vysvlékla jsem se a nechala své oblečení volně kroužit kolem sebe. Byl to tak uvolňující pocit se na něco dívat, dotýkat se. Zapomenout. Na mých rukách se objevila rudá krev.

Zabila jsem ho, šeptala má mysl. Znovu mě přepadla vlna deprese a mé tělo se v křeči stáhlo do malého klubíčka.

Když jsem se znovu ohlédla kolem sebe, krev, slzy i oblečení, které jsem si kolem sebe tak pečlivě rozprostřela, všechno bylo pryč. Zase jsem se pokusila rozdrásat si kůži, ale nic se nestalo. Nešlo to, jako by moje kůže byla z oceli. Mé nehty nedokázaly pokožku nijak poškodit.

Z  hrdla se vydral zoufalý výkřik, ale zvuk se prostorem nenesl. Stále to těžké dusivé ticho. Strhla jsem si medailon z krku a pozorovala, jak se vznáší.  Ťukla jsem do něj prstem a on pomalu odplouval pryč.

Sbohem, rozloučila jsem se se vším.

 

Lakejjo…

Nějaký hlas? To není možné. Moje oči se otevřely, nuceny k tomu nějakou podivnou silou. Medailon se zase vznášel někde za mými zády. Jediná věc, která mě odmítala opustit. Spala jsem?

Až nyní, když jsem byla schopná zaznamenat něco jiného než sebe, i když možná i ten hlas byl jen výplodem mé vyšinuté mysli. Nyní jsem věděla, že jsem opravdu spala, že se mé vědomí vzdálilo a nechalo mé tělo plavat v prázdnotě osamoceno.

Haloooo?... Jsem blázen.

Cítila jsem podivný chlad ve svém levém rameni, podivné nepříjemné mravenčení. Rozlévalo se, až došlo ke konečkům prstů a já poznala, že jsem přišla o cit. Z hrdla mi unikl výkřik a tentokrát se rozezněl prostorem s ohlušující rezonancí. Nicota se děsivě zavlnila. Snažila jsem se ledový pocit z ruky dostat pryč. Pokoušela jsem se na ni dýchat, ale z prázdných plic nešel žádný vzduch. Škrábala jsem kůži v místě, kde do mého těla kdysi vnikl smrtící vir. Nepomáhalo to.

Bolest!

Strašlivá bolest projela mým tělem a v jejích patách se táhla křeč, která zachvátila každičkou buňku mého těla. Zazmítala jsem se. Z ramena mi pomalu vycházela voda a zanechávala za sebou krvavou podlitinu. Myslela jsem, že mi to roztrhá ruku na kusy, ale bylo to horší. Stejná kalná voda začala vycházet i z dalších částí těla. Ječela jsem bolestí, ale ani křik mi nepomáhal. V místech, kudy mě tekutina opustila, mi zůstávaly pod kůží krvavé fleky, které pálily, a jakýkoliv dotek v těch místech byl nesnesitelný. Cosi mě roztočilo obrovskou rychlostí kolem osy. Krev se mi nalila do hlavy. Bodnutí v plicích a v hrudi mi napovědělo, že mám znovu začít dýchat. Kašlala jsem šedorudou krev smíchanou s vodou.

A stejně rychle jako se záchvat objevil, tak zmizel. Po něm zůstaly jen modřiny pokrývající celou mou levou ruku až ke konečkům prstů a další fleky se mi rozmístily různě po těle.

Odněkud z dálky, nebo možná se prostě jen objevila vedle mě, připlula má katana.

Splň, proč jsi byla stvořena.

Znovu ten hlas! A tentokrát jsem si byla jistá, že se mi to nezdá.

Kdo jsi?

Musíš je zabít.

Koho?

Zabij je všechny a sjednoť neprávem rozdělenou moc!

Ne!

Již není čas čekat.

Kde je Laef?! Je naživu? Kde je?

Všichni musí zemřít!

Je mrtvý? Slyšíš mě?! Odpověz mi!

Dokonči své poslání…

Hlas se vytratil jako ozvěna.

Nicota zmizela. Zvláštní…Jak se něco takového může jen tak vytratit? Gravitace si mě tvrdě přitáhla k sobě. Dopadla jsem se na studenou zem, pokrytou sněhem. Vedle mě se objevila katana. Cítila jsem zapraskání žeber. Ovál mě ledový vítr, ale na mé zubožené tělo to přesto bylo jako pohlazení. Každý byť sebemenší pohyb bolel a neviditelné nože mě probodávaly v místech, kde jsem měla krvavé modřiny. Přestala jsem se hýbat a pozorovala nebe nad sebou. Tmavé mraky křižovaly tyrkysově modrou oblohu. Vzduch byl čistý, ale řídký. Za bolestivého štípání jsem otočila hlavu stranou. Ležela jsem na jakémsi horském převisu. Vyskytl se mi magicky krásný pohled na vysokohorské panorama. Kam až oko dohlédlo, se tyčily bílé vrcholky hor.

Prsty mi začaly modrat chladem. Přemáhala mě únava. Odmítla jsem s tím bojovat. Zabila jsem člověka, kterého jsem milovala. Schoulila jsem se do sebe a nechala slzy, aby mi stékaly po tvářích a jako ledové krůpěje smáčely zem pokrytou sněhem.

Od masivních štítů se odrážely zvuky nárazů něčeho ostrého na tvrdý kámen a vítr ho zanášel až k mým uším.

 ***

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Re: dobrý

(Lakejja, 28. 3. 2009 21:30)

Joo, už jsem díky hodinám bižule zjistila, že jsem tam plácla pěknou blbost :-D jsem si pod tonem omylem představila vlastně obdobu spasticity :D Ale bez tvého upozornění už kdysi předtím bych si toho vubec nevšimla %) díky

dobrý

(amazonit, 19. 3. 2008 16:42)

Uvolnila jsem své tělo, husí kůže zmizela a svalový tonus okamžitě ustal - pokud ustane tonus, což neustává, ale sníží se nebo vymizí, tak svaly nemají žádné napětí, jsou ,,hadrové"
to je jediná věcička, co mi malinko vadila, jinak je to nářez

Re:Šíma

(Lakejja, 28. 10. 2007 22:17)

Děkuju! Ouplně se červenám...a to jdu spát a tady je zima! Takže z horka to určitě nebude.

Jeden se nestačí divit!

(šíma, 28. 10. 2007 22:15)

Tak nějak jsi to zaonačila, že sám nevím, je-li Šestý skutečně mrtvý, nebo ne! Ale byla to paráda! Stačí to? Musím jít, další díl čeká! ;-)

Fňuk...

(Kájula, 4. 9. 2007 10:19)

Uách, říkala jsi mi to, říkala, říkala, říkala, že je to o přežití, tudíž o zabíjení, ale...
Heh, stejně... Neumřel *vzteklé dupnutí nožkou*!
:-) Skvělý díl.. Jak budu mít více času, vrátím se k němu. A těším se na další! ;-)

Sil, šikulo... ;-D

Odpověď

(Lakejja, 2. 9. 2007 20:15)

Silmarilien: Tak tos to zmákla už dál než Kája...protože ona tento díl tuším ještě nečetla...publikovala jsem ho v době, kdy byla pryč :)

:o)

(Silmarilien-Palantírilien, 31. 8. 2007 18:04)

tak jsem to zvládla a můžu kay potěšit. je to skvělé. :o) doufám, že pokráčko bude brzy