Jdi na obsah Jdi na menu
 


Díl 4

9. 8. 2007

Konečně si James našel chvilku času v práci a jako můj ošetřovatel se mnou mohl zajet do Salisburry. Měli jsme štěstí. Hotel, který James zamluvil, stál na kraji malého městečka jménem Amesbury. Ke Stonehenge to mohlo být tak pět až sedm kilometrů vzdušnou čarou. Ještě ten den jsme se tam zajeli podívat. Počasí nebylo nic moc. Sluníčko skoro nesvítilo, spíš víc pršelo a foukal studený vítr.

„Tak co? Nějaké vzpomínky?“ ptal se mě netrpělivě, když jsme byli v nejbližší možné vzdálenosti od megalitu. Musel na mě nějak poznat mojí nedočkavost. Rozhlížela jsem se na všechny strany a mhouřila oči, abych dohlédla až na oltářní kámen, na kterém jsem se snažila zahlédnout specifické rýhy.

„Myslím, že už jsem tu kdysi byla,“ komentovala jsem potichu a snažila se potlačit nutkání prostě si ke kamenům dojít a osahat si je.

Nikdy jsem tu předtím nebyla, proč mu musím lhát? Brzy už to skončí a zároveň začne, zadívala jsem se do šedavého nebe nad hlavou.

Bylo mi smutno a zle ze mě samotné a James to na mě nejspíš poznal.

„Pojďme do hotelu. Odpočineme si tam. Jsem po cestě i trochu unavený. Můžeš o tom přemýšlet na pokoji.“

Přikývla jsem.

 

Na pokoji si James lehnul do postele a usnul. Stála jsem u okna a dívala se ven. V rukách jsem držela misku s dietním jídlem. Chutnalo to jako guma, přesto jsem to všechno do sebe naházela. Jedla jsem i větší blafy, než bylo tohle.

Bydleli jsme v druhém patře. Nebylo to nijak vysoko, tak pět metrů dolů na trávník. V jedné místnosti tu byla postel a kuchyňský kout. Hned za vchodovými dveřmi doprava byla malá koupelna, kde se tísnil záchod a sprcha. Nevkusné tapety doplňovala vrzající podlaha a strop s prasklinami – byl to klasický hotel na jedno přespání.

 Odešla jsem si taky lehnout, ale nespala jsem. Nebyla jsem zvyklá spát, když jsem se cítila při síle. Kolem třetí hodiny ranní jsem vstala a oblékla se. Chvíli jsem zevlovala po pokoji a hledala něco, co by připomínalo alespoň příborový nůž. Jakákoliv zbraň ale byla v nedohlednu. Adrenalin mi rozbušil srdce a mě se najednou jít ven nechtělo. Věděla jsem, že musím… Když jsem procházela kolem Jamesovy postele, podlaha nečekaně zavrzala a já ho omylem probudila.

„Děje se něco?“ zamžoural do tmy prosvětlené jenom venkovní pouliční lampou.

„Všechno je v pořádku klidně spi dál,“ zašeptala jsem do nočního ticha a přesunula jsem se k oknu.

Podíval se na mě a viděl, že jsem oblečená a obutá.

„Ty někam jdeš? Teďka v noci už bude dole zavřeno.“

„Spi, já se za chvilku vrátím. Tohle už není tvoje věc. Zůstaň tady. Chci se jen projít na čerstvý vzduch. Nemůžu spát.“

Tentokrát se mě až leknul, nervozita asi byla silnější, než jak jsem si ji sama připouštěla a nechala jsem ji, aby ovlivnila barvu mého hlasu.

Nevěřícně se na mě díval. Odmítala jsem čekat, až se mě pokusí zastavit a vyskočila jsem ven z okna.

„Catherine, co blázníš?!“ vyklonil se za mnou z okna.

„Zůstaň tam!“ štěkla jsem nekompromisně a bez ohledu na jeho protesty jsem vyrazila pryč.

 Věděla jsem, že cesta tam i zpátky mi zabere tak hodinu. Vyhnula jsem se silnici vedoucí směrem k megalitu a běžela jsem raději přes pole. Sluchem jsem kontrolovala, zda se stále držím rovnoběžně s dálnicí, po které jsme den předtím s Jamesem jeli.

Za ani ne čtyřicet minut jsem byla na místě. Dívala jsem se na plot a prohlížela si, kudy se dostanu nejsnáze dovnitř. Celý Stonehenge byl kolem dokola obehnán plotem s ostnatým drátem. Až teď jsem věnovala větší pozornost tomu, co je kolem kruhu z kamenů. Když jsem jej spatřila prvně, ani mě to nenapadlo.

Tak to dříve nebylo, nějak přitvrdili na ochraně památek. Že by jim tu už někdo dělal bordel?

Pro mě nebyl problém plot přelézt, tedy spíš přeskočit. Samozřejmě mne nenapadlo se dívat po dalším strážném systému či poplašném zařízení. Tak jako tak jsem si dávala jen pár minut, než si někdo všimne, že se u Stonehenge něco děje.

Je to brána vedoucích odtamtud sem, měla jsem na mysli Sebastianova slova.

Doběhla jsem až ke kamenům a našla zbytky oltáře. Klekla jsem si na zem a začala po něm přejíždět rukama.

Vyhrabala jsem medailon z kapsy kalhot a silou jsem ho zatlačila do malé prohlubně v kameni. Byla vytvarována přesně podle přívěsku. Nebylo divu, že jsem ji nezahlédla, byla dobře schovaná, téměř u paty kamene a dost nepatrná na to, aby se sotva dala poznat i hmatem.

 Sezame, otevři se, pomyslela jsem si trochu cynicky pro sebe.

Asi dvě stě metrů ode mě se rozeřval alarm.

A jéje, tak už ví, že jsem tady.

Zároveň s alarmem se kolem mě zvedla vlna prachu.

Vstala jsem. Kousek dál, kde kdysi stál jeden z trilitů, se objevila jeho světelná podoba. Bylo to matné nažloutle oranžové světlo s fialovou aurou kolem sebe. Došla jsem až k bráně a sáhla skrze ni na druhou stranu. Postup mé ruky zablokovala ledová deska, která mi nedovolila dostat se na druhou stranu. Byl to stejný pocit, jako když jsme skrze něco podobného procházeli zpátky na Zem se Sebastianem.

Šmátrala jsem po ledové ploše, až jsem nahmatala, co jsem hledala. Uchopila jsem předmět a protáhla ho bránou k sobě.

Držela jsem v ruce dlouhou katanu v pouzdře, zavěšeném do koženého řemení.

Tak to bychom měli, nervozita ze mě opadla - skoro jsem měla dojem, že slyším zadunění jejího tvrdého dopadu na zem.

Spěšně jsem se vrátila k oltáři a vypáčila medailon ven. Světlo v tu ránu zhaslo a vítr, co se při otvírání zvedl, se uklidnil.

Průvan, jako když někdo na druhé straně zapomněl zavřít okno. Zajímavé.

Z dálky jsem slyšela houkání policejní sirény. Doběhla jsem zpátky k plotu, který jsem stejným způsobem napůl přelezla a napůl přeskočila. Běžela jsem stejnou cestou pryč. Pro jistotu jsem počkala, až kolem mě projedou policejní vozy. U hotelu jsem byla zpátky mnohem rychleji, protože jsem celou cestu sprintovala. Než jsem od parkoviště před hotelem došla zpátky pod okno, stihla jsem i chytit dech.

Nemusela jsem se snažit vyskakovat do pokoje oknem. Morris už stál pod ním a čekal tam na mě, v rukách si pohrával s klíčky ode dveří. Tvářil se rozzlobeně. Ruce založil na prsa a zamračil se. 

*** 

Nechápal, co se děje. Z ničeho nic se sebrala a prostě jen tak vyskočila z okna. Jako by to bylo naprosto normální.

To se chce zabít?

Věděl, že jsou ve druhém patře a on by si při dopadu minimálně zlomil nohu. Když však vykoukl ven, viděl, jak odhodlaně běží dál směrem ke Stonehenge. Běžela rychle. Přemýšlel, jestli dříve dělala atletiku. Mohla by. Byla opravdu rychlá. Něco v něm vyvolávalo podivný pocit, že vidí běžet vlka. Nechápal, odkud se to vzalo. Cítil ve své hlavě zmatek. Tak náhlou změnu u nikoho nikdy neviděl. Měla snad rozdvojenou osobnost?

  Nepokoušel se ji zastavit, i když tušil, kam jde a neměl z toho dobrý pocit. Pomalu se oblékl a vyběhl z pokoje ven. Vchodové dveře byly samozřejmě zamčené. Zazvonil na majitelku hotelu a ve dveřích se po pár minutách objevil nepříjemný ospalý obličej.

„Co chcete, takhle pozdě v noci?“ zaskřehotala tak padesátiletá žena se síťovkou na hlavě.

Tyhle krákoravý slepice fakt miloval.

„Mohla byste mi půjčit klíče ode dveří? Něco mi vypadlo ven z okna, “ odpověděl co nejzdvořileji.

Žena se na něj podívala zkoumavým pohledem, ale klíč mu nakonec půjčila. Podívala se mu na rozkrok, jako by přemýšlela o tom, co mu to mohlo z okna vypadnout tak důležitého.

„Přineste ho ráno na snídani!“ zavrčela a dveře zabouchla.

 James ještě za dveřmi zaslechl její hlas. Říkala něco o nevychovanosti mladých lidí a o něčích perverzních choutkách.

Vyběhl ven před hotel. Běžel přes parkoviště směrem, kterým viděl, že odběhla.

Zastavil. Pokoušet se ji doběhnout nemělo smysl. Mohl sednout do auta a jet za ní, ale ani si nemohl být jistý tím, že opravdu šla zpátky ke kamenům. Vzdal to. Došel k názoru, že bude lepší na ni počkat u hotelu.

Trvalo to tak půl hodiny, kdy stál venku a čekal, jestli se nevrátí, když zaslechl policejní sirény. O pár vteřin později se kolem něj prohnalo několik policejních vozů. Byla mu zima, a tak se pomalým krokem vracel zpět k hotelu.

Za tohle jí pořádně vynadá. Co si ta malá holka o sobě myslí? On se o ni stará, to on se o ni bojí a ona si prostě uteče.!

Co když se jí něco stane, nebo se nevrátí? Co budu dělat?

Díval se na místo, kam dopadla, a pozorně si ho prohlížel. Zem tu nebyla poznamenána nijak výrazně jen lehce pomačkaná tráva.

To přece není možné! čekal, že uvidí otisky v měkké hlíně, ale nic tu nebylo!

Zvedl hlavu vzhůru a očima si přeměřil vzdálenost mezi oknem a zemí. Nikdo přece nemůže dopadnout tak lehce z takové výšky. Už od jejího probuzení se kolem ní točilo příliš mnoho otázek a tohle jen podpořilo jeho dojem o tom, že tu něco smrdí.

Z přemýšlení ho vytrhl zvuk kroků, když se Catherine objevila v zatáčce. Sprintovala směrem k němu, v rukách pevně svírala cosi rovného a dlouhého. Svůj běh zpomalila až u parkoviště. 

*** 

Měla jsem radost, zároveň ve mně rostla vlna obav. Teď už jsem si byla naprosto jistá, co se děje a že všechno, co se mi stalo, nebyl sen, ale tvrdá skutečnost. Trochu mne to mátlo. Pomyšlení, že jsem se probudila ze snu, bylo utěšující a líbilo se mi. Čepel katany byla taková, jaké jsem ji znávala. Nepodobné čemukoliv na Zemi. Ostří na obou stranách a nevěřitelně tenké budilo až křehký dojem, ale já věděla, že nic na Zemi jej nemůže zastavit, leda by to bylo vyrobeno ze stejného materiálu. Jemně jsem se řízla o hrot do prstu. Vytekla z něj jediné kapka rudé krve, ve které se však již začínali zračit nitky stříbřité šedi.

Moje krev se začíná přizpůsobovat, prolétlo mi hlavou. Byla jsem ráda i naštvaná zároveň. Teď teprve začne to, pro co mě Sebastian celých dvanáct let trénoval do vyčerpání sil.

 Jenže, jak jsem se blížila k Jamesovi, začala jsem mít předtuchu problémů. Vypadal dost zbídačeně.

 „Kdes byla?“ vyštěknul, když jsem se k němu vrátila.

„Musela jsem si pro něco dojít,“ snažila jsem se mu to nějak vysvětlit. Bála jsem se, že mě stejně nepochopí.

„Kam?“ vyptával se dál. Ruce se mu chvěly, jako by měl Parkinsonovu nemoc.

„Ke Stonehenge, chtěla jsem se na ty kameny podívat zblízka,“ odpověděla jsem mu prostě. Jeho reakce mě však zaskočila.

„Jak můžeš být tak klidná! Co si myslíš, že děláš?! Je to hlídány státní pozemek!“ vztekle na mě křičel. „Jak tě něco takového mohlo vůbec jen napadnout. Holka, na tohle jsou zákony! Jestli jsi to tam poškodila, mohou tě i zavřít!“

„Odkdy je to takhle chráněný? Vždycky to byla jen turistická atrakce,“ namítala jsem.

„Je to tak už skoro dvacet let, co se tam takhle začínali objevovat divní lidé po nocích. Několikrát tam došlo k masakru! Před veřejností se to donedávna ututlávalo.“

Jeho slova mi nedávala smysl. Kdo by se zajímal o hromadu šutrů pochybného původu. Kdo z normálních lidí…

Andělé? zavřela jsem oči a na jejich zadních víčkách spatřila dvanáct rozmazaných postav. Jestli někdo z nich už tušil, že jsem na Zemi, mohl to být velký problém.

Chytila jsem ho pevně za ruku: „Nekřič. Já tam musela. To nemůžeš pochopit,“ bránila jsem se chabě. 

„Co sis to odtamtud přinesla? Tys tam za někým byla?“ sebral mi z rukou katanu a já ho nechala, ať si ji prohlídne. Jen jsem ho hlídala, aby ji nevytahoval z pochvy.

„Ne nikdo tam nebyl. Věř mi. Já ti nemůžu říct, o co jde,“ doufala jsem, že mu to jako omluva bude stačit.

Toužila jsem se vrátit na pokoj. Z dálky se ozýval štěkot psů a mužské hlasy. Byli rychlí - na můj vkus až moc. Dokonce se tady objevila i helikoptéra.

„To jim na tom místě tak záleží? Ty vraždy… Víš něco o těch, co se tan vloupali přede mnou?“ obrátila jsem se na Jamese a spěšně jsem ho strkala zpátky ke dveřím. Neměla jsem nejmenší zájem, aby mě teď zavřeli do vězení.

„Cos dělala, než ses dostala k nám do nemocnice?“ vyslovil ještě otázku, než jsem za námi zabouchla hotelové dveře. Na moje dotazy nereagoval, ale já věděla, že svoje informace má jen ze zpráv a novinových článků. Už ale něco tušil o mě – možná si ty vrahy a mě už spojil dohromady. Musel, protože jeho otázka mi v tuto chvíli přišla trochu nemístná.

Zvuk helikoptéry zesílil a mně se zježily chloupky za krkem. Použila jsem trochu hrubé síly, aby se Morris konečně pohnul, a dostrkala jsem ho až nahoru do pokoje, kde jsem zabouchla dveře, jen to prásklo.

„Už je tady i armáda. Mohla bys mi laskavě vysvětlit, co se tu děje?“ odvrátil se od okna, odkud pozoroval mumraj, který zavládl na nedalekém parkovišti.

V dálce jsem v jasné záři halogenového světla helikoptéry zahlédla, jak se skupina mužů se psy blíží po svahu dolů směrem k hotelu. Začala jsem usilovně přemýšlet.

Proč takový mumraj? Normální lidé přece nemohou vědě, jak je použít! Nemají šanci je nijak aktivovat. Oni nemohou vědět, k čemu slouží! A místa vražd nikdy takhle nehlídali, nebo ano?

Rychle jsem ustoupila od okna. Srdce mi tlouklo jako o závod. Nedokázala jsem své emoce takhle rychle ovládat. Nedokázala jsem ještě použít nic ze své síly, což mi nahánělo hrůzu. Dokonce jsem zřetelně cítila, jak mi vyvstává studený pot na čele. Rychle jsem ho utřela, aby si toho James nevšiml. Už se taky schoval za domnělé bezpečí záclony.

„Já nemůžu, promiň. Nemůžu ti to vysvětlit,“ skoro jsem koktala. „Neměla jsem tě do toho zatahovat. Promiň mi to. Tohle není tvoje věc,“ šeptala jsem a přes svůj výcvik jsem začala podléhat panice. Rozhlížela jsem se na všechny strany a začínala mít pocit, že se stěny pokoje ke mně začínají přibližovat.

„Už od první chvíle, co jsem tě uviděl, chci zjistit, kdo jsi. Něco vymyslíme, ale pak mi všechno povíš. Popravdě! Ať je jakákoliv. Slíbíš mi to?“ chytil mě za ruku. Podíval se na mě a v očích mu planuly podivné ohníčky.

Moje zorničky se rozšířily hrůzou. Chtěl po mě něco, co jsem mu nemohla dát – slib.

„No tak!“ zatřásl se mnou.

Instinktivně jsem palcem povysunula katanu z pochvy ven. Srdce mi bušilo takovou silou, že jsem se bála, aby mi neprorazilo hrudník.

„Slibuju,“ zašeptala jsem a můj medailon pod tričkem se rozzářil a zase pohasl. James si toho všiml, ale nic nekomentoval.

Bože, co jsem to udělala, zavřela jsem na chvíli oči. Jakýkoliv slib, který jsem kdy dala, se pro mne stával závazným, platilo to pro každého Anděla. Jeho porušení se rovnalo téměř sebevraždě.

„Asi tam měli kamerový systém. Bude to asi tak, že psy vyčmuchají stopu a pak výsledek pátrání porovnají s fotografií. Jestli tě nafotili zřetelně, budeme mít vážný problém. Budeme předpokládat, že ji záleží na té hračce, co jsi s sebou přinesla. Dej mi ji.“ Vytrhnul mne James z mého bědování.

Neochotně jsem mu katanu vydala.

„Ventilátory jsou v těhlech hotelech povětšinou jen odklápěcí. Schováme ji tam. Bude to lepší, než kdyby ji našli u nás. A třeba po ní nejdou, a pak to tam hledat nebudou,“ vypáčil krytku větráku a katanu schoval do ventilace, co nejdál dosáhl. „Budeme předpokládat, že tě poznají. Podle stopy psů, podle fotografie. Jak dobrá jsi herečka?“ přemýšlel nahlas.

Najednou se ozvalo zabouchání na domovní dveře a zespodu jsme slyšeli skřehotavý hlas paní domácí. Po schodech se rozléhalo dupání nohou, ale ne tak intenzivní, jak by se dalo čekat.

Zatracení psi, nikdy jsem psy neměla moc v lásce, prolétl mi hlavou obrázek velkého bílého vlka.

Někdo zabouchal na naše dveře. James šel otevřít. Než tam ale došel, dveře se rozlétly dokořán. Muži pravděpodobně čekali přestřelku a velkou akci, a tak byli přikrčení a mířili na nás zbraněmi. Když nás však spatřili, jak na ně James vyjeveně kouká s rukou napřaženou ke klice, zasunuli pistole do pouzder a napřímili se.  Já jsem zahučela vedle stolu do kouta na zem.

Za policisty stál německý ovčák. Vrčel tak intenzivně, že mu od huby odkapávaly sliny. Poznal můj pach. Jak by taky ne, byl zcela atypický. Cítila jsem psův strach z  neznámého. Podívala jsem se na něj přímým pohledem ale tak, aby to nikdo neviděl. Pes zakňučel a lehl si na zem. Civěl teď provinile před sebe a tiše kňoural. Jeho psovod se na něj zoufale podíval a marně se ho pokoušel uklidnit.

„Můžeme si to zde prohlédnout, pane?“ znělo to zdvořile, ale byla tu cítit policejní autorita.

„Ale jistě,“ odpověděl jim James a mně se zase o něco zrychlil tep.

Pomalu jsem se postavila na nohy a tvářila, že se mě dění kolem netýká. Trochu jsem se klepala. Sama jsem si nebyla jistá, jestli to opravdu jen hraju, nebo zda se klepu doopravdy. S každým přiblížením se někoho z policistů jsem s sebou cukla tak, že si další přiblížení rychle rozmysleli. James nemusel nic říkat, abych naprosto přesně věděla, jaký plán si pro nás vymyslel. 

***

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Re: wow

(Lakejja, 28. 8. 2007 15:34)

Dozvíš se :) snažila jsem opravdu všechno vysvětlit...aby nic nebylo..takříkajíc náhodné :)

wow

(Silmarilien-Palantírilien, 28. 8. 2007 12:17)

Tyhle krákoravý slepice fakt miloval. - tahle věta mě vážně dostala :D:D:D

jinak to je pěkně napínavé, zajímalo by mě, kvůli čemu to pozdvižení vlastně vzniklo. :o)