Jdi na obsah Jdi na menu
 


Díl 41

14. 11. 2007

Co se odehrávalo pak, jsem již jen matně tušila. Vždycky v takových chvílích hnalo kohokoliv kupředu jen jediné – nesnesitelná touha po dalším mase. Jenže předtím jsem vždy vnímala, co dělám, kdo a kde jsem. Tentokrát nic. Pusto, prázdno.

Odrhnula jsem přikrývku a se skučením se posadila. Na obou stehnech a ramenech jsem měla zakrvácené obvazy. Polknout nebylo možné přes naprosto vyschlé hrdlo. Hlasivky téměř roztrhané na kousky, se mi snažily naznačit, že jsem ve spánku zticha rozhodně nebyla. Dívala jsem se na nohy. I hlava se odmítala držet ve vzpřímené poloze.

To nejhorší mám za sebou, zdá se, napadlo mě. Aktivováním Andělské síly jsem nahnala energii alespoň do svalů, abych je přiměla k pohybu. Regeneraci jsem nechávala stranou, neb ona vždy spotřebovávala až příliš a ne vždy se nechala plně ovládnout. Jen bych se tím vyčerpávala víc, než by bylo zdrávo.

Je jen pár bytostí v celém vesmíru, kteří mohou tušit, kde jsem. A já asi vím, kdo je tady a nemá tu co dělat. 

*** 

Slezla jsem ze schodů za velké pomoci dřevěného zábradlí. Jak jsem si myslela, nacházela jsem se v  kamenné hospodě.

„Rodrigo?“ zavolala jsem do ticha putyky na muže, kterého takto oslovovali jen lidé ze Země. Jeho pravé jméno bylo jen těžko vyslovitelné a zvuky, které se při pokusu jej vyslovit vydávaly, nám nápadně připomínaly právě přezdívku, kterou mu dal již Zajin.

„Promiňte?“ z kuchyně vystrčil hlavu chlapec o nic starší než já. Když spatřil můj zjev, ihned zmizel, aniž by cokoliv řekl.

„Hledám Rodriga,“ mluvila jsem jejich řečí dokonale plynule. Po dvanácti letech by snad nikdo nečekal nic jiného.

Hodně se to tu změnilo, rozhlížela jsem se kolem sebe. Stoly byly zchátralejší, než jak jsem je znávala. Některé byly dokonce vyměněny za jiné.

„Hledal mě někdo?“ starý shrbený muž se vybelhal z útrob putyky.

„Hledám Rodriga, majitele téhle hospody,“ odpověděla jsem trochu podrážděně. Zdálo se, že si ze mě někdo moc ošklivě utahuje.

„To je Lakejja?“

„Vy mě znáte?“

„Nedivím se, že mě nepoznáváš, děvče. Je to už přes třicet let, co jsi odtud odešla.“

„Cože? Rodrigo, jsi to ty?“

Stařík se usmál a já údivem vstala ze židle, jako bych neměla žádná zranění. Podívala jsem se do jeho, šedým zákalem, oslepených očí.

„Nezměnila ses ani trochu,“ prohlásil vesele a posadil se na vedlejší židli.

„Jsi slepý.“

„Lidé vidí svět i jinak, než jen očima. To už bys mohla vědět, ty obzvlášť,“ káral mě tak, jako to kdysi dělával Sebastian. Zase tolik se to tu nezměnilo. Jen lidé, které jsem znávala, byli starší a zase moudřejší než já.

Přitáhla jsem si židli o něco blíž, abych nemusela tolik křičet:„Tehdy to byl jen trénink.“

„Který tě měl připravit na život.“

„Ten se nedá nacvičit,“ povzdechla jsem si a prohlížela si své fialové podlitiny. Na levé ruce se mi nechtěly hojit. Bolely stále stejně.

„To měl vědět už váš Mistr. “

„Ono je mnohem víc věcí, co jsme měli vědět. Všechno mohlo být dneska jinak.“

„Nebo žádné dnes již být nemuselo. Díváš se pořád na věci tak jednostranně, dítě.“

„Můžu dostat něco k pití?“ poprosila jsem ze zoufalství. Škrábavá bolest vyschlého hrdla už byla k nevydržení. A brzy bych byla donucena vlastním tělem vzdát veškerou argumentaci.

„Čekal jsem jen, kdy se zeptáš. Pojď, půjdeme do kuchyně, udělám ti i něco k jídlu.“

Zavedl mě do zadních částí hospody. Potěšilo mne, že tady se to nezměnilo prakticky vůbec. Stále stejně vyleštěné hrnce se na mě smály ze svých úchytů na zdi. V jednom z nich jsem spatřila svůj odraz.

Něco se mi nezdálo. Ani to nebyly mé Vlčí oči, na ty už jsem si dávno zvykla, ale bylo v tom něco horšího.

„Lakejjo?“

„Rodrigo, co se mi vlastně stalo?“ zeptala jsem se starce a dál se věnovala svému smrtelně bledému odrazu.

„O tom by sis spíš měla promluvit s Ní,“ omlouval se a kousek ode mě postavil sklenici s vodou.

Takže je tady. Zase! Co si to, ksakru o sobě myslí? Objeví se, zmizí, a přesto se mi bude pořád cpát do života? To mi nemůžou dát konečně pokoj! Div by nezabila svého vlastního bratra a teď mi udělá totéž, za co ho tolik proklínala? Ať už jsou všichni k čertu… 

*** 

Měla trochu obavy, jak ji přijmou. Ženu z jiného světa, ale cítila, že jsou jí zavázáni. Ostatně měla pravdu, když jim řekla to, co jim řekla. Že ji neposlouchali, byla jen jejich hloupost. Zachází s lidmi jako s hračkami. Pouhými nástroji. To samé ale dělávají lidé na Zemi. Pro ně jsou přece ostatní živí tvorové také jen věci, které jim dal Bůh a oni s nimi mohou nakládat jako s něčím, co necítí. Všeobecný omyl šířící se i mezi světy, samotným vesmírem. Musela se pousmát. Tohle bylo pro každou nadřazenou rasu tak typické!

„Útěk sem ti nemoc nezastaví,“ mluvil k ní jeden z Vlků.

„Neschovávám se před svou nemocí.“

„Před čím tedy? Nechápu, co tě vedlo, že jsi z vašeho světa přešla sem.“

„Před budoucností, kterou jste na náš svět s mým bratrem seslali,“ obvinila je všechny do jednoho v jediné větě.

Vlčí Generál se napřímil v celé své strašlivé velikosti: „Nic jsme na vás neseslali!“

„Opravdu?“

Zavrčení.

Pousmání.

„Nebudou ti dány žádné výhody, ani jako člověku ze Země!“

„Ani jsem od vás žádné nečekala. Také se k vám budu chovat tak, jak je pro mě přirozené.“

Ticho. On věděl, co její slova znamenají. Byla tak stejná jako její Anděl, kterého jim ona sama vybrala, ale byl to nakonec její bratr, který ho sem dovedl.

Otočila se k odchodu. Diskuze byla u konce a ona místo zde měla jisté.

Přesto se ještě ohlédla a dodala: „Mého bratra jste možná ovlivnili, i když nevím, co jste mu provedli. U mě se vám to nepovede.“

***

Vracela se domů

Domů… Po patnácti letech tak mohla konečně říkat té kamenné budově v centru města.

„Mami!“

„Angelo, co tu děláš? Nemáš být doma?“ žena poklekla k děvčátku, které jí vyběhlo naproti.

„Táta někam zase šel.“

Do hospody? To si s ním vyřídím…

„Někdo přišel,“ pokračovalo dítě, jako by četlo matce myšlenky.

„Co to povídáš, kdo přišel?“

„Ona.“

 

„Niko! Kde jsi?“ volala na muže hned, jak vběhla do městského Palácového sídla rodu Lorthwinů.

„Promiňte, paní Rebeko, koho sháníte?“

„Svého muže, tupče!“

„Omlouvám se, paní, já vás nepoznal. Pan Lorthwin je v Chrámu, on…“

 

„Rebeko, kdy…?“ otočil se na ni manžel, jen co vstoupila do dveří. Spatřil její zamračené oči a nakrčené tělo a věděl, že lhát jí v tom, co zjistil, by nebylo moudré.

„Je to ona?“ ptala se, aniž by svého muže pozdravila

„Ano.“

„Kdy?“

„Před chvílí, ale nevypadá to dobře.“

„Co se děje?“

Muž se zadíval na dokonale vyleštěnou kamennou desku oltáře: „Není sama.“

„Přišlo jich víc?“ divila se. Tohle ani ona sama nečekala.

„Nevím, víc mi toho naše dcera neřekla.“

„Angela?“

„Ano, proto jsem tady. Čekám na Otce. Musíme vědět, kde jsou.Oltář mi bez jeho přítomnosti nic neukáže.“

„To bude trvat moc dlouho. Neridiash mě k ní zavede rychleji.“

Rozpřáhl ruce. On toho čtyřnohého pokrytce znal docela dobře: „Neposlechne tě.“

„Ale ano. On ví, že tu je. Pro ni udělá cokoliv.“

 

Bylo to horší, než si myslela.

Temný Les věštil neštěstí. Všude kolem bylo ticho jako po vymření. V místech, která se to jindy hemžívala Vlky, to dnes zelo prázdnotou. Klid. Vítr nešustil listy stromů a prastaré dřevo nevrzalo svou zlověstnou skladbu o smrti a strachu, jako tomu bývávalo.

V dálce mezi dubovými kmeny se zatřpytil kovový lesk. Bílo-mléčná záře, ale jinak šero. Až když přijela blíž, mohla zaslechnout bublavý zvuk, když krev opouští řečiště a vytéká proudem na vyprahlou zem.

To snad ne, prolétlo Rebece myslí.

Upřely se na ni Lakejjiny Vlčí, krví podlité, oči.

Rebeka Nemohla váhat. Napnula tětivu se založeným šípem a téměř okamžitě, zdánlivě bez míření, vystřelila. Samotnou ji překvapilo, že neminula. Nebylo jí to ale k ničemu. Žena s Vlčí rozostřenou myslí, hnaná nelidskou silou, se nezastavila. Hnala se teďka k nim s jedinou touhou zabít všechno, co se jí postaví do cesty.

Další svistot několika šípů.

Konečně Lakejja klesla na kolena zastavena poraněnými stehny. Nekrvácela. Zatím…

Vlci využili možná jediné příležitosti a jeden po druhé, s panickou zběsilostí, se vzdalovali z místa posetého mrtvolami a pokropené Jejich krví. Druhová solidarita, příchylnost k vlastní rase, byla tatam. Všichni se řídili heslem: Zachraň se, kdo můžeš!

Třináctá si také všimla, že se pokouší vzdálit.

Nenechá je utéct, pomyslela si Rebeka, když spatřila, kam se žena klečící před ní, dívá. Sledovala, jak se znovu staví na nohy navzdory hrotům, které jí uvízly v těle.

„Paní Rebeko, neměli bychom,“ odvážil se promluvit lučištník, který ji doprovázel.

„Ticho!“

Příliš pozdě.

Lakejja ji srazila svou vahou z Neridiashova hřbetu. Už se však začínalo projevovat oslabení a vyčerpání způsobené Vlčí drogou. Katana Rebece olízla tvář. Navzdory drobnosti ranky se jí po tváři valil proud krve. Adrenalin zapracoval. Najednou jí bylo jedno, jestli Anděla zabije, nebo jen zraní. Hlava jí třeštila pulzující krví. Svět dostal ostrých hran a světlo sebralo ostrými jehlami bodajícími do očí. Věděla proč, ale nedokázala proti tomu bojovat. Oči vyvolávající strach, šok a nakonec i smrt. Odmítala se tomu poddat. Ona, Rebeka, přece tak slabá není!

Odstrčila ji ze sebe vší silou, kterou v té rychlosti stihla posbírat. Neuvažovala a ramena jí probodla dvěma šípy naráz.

Konečně zůstala ležet. Jenže… se přestala i hýbat.

„Lakejjo?“ srdce jí bušilo, když se po čtyřech přiblížila k bezvládnému tělu. Neridiash se postavil tak, aby lučištníci, kteří je doprovázeli, nemohli dál mířit na umírajícího Anděla.

Zabila jsem ji? To snad ne!

„Lak?!!!“ křičela. Na Rebečiných rukách se objevila šedorudá krev.

O, můj bože, ona krvácí! Snažila se ty litry krve zastavit, ale protékaly jí mezi prsty podobně jako Andělův život.

„Paní Rebeko, co budeme…“ znovu se odvážil promluvit mladý muž vedle ní.

„Chyťte jednoho z Nich! Živého!“

Jediný, kdo zareagoval téměř okamžitě byl Neridiash. Svým obrovským tělem se hnal lesem za vystrašenými Vlčími mláďaty a naháněl je zpátky.

„Ale to…“ odporovali všichni přítomní vojáci.

„Jsou tu mladí, panikaří! Teď se bránit nebudou! Doveďte jednoho! Následky si ponesu sama!“

„Ano!“

Byl to jasný rozkaz od ženy vládce jejich města. Neuposlechnutí se rovnalo smrti, která je nejspíš čekala tak jako tak. Zabití Vlka byl nejtěžší zločin, adekvátně k němu byl nejtěžší trest.  

***

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Re: Amazonit

(Lakejja, 8. 3. 2009 11:30)

Možná: Ne o mnoho starší? Aby tam zůstala zachovaná ta myšlenka, že přece jen tam nepatrné známky jsou? Hmm tohle popisování mi ani po roce ještě moc nejde :/

...

(amazonit, 21. 3. 2008 20:08)

tak jsem z toho malinko zmatená, spíš než rozmotávání se to tak nějak komplikuje nebo se mi to zdá?
ale je to dost dobré, dost na to, aby si to jeden četl znova a utřiďoval v hlavě

chlapec o nic starší než já - spíš stejně starý, když o nic

Re: Šíma

(Lakejja, 10. 12. 2007 19:18)

Hmmm to je možná ten problém. nedokážu to tam...vtěsnat...to o čem to je. Snad se mi to časem nějak povede :/
A nový díl... ráda šoupnu, ale není ani rozpracovaný, natož napsaný :( času obývá. trochu nestíhám, ale zlepší se to...slibuji :)

Tak jsem zase tady, mílá Laky! ;-)

(šíma, 2. 12. 2007 20:13)

Zdá se, že život na druhé straně (za portálem) také není jednoduchý a když se vrátím zpět na první díl, je zde poměrně dost velký skok. Čtenář již něco s Lakejjou zažil (i s anděli a jejich odpůrci), ale i tak jeden přesně neví, o co vlastně v příběhu jde! O moc? O bohatství? O slávu? Pořád je tu hodně nezodpovězených otázek! Život za portálem je jiný. Možná je její domov na druhé straně (mimo Zemi). Proč tedy odtamtud utekla? Možná jde o boj o moc, kdoví? Až budeš mít čas, šoupni sem další díl, třeba i po Novém roce! Drž se!

šíma