Jdi na obsah Jdi na menu
 


Díl 5

10. 8. 2007

Peter Cliff a John Star měli ten den prodlouženou službu. Pracovali spolu už devět let jako kolegové na policejní stanici v Amesbury.

Peter byl trochu vyšší než jeho společník. Měl mohutnější svalnatou postavu, světlé vlasy a dobrosrdečné oči. Častokrát spolu trénovali fyzičku a on většinou vyhrával. Dostal se ke své práci spíše náhodou. Vlastně za to mohla jeho žena. Jeho milovaná životní láska. Dělala na stanici sekretářku. Chtěl jí být co nejvíc na blízku, toužil si ji získat pro sebe, a tak ho nenapadlo nic lepšího, než se přihlásit k policii. Plánoval, že si odslouží několik let, získá svou vytouženou, a vrátí se k normální práci prodavače na pokladně. Ani ve snu by ho nenapadlo, že na svém postu už zůstane.

John naopak pracoval u policie mnohem déle. Inspiroval ho k této práci jeho dědeček. Otec mu vždycky s nadšením ukazoval fotoalbum jejich předka. Který mladý perspektivní kluk by pak nezatoužil jít stejnou cestou hrdiny? Naučil se mistrně ovládat střelné zbraně. Byl mnohem zručnější než Star. Dalo by se říci, že tihle dva patřili k sobě. Dokonale doplňovali jeden druhého.

Možná proto měl John mnohem reálnější pohled na svět než jeho kamarád Peter. Už na policejní akademii jeho nadšení zchladili dost na to, aby si přestal dělat iluze o své stávající kariéře. Přesto měl svou práci rád a odejít neplánoval. Byl Petrovým nadřízeným, ale to nikomu z nich nebránilo v tom, aby se z nich stali blízcí přátelé.

Oba se už těšili domů. Práce jim končila ve dvě ráno - to bylo za chvilku. Cestou je zdržel jeden tulák, kterého museli zkontrolovat.

Povaloval se kolem ochranného plotu u Stonehenge zabalený ve staré péřové bundě, aby se zahřál. Všimli si ho, když projížděli kolem autem. Hlupák si tam rozdělával oheň zapalovačem.

Co tam v tuhle noční hodinu dělal? Možná jen přecházel z jednoho města do druhého. Co posílili kontrolu v meziměstských autobusech, nebylo výjimkou, že bezdomovci chodili pěšky. Cestou přespávali podél silnic, nebo si v zimních měsících stlávali v kontejnerech na odpočívadlech.

Vyžádali si od něj doklady, ale když jim řekl, že žádné nevlastní, nechali jej být, pouze pod podmínkou, že se sebere a odejde pryč. Bylo nebezpečné, aby se povaloval právě tady. Vypadal docela neškodně a zatím nedělal nic vyloženě protizákonného.

Trochu je to zdrželo, bylo už půl třetí, když se teprve vraceli na základnu, aby předali vozidlo a odebrali se každý do svých domovů. V půl třetí a deset minut se však ozvalo rádio, aby se okamžitě vrátili zpět ke Stonehenge.

Oba je to rozmrzelo, jenže rozkaz je rozkaz. Toho tuláka měli odvést někam pryč, určitě něco vyvedl. Kolem těch kamenů bylo posledních několik let příliš povyku. Už když nastupoval Peter prvně do služby v této části Anglie, se mezi policisty šuškali podivné věci.

Slyšeli sirény a z vysílačky se ozývalo stále více a více nepřesných hlášení. Někdo vnikl bez povolení až k megalitu!

Zase? přemýšleli. Co ty lidi k němu tak táhne? Neustále nějaký průser a stejně nikdo neví, o co vlastně jde.

„Se sem zase nacpe armáda. Pamatuješ, co se tu stalo před sedmi lety?“ zamyslel se Peter nahlas.

„No jo. Nikdo neví, co se tam opravdu dělo. Tenkrát to tam první stihly pouliční hlídky ze Salisburry. Moc z nich nezbylo,“ John si to vybavoval naprosto přesně. „Všechny tam někdo rozkrájel. Nikdo neví, kdo to byl. Divné. Jeden z nich se prý staral o svou mladší ségru, která prý skončila na dlažbě.“

„A to nebylo poprvé. Kolikáté je tohle vlastně vniknutí?“

„Počkej, to spočítám.“ John si něco mumlal pro sebe a na prstech si pomáhal s počítáním. „Osmé, ale nepočítám ty nepodložené domněnky lidí, co si vždycky něco vymyslí, jen aby byli něčím zajímaví.“

Pak mezi nimi zavládlo ticho. Nebylo třeba dál mluvit. Oba vzpomínali na to, co viděli za hrůzu před sedmi lety. Jako policisté byli zvyklí na nechutné věci, tohle ale bylo příliš i na ně. Z jejich pěti kolegů útočník mnoho nenechal. Podle propočtů policejního znalce, mu masakr zabral jen pár vteřin. Nechápali, jak někdo mohl udělat něco takového za tak krátkou chvíli. Mohl to vůbec udělat člověk? Asi nejlépe z nich dopadl ten nejmladší. Čistým hladkým sekem přišel nejdřív o obě ruce a následně o hlavu. Není divu, že byl každý od té doby tolik nervózní, když se u Stonehenge pohnula jen myš.

Překvapilo je, že když přijeli, běhali tam jen zmatení policisté a nikde nikdo. Velitel zásahu jim dal k dispozici psovoda, aby s ním šli jako podpora. Okamžitě jim také předal vytisknutou fotografii, kterou pořídil kamerový systém. Byl na ní obličej půvabné dívky. Tvářila se, jako by byla na výletě a vůbec jí nedocházelo, že právě porušila zákon.

Trochu až moc šťastně, napadlo je.

Peter se chvíli na fotku nevěřícně koukal: Tahle holka způsobila ten rozruch, co tady je? To si z nás snad dělají legraci, ne?

 „Tak pohyb pánové, ať to máme co nejdřív z krku. Pravděpodobně není daleko. Psovod už našel stopu, čeká se jenom na vás,“ rozkázal vrchní velitel zásahové jednotky.

Rozkaz je probudil z přemýšlení. Rychle se vydali za psovodem. Pro jistotu si oba ještě překontrolovali zbraně, odjistili je a zastrčili zpět do pouzder. Nevěděli, co je čeká. Třeba ta holka byla jen volavka, možná tam znovu čeká nějaký šílenec. Rychle se dohodli, že si vezmou na sebe i neprůstřelné vesty. Náhoda je blbec. Půjdou a zásah z brokovnice by je mohl roztrhat, vesta to snad snese. Vydrží na dva metry zásah z automatické pušky. Sice člověk omdlí a mnohdy má i polámaná žebra, ale je to rozhodně lepší než mít v břiše díru.

Příprava jim zabrala jen pár vteřin. Pes Danny už byl nervózní z toho, že pořád stojí na místě. Chtěl vpřed do akce, za stopou.

Běželi svižným tempem za cílem. Sešli z kopce remízkem – uprostřed kráčel psovod, po jeho pravé straně John a po levé Peter. Zhruba sto metrů za nimi pročesávala okolí velká rojnice.

Když byli na dohled městu, ve kterém oba – Peter i John - bydleli, ozval se křik, řev vojáků a povely. Někoho našli. Vysílačkou se jim dostalo odpovědi, že se jednalo o nějakého tuláka, našla ho armáda a prý si ho vyslechnou sami. John v duchu ty zelený mozky proklel. Ten chudák musel vyděšeně utéct, když slyšel přijíždět policejní vozy se zapnutými sirénami. Jednou zaslechl něco o jejich metodách výslechu. V Iráku to prý běžně používali. Fyzické i psychické násilí. To on s Petrem nikdy nedělali. Při zatýkání sice někdy použili hrubých metod, ale nikdy ne týrání. Bylo mu tuláka líto. Nedopadne to s ním zrovna dobře. Ale teď se přece nemohl zdržovat takovými myšlenkami, musí být ostražitý. Někde tady je vandal, možná dokonce psychopat nebo i ozbrojená skupina!

Pes mířil přes pole k Amesbury. Bezdomovec to být nemohl, pes jeho směr naprosto ignoroval. Asi po třiceti minutách pomalého běhu se zastavil u jednoho hotelu na kraji města. Danny zakňučel a zaškrábal na domovní dveře, aby dal svému pánovi najevo, že stopa pokračuje dál dovnitř.

 Z oken na ně koukali lidé. Jedno okno se však najednou zavřelo. Peter s Johnem měli nutkavé tušení, že právě tam se nachází hledaná osoba.

Zabouchali na vchodové dveře. V odpověď jim přišlo strašné krákání nějaké ženy. Vzteklá domovnice měla na hlavě síťku.

Bože tyhle ženské snad okupují každý hotel v Anglii, pomyslel si John a podíval se při tom na Petera. Ten jen zakroutil očima. Věděl, na co jeho přítel myslí.

Tak, jde se na věc, prolétlo oběma hlavou. Posily zavolají, pokud bude třeba. Zatím to vypadá, že by vše mohlo jít v klidu.

Stopa je dovedla do druhého patra. Pes začal štěkat a vrčet.

„Tak tohle jsou ty dveře,“ odtušil Peter. „Připravte se!“

A víc toho nemusel říkat. Přikrčil se ke dveřím. John se postavil trochu bokem tak, aby ho kryl. Pistoli držel v pohotovostní poloze. V břiše ho šimralo, srdce hrozilo, že mu každou chvílí vyskočí z hrudníku ven. Měl strach, co uvidí.

Peter zabouchal na dveře a okamžitě potom je prudce rozkopl. Když se otevíraly, cítil tlak v konečníku. Strachy málem neviděl. Nevěděl, co ho čeká.

Dopadneme, jako ti před námi?

Pes vrčel stále intenzivněji.

Když spatřili mladého muže a dívku, spadl jim kámen ze srdce. Žádná zbraň nebyla v dohledu a dokonce je ani neodkopl kůň. John po Peterově pravici se také napřímil a oba vešli dovnitř. Stále pozorně, ale již v klidu.

Muž stál zpříma, dívka postávala v rohu místnosti. Peter si všiml, jak se upřeně dívá na psa, který zakňučel a lehl si na zem. Ústa měla lehce pootevřená.

„Můžeme si to zde prohlédnout?“ zeptal se John a zamířil k oknu. Jistě to je to okno, kde předtím zahlédli, jak se někdo schovává.

„Ale jistě,“ odvětil muž.

Peter šel rovnou na věc. Dívka s každým jeho přiblížením sebou silně cukla. Nakonec ale k ní přece jen došel. Neměl na výběr. I ji museli prohlédnout, zda u sebe nemá zbraň. Přešel k dívce a pozorně se na ni podíval. Ruce jí plandavě visely podél těla, záda nahrbená a hlava lehce nakloněnou k pravému ramenu. Nevypadala tak půvabně jako na té fotografii, ale bezpochyby to byla ona. Zdála se být zaražená. Peterovi nezbylo, než si přiznat, že je šílená, možná mentálně retardovaná. Vypadala jako totální blázen. Oplatila mu jeho pohled a on měl pocit, jako kdyby mu hlavou projel ostrý nůž. Ty oči nebyly agresivní, ale tak pronikavé. Donutilo ho to několikrát zamrkat.

Dívka se dívala kamsi před sebe a on se marně pokoušel odhadnout, kam přesně její pohled míří. Možná byla nevidomá. Dívala se na něj - nebo skrze něj? Peter měl nutkavý pocit, že si prohlíží nitro jeho samotného. Na té fotografii měla jiskru v oku, radost ve tváři a vypadala, že jí to myslí jasně. Nemohl uvěřit, že by se jednalo o jednoho a toho samého člověka.

Hrála to snad?

„Co jste dělala u Stonehenge v zakázané zóně?“ vystřelil na ni Peter. Byl si jistý, že své šílenství jen předstírá.

Dívka nereagovala. Jen se jí prohloubil skelný pohled a v koutku úst se jí objevila slina.

„Prosím vás. Je slaboduchá. Jsem tu s ní na výletě. Před nedávnem se probudila po těžkém úrazu hlavy a chtěl jsem, aby se podívala i jinam než jen na pozemky naší nemocnice. Bylo to ode mne trochu nezodpovědné. Nečekal jsem, že mi uteče. Naštěstí se ale nic nestalo, že? Co by člověk jako ona taky mohl vyvést. Jsem šťastný, že neskočila pod auto!“

„Nestalo? Porušila několik zákonů,“ rozkřičel se John na Jamese. Tyhle chytráky nesnášel. „Odvezeme si ji na stanici. Musíme ji vyslechnout,“ dokončil již klidnějším tónem.

„Ale vždyť je nemocná,“ snažil se z toho James vybruslit.

„Na tom vůbec nezáleží. Mimochodem, jak se jmenujete a jak se jmenuje ta dívka?“

„Jmenuji se James Morris a její jméno je Catherin Mann. Víc nám bohužel nebyla schopna říci. Mám ji u sebe, abych ji ohlídal, než ji umístí do ústavu pro duševně nemocné. Teprve jí musíme udělat řádné testy.“

Podal policistům svůj občanský průkaz a cár papíru s mými údaji.

„Pane Morris, uvědomujete si, že budete zatčen? Chci vám jen říci, že máte právo nevypovídat.“

Tím to skončilo. Všechno se seběhlo až neuvěřitelně rychle. Peter a John se sami potom divili, že byl takový klid. Pan Morris odpor nekladl a nechal se odvést. Trval jen na tom, že musí být blízko své svěřenkyně. Nedali mu ani pouta. Catherin se nechala doprovodit do auta. Peter měl však při jejím vedení podivný pocit. Její ruce byly chladné a smrtelně bílé. Její rty měly lehce namodralý nádech. Měl pocit, že vede mrtvolu. Navíc v jednu chvíli, když odváděli Jamese Morrise, se zdálo, že se lehce zachvěla. Cítil, jak se jí pod jeho rukou napnuly svaly a šlachy. Měla pevnou svalnatou paži. Bylo snad tohle pro pomatené normální? Asi se mu to jen zdálo. Pro jistotu jí nasadil pouta. Pořád vypadala, jako by měla o kolečko míň. Něco tady nehrálo.  

*** 

Cesta na stanici proběhla bez problémů. Jeli v antonu, vzadu je hlídali čtyři policisté.

Armádě naštěstí chyběly příslušné papíry, a tak jim nebylo dovoleno si pana Morrise a Catherin odvést. Byrokracie se někdy vyplácí.

Peter a John si tenhle případ chtěli nechat pro sebe. Nedat je za žádnou cenu armádě. Chtěli si to vyřešit sami a budou se snažit, jak nejlíp umí, aby si je ochránili co nejdéle. Byla tu naděje, že konečně dostanou toho, kdo zabil jejich kolegy. Tihle dva je mohli přivést na novou stopu, která by případ posunula dál. Tušili, že tady jde o něco velkého.

Jak se ona dostala přes ostnaté dráty tam nahoře, to nepochopili. Měla takový uslintaný výraz. Jak mohla sama dojít tak daleko? Vypadala, že nenapočítá ani do pěti. Je šílená - to bylo to první, co je napadlo, když se na ni podívali.

Ale oni zjistí, o co tu jde. Tohle musí být přetvářka. A pan Morris, ten vypadá až moc nevinně. Určitě za tím stojí on. Vždycky tady byl někdo, kdo to vede. Jediné, na co si musí dát pozor, je ten malý kapitán. Ten pošahanej magor od speciálních jednotek. Je jak pominutý. Mysleli, že je snad na místě zastřelí, jak vyváděl, když si Catherin a Morrise odváželi. Musí je někam uklidit a hrát o čas. Nejlepší bude, když ji shledají za retardovanou a pošlou ji na psychiatrickou léčebnu. S příslušnými papíry a pár šeky, které aspoň na čas zabezpečí, že ošetřovatelé budou stát na jejich straně, by jim to mohlo procházet docela dlouho. Alespoň tak, aby z nich stihli dostat, co potřebují. Čas je to, oč tu běží. Pak přijdou na něco dalšího.

Cesta jim ubíhala klidně. Za třicet minut byli na stanici. Vyložili Catherin a Jamese a předali je věznici s rozkazem, že se jim nesmí nic stát a nemají k nim nikoho pouštět.

Zítra sehrají divadlo a pošlou Catherin do psychiatrické léčebny. Oba je okamžitě vyslechnou tady na stanici a s tou holkou budou pokračovat i později až ji donutí, aby jim ukázala svou pravou tvář. Peter se s Johnem dohodl, že Catherin proklepne on. Třeba, když nebudou spolu, tak se prořeknou.

Peter měl z té dívky špatný pocit. Zároveň však doufal, že to bude právě ona, ze které něco dostanou. Ale ta kůže, ta podivně bledá kůže!

 ***

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

super :o)

(Silmarilien-Palantírilien, 29. 8. 2007 11:37)

Catherin to na ně vážně skvěle zahrála, che che, dost mě pobavila jejich (chápej policisty :D)nerozhodnst. :o)