Jdi na obsah Jdi na menu
 


Díl 6

10. 8. 2007

Muž byl oblečen v černém cestovním plášti, na hlavě posazený černý kovbojský klobouk a v ruce držel sbalený deštník. Na opasku měl zavěšeny dva tesáky v tmavých pochvách.

Stál ve stínu nedalekého křoví a sledoval, co se děje. Byly tady hotové vojenské manévry. Štěstí mu přálo, a tak tu mohl být brzy.

Ten chlapec, kterého si nedávno najal, byl opravdu dobrý. Pokud bude mít kliku, najde právě Ji, nebo by tu mohl mít nějaký jiný slabší Anděl. Slyšel o Ní mnohé zvěsti. Kdyby Ji dostal jako první, mohl by si troufnout jít výš.

Prstem si přimáčkl černé brýle více k očím.

Psi chodili kolem něho, ale vůbec ho neregistrovali. Vojáci i policisté pročesávali všechno, ale jeho si nikdo nevšiml. Byl hubenější postavy s širokými rameny. Na nose měl posazené malé kulaté brýle, na kterých se zachytávaly kapky deště. Nebylo poznat, jak se tváří. Jeho výraz byl skryt za krempou jeho klobouku. Byl to stín sám a už hezkou chvíli tam stál a čekal.

Hlavou mu probleskovaly různé myšlenky. Měl mnoho plánů, jedním z nich bylo najít Třináctého Anděla. Dostal se ven nedávno. Věděl to. Ještě se nemohl stihnout transformovat. Když bude rychlý, bude za chvilku po Třináctém Andělovi a to vše takřka bez práce. Musel Ji najít za každou cenu!

Připomněl si, jaké měl štěstí, že hned druhý den po svém příjezdu do Londýna narazil na ulici na zmrzačeného mladíka.  

*** 

Upoutal ho hluk v jedné z postraních uliček starého Londýna. Několik mužů tam stálo obstoupených kolem mladého chlapce, který se choulil v jejich středu a držel si svou prostřelenou nohu.

„Ne, prosím vás! Nic jsem tam neviděl! Opravdu! Prosím, nechte mě žít,“ kňučel, ale zdálo se, že to na skupinku mužů kolem nemá sebemenší vliv. Každý z nich na něj mířil pistolí. Nebylo pochyb o tom, že se ho chystají popravit.

„Ale pánové, že se nestydíte. Útočit na slabší, co si takhle vybrat někoho sobě rovného?“ Anděl se lenošivě opřel o zeď a pozoroval skupinku před sebou.

„Sem vám říkal, že ho máme oddělat rychle! Teď se tu ještě přimotal tenhle,“ řekl ten s červenou motorkářskou bundou svým kolegům.

Tentokrát už nikdo neváhal a na Šestého se snesla vlna kulek. Ani jedna ho však nezasáhla. Muži zjistili až příliš pozdě, že se Anděl mezitím přesunul za jejich záda na protější stranu uličky.

V naprosté tichosti a chladné sebejistotě jim dvěma z nich zlomil vaz, další našli svůj konec v seznámení se s jeho dvěma tesáky. Dokonalé čisté řezy je zbavily tíže jejich hlav. Byl to čistší a rychlejší způsob zabíjení, než střílení, ale ani tomu se v nouzi příliš nebránil. Skáceli se k zemi jako pytle s pískem. Jednoho po druhém je prošacoval a zkontroloval jejich doklady. Otisky prstů ho netrápily, kožené rukavice si z rukou nesundával téměř ani ve spánku.

Tyhle si někdo najal, ale neměl moc dobrý výběr, podíval se na mladíka, který se od něj snažil v záchvatu paniky odplazit pryč. Ale bezdůvodně tu, zdá se, nebyli.

„Kam tak spěcháš?“ došel k mladíkovi, který už se blížil k popelnicím na kraji uličky. Šlápl mu na ruku, aby se přestal vzdalovat.

„Aáááu… neubližujte mi, prosím. Já jsem opravdu nic neudělal.“

Všiml si, že chlapci tečou po tvářích slzy. Velké a kulaté, skoro se jimi dusil, když mu vnikly do úst a on byl donucen je vdechnout.

„Nikdo ti nic dělat nechce, tak přestaň kňučet.“ Prohlížel si jeho zranění a s jistou dávkou nechutě zjišťoval, že napadenému zase tak nic hrozného není. Ani noha už mu nekrvácela.

„Co ti chtěli?“ ukázal posunkem na mrtvoly válející se v kalužích vody a krve.

„Já nevím, opravdu nemám nejmenší zdání!“ jeho hlas byl čím dál víc hysterický. Znovu sebou několikrát marně zazmítal.

„Tak tohle povídej vrabcům na střeše, mladej. Vyklop to, jinak jejich práci dodělám sám,“ přestávalo ho chlapcovo vykrucování bavit. V jeho mysli si dávno přečetl, co bylo příčinou napadení, ale chtěl vědět víc a to si už sám z jeho mysli vydolovat nedokázal.

Nemohl si nevšimnout mokré skvrny, která se mladíkovi rychle rozšiřovala od rozkroku až ke kolenům

„Neee, prosím nee,“ vřískal na Anděla a křečovitě ho chytil za kabát.

Ježišikriste, povzdechl si pro sebe Šestý.

„Dobře, dobře. Nesahej na mě! Pusť mě! Tak… a teď mi řekni, co po tobě chtěli, a já ti možná pomůžu.“

„Do nemocnice ne! Prosím, hlavně nevolejte sanitku!“

„Nebudu, uklidni se. Sedni si klidně, ať tě můžu prohlídnout. A řekni, co byli ti chlápci zač.“

Mladík si sedl, jak mu Anděl přikázal. Dlouhým pohledem se podíval na hromádku mrtvol nedaleko od něj. Na sucho polkl. Chtěl žít.

„No tak…dej mi aspoň důvod, abych tě nemusel odpravit jako svědka,“ pobídl ho znovu Anděl.

„Já…umím to s počítači…. Třeba,“ díval se na Anděla tak zoufale, až ho Šestému bylo málem líto.

„To je trochu málo, nemyslíš? S počítačem umí dneska kde kdo.“ Tohle slyšet nechtěl. Pokud by ale jeho schopnosti byli dostatečné, řádně by jich dokázal využít.

„Jinak, než ostatní. Mohl bych vám zařídit peníze, informace, skoro cokoliv… Můžu být užitečný… jsem fakt dobrej… prosím, věřte mi.“

„To není tak špatná nabídka.“

Anděl zaslechl zvuk policejní sirény. Nemyslel si, že by jeli právě sem, ale nechtěl nic riskovat. Vzal mladíka do náručí. Ten se vzpíral jen chvíli, ale pak sirény konečně zaslechl také.

„Kam chcete jít?“ vyptával se a chytl se Anděla kolem krku.

„Někam, kde nás nebude nikdo rušit,“ zašel do další ulice. Byla slepá, to ale vůbec nevadilo. Šestý odklopil víko kanálu.

„Přece nechcete…“

Větu už chlapec nedokončil, protože těsně na to, ho Anděl znovu vzal do náručí a seskočil dolů do stoky. Dopadl i se svým závažím lehce na nohy jako kočka.

„Kam to jdeme?“

„Jen na druhý konec Starého města. Dál nás to nepustí. Pak už nejsou kanály dost velké, abychom tam prošli, a brodit se mi nechce.“

Přesně jak Šestý říkal, vylezli na povrch ve chvíli, kdy se stará ještě zděná kanalizační stoka zužovala v moderní betonové trouby.

„Tady máme chvilku čas,“ roztrhl mladíkovu nohavici a sundal si černé kožené rukavice. Přiložil mu dlaň na hrudník a druhou na prostřelenou nohu. Zanedlouho začalo z jeho rukou vycházet nazelenalé světlo. Mladý hacker sebou prudce škubl.

„Jestli chceš, abych ti pomohl, tak seď v klidu. Radši mi řekni, co jsi provedl, že tě takhle zřídili,“ nebyla to prosba, ani přímý rozkaz. On věděl, že mladík nebude protestovat a všechno mu řekne.

 „Vsadil jsem se s kámošem…. Aáu, dávejte pozor! … vsadil jsem se, že se dokážu nabourat do databáze knihovny a smazat jednu půjčenou knihu, co si chtěl ten blboun nechat. Nedělal jsem to prvně. Bylo to pro mě takové cvičení,“ zkoušel, jestli by to mohlo tajemnému muži stačit. Zmýlil se.

„Za to by se tě nepokoušeli zabít. Nelži mi! Jinak bych se mohl inspirovat zaměstnáním někoho jiného,“ pohrozil mu a stiskl mladíkovu nohu v místě průstřelu, aby svým slovům dodal větší váhu.

„Au! Kurva, chceš mě zabít?! No jo, dobře, dobře, jenom klídek. Říkám vám pravdu,“ přešel zpátky do slušnějšího hovoru. „ No nelžu vám. Bylo to pro mě takové lehčí cvičení. Jednou jsem si dokonce převedl na účet pár tisíc z konta nějakého zazobance. Nikdy na to nepřišli. Jsem prostě dobrej.“

Samolibost s jakou mladík mluvil, se Andělovi nelíbila. Ale jeho schopnosti mu mohli pomoct najít toho, koho hledal.

„A ten někdo se naštval a najal si na tebe tu bandu budižkničemů? Nechtěj mě naštvat a začni konečně mluvit k věci! “ jen tak mimochodem odkryl cíp kabátu a ve světle lampy se zaleskla rukojeť desert-eagla.

„Ne, to ne,“ zděšeně prosil mladík a konečně se rozhodl nezatloukat. „Měli jsme udělat na seminárku z bižule něco o dnešním výzkumu a geneticky modifikovaných organismech. Naše profesorka není normální! Na běžných vyhledávačích toho moc zajímavého není. Samo-sebou jsem nejdřív vyzkoušel pár univerzit. Chtěl jsem to mít bez práce a oni maj fakt nulový zabezpečení. Jenže nic moc tam toho nebylo, tak mě napadlo to zkusit přímo u zdroje. Tak jsem se nabourával do počítačových systémů laboratoří. Bral jsem to hezky jednu po druhé. Moc jich ale nebylo, výběr byl dost omezenej.“

„Není divu, proč by se laboratoře vystavovaly takovému nebezpečí a připojovali se k síti,“ odtušil Anděl.

„No právě. Ale našel jsem jich pár, které byly. Problém byl v tom, že jedna z nich byla opravdu dobře zabezpečená. Když je něco zabezpečeno příliš, značí to, že dotyční opravdu chtějí, aby se k tomu nikdo nedostal. Tohle byl extrém. Nešlo odolat.“

„A tobě se do jejich systému podařilo dostat. “

„Myslíte té laborky? No jasně. To byla pro mě výzva, jako kdo z koho. Znáte to ne? Zákazné ovoce…Vyrobil jsem si program, aby nemohli přijít na to, kdo se jim tam naboural a trochu jsem se jim tam porozhlídl. Ale podcenil jsem asi jejich borce, no…“

„Kupodivu,“ ušklíbl se Anděl. „A něco zajímavého si tam aspoň našel? Nebo si tomu moc nerozuměl?“

„No, byl to výzkum nějaký divný látky…nějaká krev nebo co. Takový divný to bylo. Měli tam i fotky z nějaké operace medvěda, nebo velkého psa. Mělo to bílé až stříbřité chlupy. Skoro jako vlk, ale bylo to moc velký. Asi vládní genetický pokusy na zvířatech. Co já vím…“

Vlk, přehazoval si Šestý to slovo v hlavě z jedné strany na druhou. Div si ho neříkal i pozpátku. 

*** 

Po několika dnech měl Anděl důvod se začít radovat. Pomohl mladíkovi přežít. Za to, že mu zachránil život, byl nyní odměněn. Hacker našel první stopu. Otevřel mapu, vyhledal Stonehenge a vše vytiskl. Byla u toho i fotografie dívky.

„To je všechno?“

„Bohužel, ale je to čerstvé. Policie tam bude co nevidět, asi to tam stejn2 nestihnete.“

„A ty informace o té laboratoři si mi našel?“

„Ne, pane, odpojili se už dávno, když jsem se k nim naboural. Mám jen to, co jsem si od nich přepsal, plus tu fotografii medvěda. Víc jsem si tenkrát stáhnout nedokázal.“ Podal Šestému malou fotografii, kde se několik mužů sklánělo nad operačním stolem. Ze zvířete, které leželo na stole, toho příliš vidět nebylo. Jemu to však stačilo na to, aby poznal, co to je. Tohle znal. Vzpomínal si na to docela jasně.

Navlíkl si na sebe plášť, nasadil si klobouk a do rukou si vzal deštník. Pak odešel do vedlejší místnosti a zavřel za sebou.

Po té se nasál vzduch pod dveře. Hacker to už viděl. Chodil kolem nich každý den. Nedokázal je otevřít, a i kdyby nebyly zamčené, nikdy by se za ně nepodíval. Měl strach. Muž měl v sobě podivnou moc. To jak ho léčil, jak se na něj díval. Doufal, že ho už brzy nechá na pokoji a on se bude moci zase vrátit do svého poklidného života. Přísahal si, že už nikdy takovou pitomost, jako hrabat se v cizích souborech, neudělá. 

*** 

Už se rozednívalo, muž stál stále u stromu a sledoval dva vojáky, kteří tuláka nacpali proti jeho vůli do armádního vozu. Nechal je. On má zatím času dost. Promluví si s ním později, až k tomu bude vhodnější příležitost.

Od hackera věděl, že ten bezdomovec je jediný svědek, který viděl, co se tu dělo. Trochu ho to štvalo. Kdyby byla armáda rychlejší, mohl Třináctou chytit sám a nemusel čekat, až ho k ní dovedou policajti. Přemýšlel, proč vybrali Andělům protiklad a proč i jí vlastně říkají Anděl. Jako by jich už tak nebylo dost.

Vojáci zabouchli za sebou dveře a muž se zaposlouchal. Dlouho se z vozidla ozývaly tlumené výkřiky, řev mužů a tiché sténání.

Chvíli přemítal, jestli zde jen neztrácí čas. Mohl přece jít po stopě, kterou následovali policisté. Jenže jich bylo moc, chtěl se protentokrát vyhnout masakru a zbytečnému násilí.

Tohle je vážně ubohé. Že je to baví, zdržovat se mučením, pomyslel si a dál přihlížel.

Zanedlouho se dveře otevřely. Vojáci z vozidla vystoupili. Byli potřísněni krví. Tulák vypadl na zem. Nestarali se o to, co s ním je a hodili ho pod strom. To však viděl jejich důstojník.

„Kurva, chlapi jste blbí, nebo co? Vždyť ho tady, doprdele, najdou! Celou noc tady byla policie, to si vy kreténi myslíte, že nám někdo sežere, že to byla nehoda?! Nechápete, vy tupci, co by z toho udělaly noviny, kdyby se profláklo, co se tu stalo? Okamžitě ho zase naložte. Jedeme dál za město!“

Podřízení nic neřekli. Tělo rozhoupali a hodili ho zpátky do vozu. Pak si šli sednout k veliteli do kabiny. Řidič nastartoval a vůz se rozjel.

Muž v černém si povzdechl. Znovu přemýšlel, jestli by přece jen neměl následovat muže zákona a na armádu se moc nespoléhat. Jenže ti to taky mohli podělat, jak už bylo jejich zvykem, a on mohl přijít o možnost Ji najít. Tulák byl jistota, ale jen dokud je živý. Armádní poskoci ho nejspíš už zabili. Musel to zkusit teď hned, ještě měl snad trochu času. Většinou svou oběť jenom zmlátili a dovezli na stanici. Proč - k jeho smůle - tohohle museli hned oddělat?

Plynulým, ladným pohybem se přiblížil, skočil na auto a chytil se kliky velkých železných dveří. Nikdo si ničeho nevšiml. Když auto projíždělo kolem kamery, bylo na ní vidět už jen jedoucí nákladní vozidlo a nikde nikdo.

Muž se sklonil nad tulákem.

Ti hajzlové mu vypálili oči cigaretou a vytrhali mu nehty. To je nechutný, pomyslel si. Sundal si brýle a přečistil si je bílým kapesníkem, který kontrastoval s jeho černým kabátem.

Naštěstí je ještě naživu.

Cítil to, jen se těla lehce dotkl.

 Když si nasadil brýle zpátky, dal pravou ruku tulákovi na hrudník a levou na čelo. Chvíli to vypadalo, jako by se nic nedělo, jen zelenkavé světlo vycházelo z rukou Šestého Anděla a pomalu se vlévalo do tuláka, který z ničeho nic otevřel oči. Pozvedl hlavu, posadil se, promnul si ruce a rukama se dotkl očí. Nic neviděl.

„Dobrej bože. Já sem živej, do hajzlu, jo živej! Proč? Já… měl sem bejt tuhej, jak loňskej rohlík! To ste udělal vy? Co ste zač?“

„Hmm,“ zabručel Anděl a pohodlně se posadil. „Řeknete mi, prosím, co jste viděl u těch kamenů,“ ignoroval jeho dotaz.

„Když mi zachráníte kůži, řeknu vám to. Jasně, řeknu. Byla tam dívka. Asi tak dvacet let stará. Moc hezká. Přišla k jednomu z těch šutrů a něco tam dělala. Pak bylo všude světlo, tak sem si musel zakrejt oči rukou a neviděl sem, co dělala. Pak najednou byla zase tma. Ale vona už byla fuč. Pak jsem ji zahlédl, jak míří směrem na Amesbury. A pak za ní šli fízlové s takovým opelichaným čoklem. Za chvíli potom ji pravděpodobně odvezli, šli dost najisto. Ale v tu chvíli mě objevili už ti hajzlové, co mě tak strašně zřídili.“

„Řekl jste armádě něco?"“

„Jo. To samí co vám. Ale asi jim to nebylo dost, grázlům.“

Šestý vytáhl z kapsy u bundy fotku a chvíli se na ni díval.

Tohle je tak problematické. Dělám to nerad. Ukazovat někomu, co mám v mysli, dotkl se tulákova čela dvěma prsty.

„Vypadala ta holka takhle?“ vtiskl mu do mysli to, co viděly jeho oči.

„Ano! To je vona! Jak… vždyť nevidím! Jak ste to udělal? Kdo ste?“ bezdomovec byl vyděšený. Začínal tušit, že se tu děje něco podivného.

„Děkuji. Takže armáda ji nejspíš nedostane tak rychle. Možná by mohla policie… a ta nikoho armádě jen tak nevydá. Děkuji vám, pane.“ Muž si poposedl blíž k bezdomovci a chytil jeho hlavu do dlaní.

Mír s tebou.

Tulák se už odpovědi na svou otázku nedočkal. 

*** 

Vojáci zastavili u řeky. Všichni tři vyskočili ven a šli dozadu. Jeden otevřel dveře a druhý vlezl dovnitř, popadl bezvládné tělo a vytáhl ho ven. Když dopadlo na zem, žuchlo to. Třetí z nich přivázal tulákovi na nohu velký kámen, který našel opodál.

Pak mrtvolu i s kamenem hodili do řeky. Nikdo nic neviděl. Všude byl podivný klid.

 ***

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář