Jdi na obsah Jdi na menu
 


Díl 7

10. 8. 2007

Seděla jsem na plastové židli a byla mi trochu zima. Morrise odvedli někam dozadu. Pokusila jsem se jim v tom zabránit. Přemýšlela jsem, jestli bych neměla použít hrubou sílu a dostat se z nastalé situace násilím, nebo se pokud prostě zmizet, přemístit se na souřadnice Stonehenge. Nakonec jsem to zamítla. James moje snažení pochopil správně a vysvětloval policistům, že mě nesmí nechat samotnou mezi cizími lidmi. Vyštěkli na něj, že když jsem mohla jít sama ke Stonehenge, můžu být bez něj i pár minut u nich ve výslechové cele. Ani se nenamáhali nás zavírat někam jinam. Byli netrpěliví, aby z nás co nejrychleji vytáhli nějaké informace.

Meč zůstal v hotelu. To se nějak vyřeší, snad to tam moc neprohledají. Až doteď jsem si neuvědomovala, že o něj mohu i přijít. Cítila jsem se jako bez ruky.

Tok myšlenek mi přerušilo zavrzání dveří a do hlavní chodby vstoupil strážník. Neustále jsem se tvářila jako uslintaný debil. Přemýšlela jsem, jestli mi to třeba už nezůstane napořád, jak se běžně vyhrožuje malým dětem.

Muž došel ke mně a skrz mříže mi prostrčil dovnitř deku.

„Nevím proč, ale seržant Star mi nařídil, abych ti to donesl. Stejně vypadáš, že ti je jedno, jestli ti je zima nebo ne. Debile.“

Chvíli si mě prohlížel, trochu se zamračil, ale pak se otočil a odešel.

Přestala jsem hypnotizovat zeď a stoupla si. Je pravda, že tu trochu táhlo a potřebovala jsem si protáhnout nohy. Snažila jsem se chodit pomalu a vrávoravě. Na jedné stěně bylo poloprůhledné sklo. Viděla jsem v něm jen vlastní odraz. Dívala jsem se do svých hnědavých očí s kulatými zorničkami. Rty i v nedokonalém zrcadle už chytaly namodralou barvu. Možná právě proto mi donesli deku, mysleli si, že mrznu. Já ovšem věděla, že důvod mých promodralých rtů je zcela jiný.

Přemítala jsem, jak se odtud dostanu i za cenu, že tu Morrise nechám. On si snad už nějak poradí.

Než jsem stihla cokoliv vymyslet, se moje cela znovu otevřela. Ve dveřích stál ten mladý policista, co nás zadržel v hotelu v Amesbury. Měl podivný výraz ve tváři.

On má ze mě strach! Že bych nehrála šílence dost přesvědčivě? Sakra práce! Tohle je to poslední, co jsem potřebovala. Proč jsou z toho Stonehenge lidi tak podělaný?

Dívala jsem se na své ruce. Pak mi došlo, co ho tak vyděsilo. Moje kůže už byla také bíle zbarvená. Zdálo s,e že spojení astrálního a fyzického těla je tak zcela u konce. Proběhlo to docela rychle, možná až moc.

Zdá se, že brzy budu mít svou sílu kompletní. Musím Mistra rychle najít.

Policista si ke mně přitáhl židli a chvíli si mne jen prohlížel. Oplatila jsem mu jeho zkoumavý pohled.

„James?“ zeptala jsem se tupě.

„Ne, já nejsem James, jmenuji se Peter Cliff. Chci, abys mi řekla, co jsi dělala u Stonehenge,“ bylo na něm znát, že neví, jestli se mnou má mluvit jako s duševně chorou, nebo jako s plně myslící bytostí. Jeho nerozhodnost mi přišla legrační.

„Kde je James?“ zopakovala jsem svůj dotaz po jednotlivých slovech od sebe oddělených dlouho pomlkou. Jestli teď něco udělám špatně, mohu být ještě v mnohem větším průseru, než jsem.

Peter si povzdechl.

„Přijde, až mi řekneš, co jsi dělala u těch kamenů. Víme, že sis odtamtud něco odnesla. Nehraj na nás šílenou.“

Naklonil se blíž ke mně a začal mi šeptat do ucha: „Nejsem tak hloupý jako ti kolem. Nikdo s retardací by se tam nedostal. Fotka mluví jasně. Navíc jsi tu trasu zvládla uběhnout opravdu rychle. Ani trénovaný atlet by to nestihl. Takže buď mi vyklopíš, co máš společného s tím vrahem před sedmi lety, nebo tvůj přítelíček bude mít velké potíže.“

Hrál si na drsňáka. Krev se mi začínala vřít. To, že mě držel za košili, ve mně vyvolalo vlnu vzteku. Snažila jsem se ho v sobě dusit, ale bylo mi jasné, že mi to moc dlouho nevydrží.

„Kde je James?!“ na oko jsem se rozbrečela. To ho donutilo zapochybovat. Byl to souboj jeho nervů a pochybností. Logika versus intuice. Když budu hrát dostatečně dlouho, třeba mi ještě i něco řekne.

„Před sedmi lety tam někdo brutálně zmasakroval několik našich kolegů, možná bychom našli dost důkazů na to, abychom to mohli hodit na toho tvého kamarádíčka. To bys přece nechtěla, že ne?“

Začínal mě nehorázně srát. Stále mi šeptal do ucha, aby nikdo naší debatu nemohl sledovat.

„Když bude mít štěstí, dostane doživotí, ale nejspíš skončí na křesle. Dostane pár voltů jako bonus za tvou paličatost.“

Problém byl, že tohle myslel naprosto vážně. Mně zase tolik moc nehrozilo, ale ten muž – Morris -  tohle si nezasloužil. Pro mne by bylo snazší ho tu nechat. Proč mě ale kryl? Mohl mě udat a mít klid.

Asi toho budu litovat.

Zavřela jsem na chvilku oči a zaposlouchala se do myslí lidí kolem sebe. Jeden strážný byl za dveřmi, nudil se. Za poloprůhledným sklem byl další člověk. Musela jsem se tak držet zpátky, ale přesto…

Pomalu jsem se naklonila až k Peterovi. Jeho mysl byla jako otevřená kniha – strach – stálo v ní jasně napsáno. Když se člověk bojí, myšlenky mu skáčou do vědomí prakticky samy. Křičí je kolem sebe a jsou tak snadno postřehnutelné, ani se nemusíte moc snažit. Chytla jsem ho za jeho uniformu. Síla, s jakou jsem to udělala, ho vyděsila a pokusil se odtáhnout. Bylo ale už pozdě, z mého stisku se vymanit nemohl. Muž, stojící za sklem nic zpozorovat nemohl. To, co se dělo mohl vnímat jenom Peter Cliff a já.

„Poslouchej a poslouchej hodně pozorně. Neublížíš mu, protože jinak by ses do konce života mohl trápit tím, že tvou rodinu - ženu a malého syna - postihla nějaká moc ošklivá nehoda,“ odstrčila jsem ho od sebe a donutila ho, aby se mi podíval do očí. Nebyla jsem si jistá, jestli můj záměr vyjde. Transformace nemusela být hotova úplně. Bylo na čase to vyzkoušet.

Zorničky se protáhly do stran, do dvou tenkých štěrbin a duhovka získala zlatavý nádech. To bylo samo o sobě dostatečně děsivé. Jenže nebylo to zdaleka všechno. Tyhle oči měli i Vlci za bránou. Stvoření strachu. S jejich podivnou krví přešly do mě i některé jejich vlastnosti, včetně očí.

Nepovedlo se mi to úplně. Cítila jsem, že jeho mysl mi přece jen klade odpor. Dostatečně silná mysl by mě zablokovala. V Peterově tváři se objevil strach postupně přecházející v děs a hrůzu. Začal se mi v rukách klepat. Viděla jsem všechno co on. V hlavě mu vyvstávaly jeho nejhorší obavy, jeho nejniternější hrůzy.

„Dost, prosím,“ zaškemral. Jeho tvář byla zkřivená bolestí a třes svého těla se snažil jen marně ovládnout. Oči měl široce rozevřené a vodnaté. Dýchal zrychleně, jeho tep byl dvojnásobný. Viděl svou ženu a svého pětiletého syna ležet doma v obývacím pokoji s usekanými hlavami. Hlavy obou dvou byly úhledně srovnány na krbové římse. Dělalo se mu zle. Cítil, jak se obsah jeho večeře dere ven. Neměl daleko k tomu, aby se zhroutil. Přesto byl silný, jinak by už asi přestal hrůzou dýchat.

Povolila jsem stisk, ale stále jsem ho držela.

„Co jste zač? Proč?!“ měl co dělat, aby nebrečel.

„Ukažte mi, co se stalo před sedmi lety,“ řekla jsem potichu. Na jeho mysli vyskákaly obrázky zmrzačených těl. Byl tak vynervovaný, že jsem mohla vidět jeho představy naprosto zřetelně, jako bych se dívala na velmi ostrou trojrozměrnou fotografii.

S hrůzou jsem ho pustila. Věděla jsem naprosto přesně, co má tohle znamenat.

„Anděl,“ vydechla jsem. Nebylo pochyb. Čisté sečné rány a precizně provedená práce. Podle údajů v Peterově paměti, to byla akce na pár vteřin. Bylo mi z toho zle. Přesto jsem ale zapochybovala, jestli to, co jsem teď udělala, bylo správné. Přede mnou seděl muž, který se právě podíval do očí největší hrůze svého života. Div, že ještě žil. Od Sebastiana jsem věděla, že plná dávka člověka zabije. Jenže pokud se ti policajti budou rýpat v tomhle případu, může je to dříve či později k některému z Andělů opravdu dovést. Podle těch obrázků tomuhle rozhodně nevadilo, někoho sprovodit ze světa.

Jak asi dopadnu já, až se s někým takovým setkám?

„Co tím chcete říct?“ K mému překvapení se vzpamatovával docela rychle.

„Nechte ten případ být. Dejte od něj ruce pryč.“

Znovu jsem si ho dotáhla k sobě až tak, že jsme se špičkami nosů málem dotýkali. „Ti lidé, po kterých jdete, jsou příliš nebezpeční, nechte je na pokoji. Pak by se vaše hrůzné sny mohly stát skutečností. Oni se nebudou bát kohokoliv zabít. To před sedmi lety je důkazem.“

Znovu se zachvěl. Teď jsem věděla, že nebude křičet ani utíkat. Pustila jsem ho.

„Vy s nimi máte společného co?“

„Petere Cliffe, jak moc milujete svou ženu a svého syna?“ moje otázka ho překvapila.

„Co s tím mají oni co dělat?! A jak o nich víte?“

Některé věci mu docházely s jistým zpožděním. Mluvila jsem k němu, aniž by se mé rty pohnuly. Cítila jsem vzrůstající vyčerpání a bolest hlavy. Zorničky jsem už měla zase normální. Chtěla jsem ho s nimi vyděsit, ale nemohla jsem si dovolit, aby je zahlédl i někdo jiný, nebo hůře, kamerový systém výslechové cely.

„Vím i kde bydlíte, sám jste mi to řekl. Petere, nechte mě jít, oni jsou nebezpeční, musím je zastavit. Já mohu, ale obyčejný člověk to nedokáže.“

„Já vás pustit nemůžu,“ jeho hlas se chvěl. Přidušeně chraptěl a rukou si otíral kapky potu z čela.

Chvíli byl zticha, odtáhl se ode mě dál. Větší vzdálenost v něm nejspíš vyvolala vlnu sebedůvěry.

„Co si vlastně myslíte, že děláte?! Teďka mám vaše dozná…“ vykřikl, ale najednou se zarazil.

Díval se na mě a konečně mu to došlo. Můj pohled, nic ve tváři ani v pohledu se nezměnilo, stále jsem se tvářila jako blázen. Skrz poloprůhledné sklo nás už pozorovali dva policisté. Já a Peter jsme spatřili jen své odrazy.

„Cliffe, pojďte sem prosím,“ ozvalo se v reproduktoru.

Peter zděšeně vyšel ven. Při odchodu ze mě nespouštěl oči. Byl trochu paranoidní. Nervozitou se málem netrefil do dveří.

„Co si sakra myslíte, že děláte, Cliffe?! Jestli přijdou na to, jak tu s ní jednáte, budeme mít na krku ještě žalobu za hrubé jednání s postiženými. Je očividně blázen. Se s tím smiřte. Už jsme volali na tu léčebnu, necháme ji tam tak měsíc, jestli se ale neprokáže, že to opravdu jen hraje, máte průser jak vrata.“

„Ano, pane,“ odpověděl nadřízenému potichu. Nechápal to. Jak to, že to neviděli? Přece to museli vidět taky! Ty oči! Ten výraz v obličeji! Nebo se mu to jen zdálo? Podíval se přes zrcadlo na tu dívku.

Ne, vím, co jsem viděl. Nevím jak, ale já nejsem blázen. Ale vymyslela to dobře, nemůžu nikomu nic říct, mysleli by si, že jsem se z toho pomátl. Jak asi dopadl John? Možná jemu bych to mohl říct, třeba je ten Morris stejný. 

*** 

Peter se setkal s Johnem na chodbě. Star nevypadal nijak nervózně. Tvářil se sklesle a znuděně. Očividně se mu nepovedlo z Morrise nic dostat.

„Petere, jsi v pořádku?“ zeptal se John svého přítele starostlivě. Takového svého kolegu ještě nikdy neviděl. Byl sinavý ve tváři a očima těkal ze strany na stranu, nejspíš si to ani neuvědomoval.

„To je dobré. Jsem jen trochu unavený. Sepíšu hlášení a pojedu domů,“ odpověděl. Teď už si Peter nebyl ani trochu jistý, jestli to, co před chvíli zažil, byla pravda. John vypadal úplně normálně. Jemu se určitě nic podobného nestalo.

„To je dobrý nápad.“ 

*** 

Poté, co ten policista odešel, se dlouhou dobu nic nedělo. Přemýšlela jsem, jestli jsem to přece jen nepřehnala.

Aby z toho chudák neměl trauma. Na druhou stranu, naučí se být trochu opatrnější. Všechno zlé je k něčemu dobré. Když mě poslechne, má docela slušné vyhlídky, že je dožije aspoň důchodu.

Dveře se rozlítly dokořán.

Stále jsem se tvářila jako na hlavu padlá, zaskočit mě nemohli. To, co mě překvapilo, bylo Jamesovo objetí. To už se dveře zase zavřely a kroky utichly. Když zavrzala i velká hlavní mříž, bylo zase ticho.

„Jsi v pořádku?“ James došel až ke mně a chytil mne za ramena.

Sotva znatelně jsem přikývla.

„Nevypadá to, že by nás chtěli z něčeho obvinit,“ snažil se mluvit klidným hlasem. Jak mě však držel, cítila jsem, jak se mu ruce třesou stresem. Bylo mi ho líto.

Dveře se znovu otevřely a do místnosti vstoupili tři muži. Jeden policista, muž v šedohnědém obleku a nějaký doktor, který si mě prohlížel ze všech nejpozorněji. Došel ke mně a zamával mi rukou před očima. Zamířila jsem svůj pohled někam za jeho hlavu a ruku před očima nevnímala. Muž v obleku mezitím mluvil na Jamese.

„Pane Morris, omlouváme se vám za způsobené potíže. Byli bychom ale rádi, kdybyste nám dal na sebe mobilní telefon a sdělil nám, kde se budete v nejbližší době zdržovat, kdybychom se vás ještě potřebovali na něco zeptat. Vaší svěřenkyni odvezeme do léčebny v Bracknell nedaleko London road.“

„To přece nemůžete! Musím jet s ní! Potřebuje mě jako svého ošetřujícího!“ snažil se James odporovat.

„To nebude třeba, pane Morris. Pan Jones se o ni postará. Bude v těch nejlepších rukou,“ odbyl ho ostře.

James si byl moc dobře vědom toho, co je léčebna v Bracknell zač. Díval se na mě. Obavy v jeho tváři byly zřetelné a já přemýšlela, kam mě to chtějí zavřít.

„Bez soudního příkazu ji přece nemůžete zatknout a jen tak odvést,“ nevzdával se.

Muž v kabátu mu strčil do rukou lejstro se soudním příkazem k mému zadržení a umístění do léčebny.

Byli rychlí, hodně rychlí, pomyslela jsem si. Přemítala jsem, jestli si už Morrise proklepli. Určitě měli počítačového experta, který je schopen se nabourat téměř kamkoliv. Jestli se dostanou i k mé složce u Svatého Jiří, budu mít velké problémy.

„Prosím, pane Morris, jděte s desátníkem Moulinem, odveze vás domů.“

Policista chytil Jamese pod paží a násilím ho z cely vystrčil ven a vedl chodbou pryč. Ani jsem se nepohnula. Doktor Jones se mezitím celou dobu snažil nějak upoutat moji pozornost. Marně.

„Doktore Jonesi, jaká je vaše diagnóza?“ obrátil se úředník na muže v bílém.

„Pane Morgane, nevím, jak se mohla tak daleko dostat. Zdá se, že ani nevnímá své okolí. Její tělesná konstituce je ovšem v naprostém pořádku. Bylo by dobré získat její složku z nemocnice, ve které ji měli doposud evidovanou.“

Donutili mě vstát.

„Už na tom pracujeme. Máme ale nějaké potíže, potrvá to ještě několik dní. Venku už na vás čeká auto, které vás i ji odveze do Bracknell.“ 

***

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

:o)

(Silmarilien-Palantírilien, 29. 8. 2007 13:03)

dobře to na ně hraje. :D a má skvělé přesvědčovací metody. :o)