Jdi na obsah Jdi na menu
 


Díl 8

12. 8. 2007

Jamese odvezli zpět do Mordenu. Jen co vkročil do svého bytu a policista ho opustil, přesunul se do koupelny, kde se vyzvracel.

Musí tu dívku rychle z Bracknell dostat. Přemýšlel nad její bílou kůží, nad jejími namodralými rty. Byl si jistý, že když se probrala, byla naprosto v pořádku. Musela být tak strašně vyděšená nebo smrtelně nemocná. Co když něco v nemocnici přehlídli?! Podíval se na své prsty a vzpomínal si na pocit, který cítil, když se jí dotkl v cele.

Tak chladná.

Došel k telefonu a pustil si záznamník.

„Dobrý den, pane Morrisi,“ ozval se ze záznamníku měkký mužský hlas. „Jmenuji se Sebastian Bass.“ James při tom jménu zpozorněl. Vzpomněl si, jak se na něj Catherin zeptala, když se probudila. Bylo to vlastně to první, co vůbec řekla.

Ona nám o ztrátě paměti lhala, utvrdil se v tom, o čem začínal mít tušení již v Amesbury. Co je vlastně zač?

„Prosím, abyste se mi okamžitě po svém návratu domů ozval. Jedná se o vaší svěřenkyni.“ Následovalo už jen nadiktování telefonního čísla a muž zavěsil.

Morris zvedl telefon, aby okamžitě zavolal zpět, ale než se dotkl prvního tlačítka, zaváhal.

A co mu vlastně řeknu? Promiňte, ale vloupala se ke Stonehenge a odvezli ji jako pominutou do léčebny v Bracknell? To by asi nebylo to nejlepší, zapsal si číslo do notesu vedle telefonu.

Položil sluchátko zpátky na vidlici. Velké staré hodiny mu oznámily, že už je poledne. Nevěděl, co by mohl dělat. Sedl si k oknu a usilovně přemýšlel.

Proč to udělala? Kvůli čemu by se dívka jako ona chtěla dostat do takových potíží? Mohl bych zavolat právníka. Ne, to asi nepomůže, měli soudní příkaz. Kde vlastně vzala ten meč? U těch kamenů? 

Něco ho přece jen napadlo. Zvedl telefon a zavolal do Nemocnice Svatého Jiří.

Měl kliku. Zvedla to jeho kamarádka.

„Ahoj Mary!“

„Ahoj Jamesi, co se děje?“ odpověděl mu mladý ženský hlas.

„Potřeboval bych složku té holky, co jí mám teď u sebe -  Catherin Mann. Mohl bych si ji vypůjčit? Na pár dní domů, potřebuji se na něco podívat. Slibuju, že ji vrátím, hned jak to bude možné.“

„To přece nemůžu. Za to by mě mohli vyhodit. Sám víš, jak to teď chodí. Nechtějí si karty pacientů půjčovat ani mezi odděleními. Díky tomu, že nám tu vyhořel hlavní počítač, budeme muset všechny záznamy o pacientech znovu přepsat. Když ti dám její složku a ty ji ztratíš, tak veškeré záznamy budou v tahu!“

„Mary, prosím! Je to životně důležité! Až budete přepisovat její složku, tak mi zavoláš a já ji vrátím, dobře?“ žadonil James. Věděl, že už policie tu složku hledá. Jestli ji najdou, poznají, že všechno byla jen fraška a nastanou jim opravdové potíže. „Znám se s jejím ošetřujícím doktorem.“

„Doktor Gadhock tu teďka ale dlouho nebude. Včera odjel pracovně do Londýna, chtějí ho mít na pár měsíců na hlavní klinice.“

„Já mu to zavolám, jestli ti jde o tohle, a všechno mu vysvětlím, jo? Víš, že se s ním docela znám.“

Dlouhou dobu se z telefonu nic neozývalo.

„Dobře Jamesi, ale jenom, že jsi to ty. Přijeď si pro ni zítra během dne, schovám ti ji do tvého šuplíku,“ ženský hlas zněl rezignovaně.

„Díky. Mary, jsi moje zlatíčko. Měj se,“ poděkoval.

„Ty taky,“ odpověděla a zavěsila.

Asi budu brzy bez práce. Až starouš zjistí, že jsem ty papíry „omylem“ spálil - asi mě nepochválí, pomyslel si trochu škodolibě. Sedl si do křesla a dlouhou dobu se díval do zdi. Porucha hlavního počítače mu teď přišla vhod. Na informace o Catherine by se museli dostat k jejich papírové verzi a tu jim on nevydá ani za nic. Spálí ji hned před nemocnicí - pro jistotu. A další, kdo o té dívce něco věděl, byl Gadhock a ten se z Londýna jen tak nevrátí. V nemocnici se šuškalo něco o tom, že Gadhock konečně získal prestižní místo na velké klinice.

Měl prostě štěstí. Teď už nic víc udělat nemohl. Sám se sebou byl spokojen. Uvelebil se v křesle. 

 V hlavě se mu honily myšlenky, které nemohl zachytit, jen tak mu plynuly vědomím. Přicházely a odcházely. Usnul a probudil se až další den ráno.  

*** 

Do léčebny jsme dorazili kolem jedné hodiny odpoledne. Všude kolem postávali členové ochranky. Celý areál byl obehnán plotem s ostnatým drátem. Podobalo se to více věznici, nežli léčebnému zařízení.

Vytáhli mě z auta a já si mohla prohlédnout okolí. Měla jsem na to jen pár vteřin. Venku se procházelo několik lidí. Chodili vždy po dvojicích - Pacienty jsem si ani nemusela příliš prohlížet, byli viditelně pod vlivem silných sedativ a zklidňujících léků v doprovodu svých ošetřovatelů. Někteří se sotva vlekli.

Ruce jsem měla spoutané za zády, obklopena hromadou policistů. Neušlo mi, že jsou všichni připraveni po mně vystřelit, kdybych udělala neuvážený pohyb.

Odvedli mě do polstrované místnosti s jedním lůžkem. Nevzpírala jsem se. Položili mě na lůžko a připoutali. Naštěstí pro mě se nejednalo o silné řemeny. Bude stačit jedno silné zatáhnutí a ihned povolí.

Policisté odešli a doktor Jones zůstal se mnou v pokoji sám. Stiskl tlačítko u dveří.

„Chci, abyste mi do pokoje číslo A3 přinesli jednu střední dávku. A to ihned,“ řekl.

„Ano pane, hned to bude,“ odpověděl postarší mužský hlas.

Nějakou chvíli bylo ticho. Připravovala jsem se na fakt, že ve chvíli, kdy spatří mou změněnou šedorudou krev, jej budu muset sprovodit ze světa. Do místnosti vešla hubená žena s tácem, na kterém nesla injekční stříkačku.

„Tak a teď dostaneš tohle, abys nám tu nedělala nějaké hlouposti,“ vpravil mi celou dávku z injekce do žíly. Cítila jsem, jak mi tekutina proudí do těla a otupuje mé smysly. Před očima se mi zamlžilo. Doktor i sestra opustili místnost a já osaměla. Podivný pocit z působící látky trval ještě několik minut. Po té se mi zrak zase projasnil a otupění ustoupilo.

Ha! Tak tohle nečekali – já taky ne. Moje krev si s tímhle poradí hravě. A co teď? Měla bych se odtud dostat. Nejlepší bude si zkusit počkat, jestli mě také vezmou na vycházku. Kvůli atrofování svalů to nebudou moci dlouho odkládat. Nebo mohu zdrhnout už teď. Jenže přemístit se nemůžu, neznám žádnou bezpečnou souřadnici, Stonehenge budou určitě hlídat a cestou bych mohla narazit na příliš mnoho lidí. Lepší bude počkat.

Další dva dny mě jen dopovali prášky. Dělala jsem naprosto zfetovanou. Dokonce se mi tak povedlo přinutit je, aby dávku léků o něco snížili. Třetí den mě vzali ven. Byli si naprosto jistí, že pod sedativy nebudu ničeho schopná.

Periferním viděním jsem se snažila zjistit co nejvíc o svém okolí. Park byl poměrně rozlehlý a hlídky stály dost daleko od sebe. Věděla jsem, že mi nebude dělat žádné potíže utéct. Akci jsem si naplánovala hned na další vycházku. Pokud půjdeme stejnou cestou, nebude to žádný problém a mrtvý bude jen jeden. To je docela dobré skóre.

Starosti mi trochu dělaly ty léky. Fandila jsem své podivné krvi až moc. Zamlžovalo mi to myšlení a měla jsem trochu potíže se soustředit. Bylo to nepříjemné.  

Další vycházky jsem se už nedočkala.  

***  

 Čtvrtý den mého pobytu v psychiatrické léčebně, kdy mne jen dopovali hromadou uklidňujících přípravků, přišel generál Britské armády. Starý tlustý chlápek v nevkusném obleku měl s sebou dvě gorily a hromadu lejster v obálce označené jako top-secret. Byla až podezřela tenoučká.

Došel k přepážce s příjmem pacientů.

„Před čtyřmi dny sem přivezli mladou dívku. Jméno Catherin Mann, “ vyštěkl bez pozdravení na mladou sestru. Ta úlekem málem nadskočila.

„Ano pane, hned to bude,“ vyťukala pár údajů do počítače. „Doktor Jones tu bude za chvíli, zavede vás za ní. Počkejte prosím v čekárně.“

Všichni odešli směrem, kterým jim žena naznačila. Zvedla sluchátko telefonu a zmáčkla na něm jedno tlačítko.

„Doktore Jonesi? Nějací pánové od armády na vás čekají v čekárně.“

„Od armády? “ ozvalo se ze sluchátka.

„Ano, doktore. A vypadají nedočkavě, asi byste tam měl pro jistotu zajít hned. Je to kvůli té holce, co jste sem nedávno přivezli.“

„Ano už tam běžím, děkuji.“  

***  

Nikdo si nevšiml muže v černém kabátě s kulatými brýlemi. Propletl se jen tak – nenápadně - na pozemek léčebny.  

*** 

Do místnosti vstoupilo několik mužů.

Byl tu doktor Jones a jeho asistent s připravenou injekční stříkačkou. Dva svalovci vypadali jako osobní stráž posledního z přítomných, který byl navlečený do vojenské uniformy, na levé straně hrudníku měl připnuté prýmky.

„Máme povolení ji převést k nám,“ oznámil generál strohým hlasem. „Prosím, opusťte místnost.“

Jones věděl, co jsou tihle zač, a pro jistotu se ani nesnažil vzdorovat. Muži stáli na druhé straně místností a hrabali se v nějaké složce. Podali mu úhledně přeložený list papíru se soudním povolením.

Ucítila jsem v místnosti neznámou silnou energii. Zježily se mi chloupky všude po těle. Vliv léků odplavil adrenalin někam pryč a já přestala hrát svou roli blázna a zoufale se dívala ke vchodu do pokoje. Muži zaznamenali změnu mého chování a nevěřícně na mě zírali.

Dostala jsem strach. Zima se mi rozšířila tělem jako jed a na rukách se mi objevila husí kůže. Cukla jsem s sebou, až velká železná postel poposkočila. Silným tahem jsem přetrhla pouta na rukou i nohou zároveň. Téměř ve stejnou chvíli se na mě obrátily zbraně generálových poskoků.

Ohlédla jsem za zdrojem toho nepříjemného pocitu.

Ve dveřích stál Anděl. Ani se na mě nepodíval. Několika plynulými, ale velice rychlými pohyby, zlámal vaz gorilám ochromeně stojícím u pojízdného stolku. Jones s poskokem, kteří zůstali strnule stát, a nezmohli se ani na slovo, to měli za sebou stejně rychle.

Věděla jsem, že musím pryč. Anděl si mne nevšímal. Před mýma očima všechno probíhalo zpomaleně zahaleno do šedavé mlhy, ale já se nebyla schopná moc hýbat. Jen jsem se dívala na masakr probíhající před mýma očima.

Generál se otočil, pohotově vytáhl zbraň, a namířil s ní na útočníka.

„Co tu chcete? Vypadněte odtud!“ zaječel voják a ruka se zbraní se mu klepala strachy.

„Bum!“ řekl skoro šeptem Anděl a zbraň explodovala. Utrhlo mu to ruku v zápěstí. Jemný kouř ze střelného prachu a zápach spáleného masa aktivovaly požární čidla a ze stropu začala pršet studená voda.

Generál klesl na zem. Svíjel se bolestí a držel si pahýl své ruky, ze kterého jen pomalu odkapávala krev. Po místnosti se linul zřetelný zápach spáleného masa a chlupů. Anděl mu ušetřil trápení. Zlomil mu vaz tak, jako těm před ním.

Otočil se na mě. 

***  

Nechala jsem ho udělat jen par kroků.

Vyrazila jsem dopředu, ale lůžko dynamiku mého pohybu utlumilo. Přirazila jsem Šestého ke zdi, ze které se odloupaly celé kusy omítky. Sedativa mě otupovala a já věděla, že v tomto stavu proti někomu takovému nemám nejmenší šanci.

Zdálo se, že Anděla můj náhlý výpad překvapil. Nečekala jsem, až se probere, a vyběhla jsem ze dveří pryč. Prudce jsem je za sebou zavřela. Z vnitřní strany nebyla klika. Doufala jsem, že ho trochu zbrzdí hledání klíčů u mrtvoly doktora Jonese.

Letěla jsem chodbou a cestou míjela ošetřovatele. Na chodbách dokonce postávalo i několik zfetovaných pacientů. Měli nepřítomný mrtvý výraz. Slyšela jsem kroky Šestého za sebou. Byl mnohem rychlejší než já. Snažila jsem se dostat do nižších pater, odkud bych se snáze dostala ven. Nebyla jsem si jistá, že bych vydržela seskok z pátého patra.

Moc daleko jsem se však nedostala. Jedny z plastových dveří se mi odmítly otevřít a já do nich v plné rychlosti narazila.

Dopadla jsem na zem a Šestý už stál za mnou. Vstala jsem a otočila jsem se k němu čelem. Podívala jsem se do hlavně desert-eagla. Nebyl to zrovna příjemný pohled a já polkla hořkou slinu plnou strachu.

Zatnutou pěstí jsem vysklila okno po své pravici. Střepy jsem zvedla do vzduchu pouhou silou své vůle. Vznášely se volně ve vzduchu. Při pohledu do mých očí s sebou škubnul a ustoupil krok dozadu.

To byla moje šance. Mokrá nemocniční košile se mi nepříjemně lepila na kůži.

Pohybem ruky jsem střepy mrštila proti Šestému. Letěly samy neseny silou mé vůle. Zakryl si oči, aby o ně nepřišel. Zároveň stiskl spoušť. Kulka mě minula jen o kousek. Prorazila dveře. Někdo za nimi stál. Ozval se odtamtud bublavý zvuk a řev některého z ošetřovatelů. Na zem dopadlo něco těžkého.

Všude byl najednou chaos. Řev požárního poplachu se marně snažil přehlušit hysterické ječení k smrti vyděšených ošetřovatelů.

Vyskočila jsem z okna ven. Byli jsme ve třetím patře. Dopadla jsem v para-kotoulu. Škrábance od zbytků skleněné tabule okna se mi rychle zacelovaly a na mém těle po nich nezůstalo ani památky. 

 Chvíli mi trvalo, než se mi podařilo vstát a rozeběhnout se pryč.

Anděl se vzpamatoval z mého drobného útoku příliš rychle. Jeho seskok byl ladnější a lehčí než ten můj. Přistál na nohy. Věděla jsem, že utíkat nemá cenu. Na volném prostranství stačí jedna střela a já věděla, že tentokrát Anděl cíl nemine. Otočila jsem se tváří k němu připravena na další útok, o kterém jsem si byla jistá, že musí přijít. Energie mi cirkulovala tělem a já cítila, jak je Šestému nepříjemné dívat se mi do očí.

Couvala jsem pomalu dozadu přes park.

Venku postávali ošetřovatelé a zděšeně nás pozorovali. Pacientům zůstal jejich tupý výraz, zdálo se, že nevědí o nebezpečí, které jim hrozí. Ti chytřejší ze zřízenců se snažili i se svými svěřenci vyklidit nebezpečný prostor. Nikdo si nebyl pořádně jistý, jestli je lepší se schovat v budově, odkud se před chvílí ozvala střelba, nebo venku, kde se mě právě Šestý hodlal sprovodit ze světa.

Zase jsem se dívala do stříbrné hlavně. Konečně promluvil.

„Řekni sbohem.“

Stiskl spoušť.  

***

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

=o)

(Tara, 1. 11. 2009 15:39)

úplně jsem se do toho začetla je to čím dál tím vcí napínavější :)

:o)

(Silmarilien-Palantírilien, 29. 8. 2007 13:25)

hu, tak to je skvělé. :o)