Jdi na obsah Jdi na menu
 


Díl 9

12. 8. 2007

„Sebastian Bass u telefonu, kdo volá?“ ozval se ve sluchátku mladý mužský hlas.

„Dobrý den. Jmenuji se James Morris. Poslechl jsem si váš vzkaz,“ Jamesovi se klepaly ruce. Byl druhý den po incidentu, kdy Catherin odvezli do Bracknell. Snažil se něco sníst, ale všechno vyzvracel. Přemýšlel, kdy mu bylo naposledy tak mizerně. Ano, vzpomínal si. Bylo to, když zemřela jeho milovaná Lucy.

„Dobrý den. Je Catherin s vámi? Mohu s ní mluvit?“ Hlas byl klidný. Morrisova nervozita ještě vzrostla.

Co mu mám teď říci?

„Víte, je tu drobný problém. Raději bych vám to vysvětlil osobně - pokud dovolíte.“

V telefonu bylo nějakou dobu ticho.

„Ano, to není problém. Pokud nebudete namítat, mohu se u vás stavit zítra kolem desáté ranní?“

„Ano - budu vás čekat.“ James by se nejradši někam propadl. Nevěděl, co má dělat. Ale třeba to byl někdo, kdo tu dívku opravdu zná, kdo mu pomůže. Chtěl mu nadiktovat adresu, ale pan Bass zavěsil, aniž by mu ji stihl říct. Trochu ho ta zdánlivá zbrklost překvapila, ale byl si jistý, že si muž adresu buď najde, nebo znovu zavolá. Pro tuto chvíli to neřešil. Raději sáhl po láhvi s whisky. Bylo toho na něj moc. Za jeho zády pomalu dohořívala Catherinina složka a on ještě musel vymyslet výmluvu, kterou ospravedlní to, že zničil jediné údaje o té dívce, svému nadřízenému. 

*** 

Instinktivně jsem odvrátila zrak a natáhla jsem ruku před sebe. Ozval se výstřel. Vyjekla jsem.

Po všem, co jsem si už prožila - přes to všechno - jsem teď nechtěla zemřít. Bála jsem se.

 Ostrá rána. Ucítila jsem závan silné energie. Byla mi povědomá.

Kdo? Někdo, koho znám, tu je. 

Pak mi to došlo. Nic jsem necítila. Žádná kulka se mého těla nedotkla. Otevřela jsem oči. Poměrně velká olověná kulička mi ležela u nohou. Namodralá záře vycházející mi z konečků prstů v mžiku zmizela. Nijak výrazná ani intenzivní. Střela se zastavila o něco, velice podobného štítu, avšak tento byl jen z čisté energie.

Bože, já mám kliku, že to už funguje, ulevilo se mi. Zorničky očí se mi pomalu vrátily do své původní podoby.

Zvedla jsem svůj pohled a…

Kde je Šestý? Přede mnou nikdo nestál. Všimla jsem si vyryté rýhy v zemi. Na jejím konci ležel zhroucený Anděl. Jeho let zastavil až strom, který se pod náporem ohnul a nalomil.

Nehýbal se. Zdálo se, že nedýchá.

Došla jsem až k němu a dvěma prsty jsem se ho dotkla na krkavici. Žil. Tep měl dobře hmatatelný. Dýchal, i když jen těžce. Vypadalo to, že má zlomená nějaká žebra. Brýle ztratil během letu někde cestou. Byl v bezvědomí - měla jsem prostě štěstí.

Co to ale bylo? 

Zvedla jsem se na nohy a otočila se. Kolem bylo liduprázdno až na dva muže, kteří stáli asi dvě stě metrů ode mě. Nedělalo mi problém, je poznat. Moje srdce poskočilo radostí. Nechala jsem Anděla andělem tam, kde byl, a rozeběhla jsem se přes park k postavám.

Místo radostného uvítání mi však byla vyťata facka, až jsem málem upadla.

„Za co?!“ ohradila jsem se.

„Kolikrát jsem ti říkal, že nesmíš zavírat oči!“ Sebastian vůbec nevypadal šťastně, že mě vidí, ale naopak se tvářil hodně naštvaně. James Morris po jeho levé ruce se na něj překvapeně díval.

Ještě chvíli se na mě mračil. Připadala jsem si pod jeho pohledem jako zpráskaný pes. Ale najednou mě objal. Jeho stisk byl pevný a vřelý.

„Snažil jsem se tě najít, jak nejrychleji to šlo. Omlouvám se, museli jsme vyřídit nějakou byrokracii, abychom tě mohli odsud dostat.“

„Našli jste mi právníka?“ podivovala jsem se, protože nikdo další tu nebyl.

„Asi na to nevypadám, ale taky jsem kdysi studoval,“ Sebastian zněl skoro uraženě, ale usmíval se, i jeho oči se smály. „Jejich soudní příkaz nebyl platný. Je to vyřízené.“

„Mohl by mi někdo vysvětlit, co se to tu děje?“ rozčiloval se nahlas James.

Sebastian mě pustil: „Později. Musíme ho odnést pryč a vypadnout odtud. Za chvíli tu budou hasiči a policie. Lakejjo, seber Šestého a jdeme.“ Sebastian znovu zvážněl. Zase byl takový, jakého jsem ho znala. Žádné zbytečné zdržování.

Vítejte do starých časů. Nesnáším stereotyp, pomyslela jsem si, ale byla jsem vcelku spokojená.

„La-co?“ Morris naší debatu očividně nepobíral, nebyl ale čas mu cokoliv vysvětlovat. Nikdo si jeho zvukových vsuvek, do našeho rozhovoru nevšímal.

„Počkáme na tebe na druhé straně vzadu za léčebnou v autě. A necourej se!“ strčil do mě Sebastian, abych se konečně pohnula, když viděl, že váhám.

„Už jdu,“ po pár krocích jsem se ale zastavila: „Mistře?“

„Ano?“

„Někdo nás mohl vidět,“ vyslovila jsem svou domněnku a ohlédla se směrem k rozbitému oknu.

„Vyzvedli jsme si tě odsud už před hodinou.“ Sebastian na mě mrkl a poklepal si na rameno. Okamžitě jsem pochopila, co to znamená – někdo důležitý z dnešního dne nebude mít příliš mnoho vzpomínek.

Otočila jsem se a doběhla k Šestému. Sebastian mezitím chytil Morrise za paži a jednou rukou ho strkal směrem ven z areálu léčebny. James nic nechápal, a tak se nechal odtlačit až ke svému vozu.

Otočila jsem Anděla tváří vzhůru. Na obličeji měl pár škrábanců od střepů.

Byl ještě mladý, přesto starší než já. Zvedla jsem ho do náručí a přehodila si ho přes rameno. Nebyl zrovna nejlehčí, ale poklusem jsem doběhla k zadní bráně léčebny. Stráže tu nebyly.

 Sebastian se na mě usmál a mě bylo hnedka jasné, že se jich - způsobem jemu vlastním - zbavil. Přepadla mě zvědavost. Chtěla jsem se ho zeptat, jaké vtíravé nutkání jim vtiskl do mysli, ale nakonec jsem se ovládla a nezeptala se.

Složila jsem bezvládné tělo na zadní sedadlo. Anděl byl trochu vychrtlý. Cítila jsem, jak mu na boku vystupují žebra, když jsem se ho dotkla. Podařilo se mi ho i připoutat. Obešla jsem vůz a posadila se za řidiče.

James nastartoval. Jeli jsme k němu domů. Ne však do bytu v Mordenu, ale do jeho neskromné vily, kterou mu přenechal jeho otec v okrajové části předměstí Londýna Kentish Town. Ten dům byl - pokud mám být přesná - menším zámkem. Než nás zatkli, chtěl mě tam vzít a ukazoval mi své rodinné fotky.

 „Jak jsi mě našel?“ prolomila jsem ticho, během něhož jsem si prohlížela spící postavu po svém boku. Sebastian vytáhl z kufříku, který měl na klíně, noviny a podal mi je.

„V sekci ostatní najdeš svou fotku a číslo na pana Morrise,“ vysvětlil.

Měl pravdu. Vzpomněla jsem si na první týden v nemocnici, kdy za mnou přišla policie a udělala mi několik fotek, a také na rozhovor s Jamesem před nemocnicí.

Podala jsem noviny zpět Sebastianovi. Bolela mě hlava a cítila jsem se unavená. On si toho samozřejmě všiml.

„Cítíš se dobře?“ zeptal se mě. Všiml si, že jsem několikrát zamrkala.

James byl celou dobu potichu, věnoval se řízení a jen nás poslouchal.

„Jsem unavená,“ odpověděla jsem. Nikomu krom Sebastiana - svého mistra - bych to nepřiznala.

„To bude ještě vliv prášků. To do zítra přejde. Ale než tě necháme odpočinout, ještě tu máme práci,“ ohlédl se dozadu na muže za svými zády. „A chci tě prohlédnout. Zdá se, že tvá transformace proběhla moc rychle.“

„Je to špatně? Jak dlouho by to mělo trvat normálně?“

„Do úplného stavu to trvá minimálně rok. Ještě to není úplné, ale podle toho, co jsem viděl, ti ke konci už mnoho nechybí.“

Podívala jsem se na Šestého, který se zavrtěl.

„Sehnal jsem mu nějaká sedativa, budou nám stačit, aby si pospal minimálně den, dva“ odpověděl na můj pohled mistr.

Sáhla jsem Andělovi pod kabát a košili a nahmatala přívěsek identický s tím mým. Uprostřed byl kámen nazelenalé barvy.

„Policie se o ten incident určitě bude zajímat. Pro mě možná máte důkaz, že jsem tam nebyla, ale co on?“ pokynula jsem na bezvládné tělo schoulené vedle mě na sedadle. Světlé vlasy Andělovi padaly do tváře, oči měl trochu křečovitě zavřené, zranění ho musela bolet.

„O to se postarám a Šestého určitě nikdo neviděl. Nebo si dal alespoň dobrý pozor, aby ho nikdo nepoznal.“

Dlouhé ticho, během kterého jsme se já i Sebastian věnovali každý svým myšlenkám, James nevydržel a prolomil ho.

„Mohl by mi někdo vysvětlit, co se to tu děje?“ dožadoval se nekompromisně.

Chvíli jsem čekala, zda Sebastian něco řekne.

„Takže to zbude na mě, co?“ konstatovala jsem nahlas.

 „Proč ti říká Lakejjo?“ zeptal se James potichu a koutkem oka pozoroval Sebastiana, který se tvářil, že ho zaujalo něco venku za okénkem.

„Je to moje jméno.“

„Trochu divné, nemyslíš? A příjmení?“

„Nemám příjmení. To jméno mi dal on,“ pokynula jsem na Jamese přes zpětné zrcátko směrem k Sebastianovi. „Svoje staré jméno si nepamatuju,“ lhala jsem. Nebylo mi to příjemné, ale nechtěla jsem, aby se mě na něj vyptával. Už tak pro mne nebylo zrovna lehké oživovat svou minulost. Vždycky se za mnou táhla jako noční můra v bezesných nocích, ve kterých jsem byla nucená bdít – díky své krvi.

„A proč ti dával jiné jméno? Kde máš svou rodinu?“

„No, víš…je to dost složitý. Rodinu nemám. Jsou mrtví.“

„Ty jsi sirotek?“ skočil mi do řeči.

„Ne.“

„No, ale říkala jsi, že ti rodiče zemřeli,“ namítal.

„Nech toho, prosím,“ promnula jsem si oči, protože mne začaly neúnosně pálit. „Je to naopak. Pro svou rodinu jsem zemřela já. A oni pro mne taky. Nevím, kde jsou, ani co se s nimi stalo.“

„Jestli se ptám nevhodně tak…“

„Pro Anděly,“ skočil najednou Sebastian do mého zoufalého pokusu o vysvětlení, „je lepší myslet na své rodiny jako na mrtvé. Nemohou se s nimi setkat. Důvod je zřejmí. Protivníci by jejich blízké pozabíjeli ve snaze se dostat jeden k druhému.“

Povzdychla jsem si. Sebastian poznal, že jsem mu dala slib, který jsem, byť s nechutí, musela splnit. Proto se semnou nehádal.

„Chceš vědět, kdo jsem? Víš. Já sama vlastně nevím, tak ti to těžko můžu vysvětlit,“ podívala jsem se ven z okna, jako bych právě tam mohla najít odpověď.

„Svět umírá a někdy je holt potřeba nějakých obětí, které to mají zvrátit,“ začala jsem pomalu.

„A vy máte najít ty oběti, které to vyřeší, co?“ znělo to skoro až posměšně. Neměla jsem však sílu na to, abych se na něj rozzlobila. Slyšet to samé, co on a nevědět, co vím, asi bych se sama sobě vysmála.

„No, mám spíš dojem, že ty oběti jsme my,“ podívala jsem se mu do očí přes zpětné zrcátko a on mi pohled oplatil.

„A kdo jste Vy?“ snažil se ošetřovatel zjistit víc, méně drastickou cestou a obrátil se na Sebastiana

„To je můj mistr. Dvanáct let mě učil všemu, co teď umím. Zabíjení lidí, vykrádání cizích myšlenek, samé zajímavé věci,“ nenechala jsem Sebastiana odpovědět. Byla to má přísaha a chtěla jsem jí sama dostát. Jamesovi chvíli trvalo, než si to spočítal.

„On je i tvůj otec? Od osmi let tě vyučoval? Sám?“ vykládal si moje slova po svém.

„Ne. Odvedl mě, když mi bylo necelých sedmnáct let. V ten den jsem oficiálně zemřela.“ Srdce mi tlouklo jako zběsilé, ale já si toho nevšímala. Bylo mi úzko. Žaludek se mi nepříjemně svíral v bolestivé křeči při vzpomínkách na minulost. Vždycky to tak bude. Vzpomínky na lidi, které už nikdy nesmím vidět.

„Nevypadáš na dvacet devět let,“ podotkl a já přemýšlela, jak mu to celé vysvětlit v pár slovech.

„Ne, je mi jen dvacet jedna, policisté mi věk jen odhadli, proto mám v novém průkaze napsáno, že je mi dvacet. Tam, kde jsem byla trénovaná, čas neplyne. Je to skoro jako od Einsteina. Tady ti čas plyne jednou rychlostí, ale pro předmět, který letí rychlostí světla, čas ubíhá úplně jinak. Promiň, nechce se mi to vysvětlovat. Stejně bys to nepochopil,“ utnula jsem to a znovu si protřela oči. Ta sedativa byla vážně nepříjemná.

„A co je on zač?“ ukázal na Šestého.

Přestalo mě to bavit.

„Nenecháme to na jindy?“ pokusila jsem se z toho nějak vybruslit, překryla jsem si oči rukou.

Nemám svou zbraň, vytanulo mi na mysli a já ihned věděla, na co svést svůj aktuální stav. Bez ní jsem se cítila, jako nahá. Sedět vedle Anděla, který mě chce zabít, bezbranná se mi nelíbilo. Začínala jsem mít trochu klaustrofobní pocit a jen se modlila, abychom už byli v Londýně.

„Nemyslím, že bychom měli nějak extra času,“ podotkl James a já musela uznat, že má pravdu.

„Máš rád fantasy?“ Přikývl a já pokračovala: „Tak si představ takového anděla z těch pohádek. Usekni mu křídla, přidej k němu něco málo krvelačnosti a vyjde ti něco, co by se tady tomu,“ ukázala jsem na Šestého, „mohlo podobat.“

„Cože?“ přerušil mě.

„Říkají nám Andělé. Ani nevím proč. Na Zemi prý existují nějaké spisy, které příchod takových jako jsme my, předpovídají. Má se spasit svět, nebo něco podobně stupidního. Na Zem jich protentokrát bylo vysláno třináct. Všichni vybráni z normálních lidí, jako jsi ty sám, jako byla tvoje žena. Odvedli nás pryč a učili přežít, učili nás duchovním hodnotám, že je náš život cennější než lidský a musíme, bez ohledu na prostředky, dosáhnout cíle. Přestali jsme lidmi. Co na tom, že cesta povede přes mrtvoly nevinných. Vidíš ten medailon?“ ukázala jsem mu na přívěsek, který měl Anděl na hrudi. Zpomalil jízdu a otočil se dozadu, aby si ho namátkou prohlédl a znovu se vrátil k řízení.

„Každý má jeden takový. Každý máme kámen se svým symbolem. A proroctví, osud říká, že jeden je má spojit všechny. Naplnit svůj osud a spasit svět. Možná a možná taky ne. Kdo ví, co máme udělat. Jenže, jak může být andělem někdo, kdo masově vybíjí lidi? Anděl je přece bytost čistá, nevinná. Je to těžké,“ ukončila jsem svůj krátký proslov.

„Mohu mít otázky?“ zeptal se, když poznal, že nic dalšího už mu nepovím.

„Klidně se ptej, čím víc toho ale víš, tím větší ti hrozí bezpečí,“ upozornila jsem ho.

„A co ty? Jakou v tom roli hraješ ty? Máš taky medailon, když jsi jedna z nich?“

„Ano, ale já nejsem jako oni. Ani tělem ani silou,“ poznámku o tom, jak moc je moje síla jiná, jsem raději vynechala.

„Říkala jsi, že Andělů je třináct. Spojit znamená zasadit kameny ostatních do jednoho medailonu…“ udělal krátkou pomlku.

„Hmm,“ přitakala jsem.

„Proč jsi mluvila o tom, že zabíjí lidi?“

Vzpomněla jsem si na to, co jsem si přečetla v mysli Petera Cliffa, mladého policisty: „Masakr u Stonehenge před sedmi lety je práce jednoho z Andělů.“

„Jak to víš?“ divil se.

„Styl učený jedním a tím samým člověkem. To nelze nepoznat.,“ podívala jsem se na Sebastiana.

 „Pořád ale nechápu jednu věc: Proč se tě pokoušel zabít.“

Chvilku jsem se zamyslela a pak nohou kopla do sedadla vpravo před sebou. Sebastian se napřímil v zádech, když se mu špička mé boty zabořila do beder. Pochopil, že tohle vysvětlování házím na něj.

Mistr si odkašlal: „To je i má vina. I když jsem se snažil nositele medailonu vybírat pečlivě, netušil jsem, jak moc některé z nich síla zkorumpuje. Jejich sílu je možné získat, stačí je zabít a medailon si vzít. Ne každý člověk ji zvládne nést, spousta obyčejných lidí by zemřela, jen by se medailonu dotkla. Jistotu, že uzmutí medailonu přežije má jen další Anděl. Proto zabít jiného Anděla, je tak lukrativní.“

 „Chápu,“ odpověděl James potichu. „A co budeš dělat? Zabiješ ho? On se tě asi pokusí znovu zlikvidovat,“ pokračoval.

„Kdybych ho chtěla zabít, neseděl by tu teď vedle mě. Jen mu to ještě musím nějak vysvětlit…“

„Abys přitom nepřišla o život,“ dokončil za mne větu.

„Jo, přesně tak.“

„Tak využij svou sílu. Jsi stejně silná jako oni nebo ne?“

Nastalo ticho. Mohla jsem mu lhát a odkývat mu to, ale…

„Je mnohem silnější než oni, ale naneštěstí ji neumí ovládat. Její síla je jiná, nemohl jsem ji učit já,“ Sebastian se na sedadle zavrtěl.

 „To nechápu.“

To mě nepřekvapovalo: „No, Sebastian taky nemůže umět všechno, že? Já měla určeného jiného mistra. Jenže se zdálo, že on zrovna netouží po tom, aby byly síly vyrovnány. Pokusil se Sebastiana zabít. Nakonec to asi dopadlo přesně naopak. Každopádně…můj pravý mistr se někam ztratil a tak mě učil Sebastian.“

James přemýšlel. Pozorovala jsem ho v zrcátku.

Bylo by lepší, kdyby mi nevěřil, podívala jsem se na Mistra, který přestal hypnotizovat krajinu ubíhající kolem rychlostí sto padesát kilometrů v hodině.

„Pane Bass, vy tedy znáte všechny Anděly, že ano?“ promluvil po chvíli James.

 „Ano, všechny jsem je učil.“

„Ale málem jste mu zlomil vaz.“

„Ale nezlomil. Většina z nich se řídí slepě tím, co jim řekli o osudu. Jen pár z nich si k tomu buď přidalo něco svého, nebo se to snaží obejít jako Lakejja, po svém. Nechci, aby kdokoliv z nich zbytečně zemřel. Jsou to jenom lidé - děti, nic víc, “ zdál se být nebývale smutný.

Co jim řekli?? Co jim řekl on sám! Proč nikdy neřekne celou pravdu?! Sebastian mě občas dokázal pěkně naštvat.

„Co vlastně hodláte dělat? Přijít za každým a dát mu přednášku o tom jak to, co jste jim řekl před x lety, je špatně?“

Schovala jsem obličej do dlaní, aby nebylo vidět, že jsem se rozesmála. James poznal, že mu Sebastian lže. Začínala jsem mít toho muže opravdu ráda. Byla naprosto potichu a poslouchala rozhovor. Nikdy by mě nenapadlo, že James vezme moje slova o Andělech vážně. Navíc řekl Sebastianovi něco, co bych si já říct nikdy netroufla.

„Pokud by to bylo možné, tak ano. Ale pochybuji. První se musíme schovat a poradit si s tím, co už máme…“ kývnul směrem na Šestého spícího na zadním sedadle vedle mě. „… pak teprve můžeme uvažovat o tom, co dál.“

„Ještě jednu otázku na vás mám. Není Lakejjina síla nebezpečná? Víte, když není kontrolovaná.“ James byl opravdu neodbytný a chtěl vědět úplně všechno. Bylo mi to nepříjemné.

„To my neovlivníme. Věřte mi, že jsem udělal všechno proto, aby se tak nestalo. Můžeme jen doufat, že si s tím dokáže poradit, až to přijde. Leda by se vrátil její Mistr. Ale nevím, kde je.“

„Dokázali bychom ho najít?“

„Pochybuji, i kdyby byl ještě naživu. Ztratil se předtím, než měla Lakejja odejít…“

Dívala jsem se na krajinu kolem. Na ceduli, kterou jsme minuli, byl nápis: Vítejte v Londýně.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Re: :)

(Lakejja, 29. 8. 2007 14:16)

Ona je pryč? Ahaa...a já si říkala, že se nějak neukazuje na icq :D tak to bude tím :)
A děkuji za komplimenty:)

:o)

(Silmarilien-Palantírilien, 29. 8. 2007 13:47)

skvělé. ty drobečky, co james od lakejji získal jsou víc než zajímavé. :o)

tahle povídka je skutečně perfektně napsaná. jsem ráda, že mi dála kay odkaz, akorát začínám pochybovat, že do jejího příjezdu stihnu vše přečíst :D:D:D a já tak nerada ruším sliby :D:D:D